A vojsko naslouchalo, domnívajíc se, ze slyší svého kníţete.
„Hle, Lučanů pyšné plémě!“ mluvil Čestmír. „Co nám jiz muzů pobili, co dědin vyzehli, co zen a dětí odvedli! A zase jiz vypalují, zase nás hubí! Vyhladit nás chtějí a zotročit. Chtíce nechtíce, musíme se jim opřít, abychom uhájili rodin, abychom nezhanobili české země. My pro svobodu, pro poslední svoji spásu bojujeme. Raději tu kosti své slozíme, neb hanby mít nebudeme, jako kdybychom utekli.
Nebudeme utíkat, zůstaneme, a já půjdu před vámi. Padneli má hlava, nic se nelekejte, vpřed se zeňte, az zvítězíte. A zvítězíce, mne tu pak, v těchto místech, kdybych padl, pochovejte.“
I vzkřiklo vojsko v nadšení a po všech houfech volali:
„Kde padne tvá hlava, i své hlavy slozíme!“
„Zvítězíme!“
„Lučany pobijeme!“

„Jeď si!“ povolil kníze, „ale Šemík bez křídel ti nepomůze!“ Zasmál se a poručil, aby zavřeli brány.
Horymír však, nedbaje Křesomyslova posměšku, chvátal potěšen do stáje ke svému Šemíku.
Skočil k němu, objal jeho šíji, přitiskl svou tvář k jeho hlavě, hladil ho, mluvil k němu tichým hlasem a Šemík, zařehtav, radostně hrabal přední nohou, az dlahy duněly.
Pak všichni, kníze s kmety a vladykami na výstupku, i kovkopové, strázci i lid dole nádvořím podivili se, kdyz ze stáje vyrazil na prostoru Šemík, jejz Horymír u huby vedl. Všichni obdivovali se krásnému, bujnému koni. Bělouš byl grošovatý, širokého krku, dlouhé hřívy a hustého ohonu, na štíhlých nohách malých kopyt, jako jelen. Oči mu svítily, a pohazuje bujnou hlavou, šířil zardělé nozdry.
Nohy se mu jen kmitaly v hravých, tančivých krocích, a jak se na něj Horymír vyšvihl, počal se točit, obracet. Horymír v rozkoši, ze má zase milého koně, zavýskl, a Šemík se vzepjal na zadní, zařehtal, az se širým nádvořím rozléhalo. A jiz dlouhými lehkými skoky pustil se dokola prostranstvím; Horymír zavýskl podruhé, a Šemík skočil od jedné brány ke druhé.
Poblíze valu zavýskl Horymír potřetí a vzkřikl:
„Nuze, Šemíku, vzhůru!“
Přitisknuv kolena, nahnul se k vlající hřívě, a vtom promluvil Šemík:
„Pane, drz se!“ A jiz skokem po náspu vzhůru, a druhým, ohromným skokem přes roubenou hradbu.
Všecko kol úzasem ztuhlo.
Bělouš s jezdcem se mihli nad obrubou, kmitli se povětřím jako pták, hříva koni i vlasy jezdcovi zavlály, a jiz střelhbitě, vraz zapadli, zmizeli.
Na hradě vykřikli úzasem i hrůzou. Kdekdo se hnal na valy podívat se, kam sletěl zoufalý jezdec, kde roztříštěn, zalitý krví lezí i jeho Šemík.
Hleděli z hradeb i srubů a ţasli, trnuli zas a více, a křičeli vztekem i radostí, jak kde stáli horníci nebo zemane, a ukazovali do údolí, k Radotínu, kde rovinou uháněl dlouhými skoky Šemík s Horymírem.
Ještě nezmizel jezdec zrakům a jiz vladykové za něj úsilně prosili; také dvořané se po
takovémto divu snazně přimlouvali, a Křesomysl je neoslyšel.
Ihned poslal na Neumětely za Horymírem, aby se bezpečně navrátil, ze je mu všechno
odpuštěno. I přijel druhého dne, ale na jiném koni, ne na Šemíku, a pokořil se knízeti. Kdyz pak se ho kníze otázal, kde má Šemíka, vladyka smutně odpověděl:
„Tam doma mně velmi teskliv stojí, neb tím nesmírným skokem si hrubě ublízil.“
Horymír neměl na Vyšehradě zádného stání.