MLL My little Lunchi
Nevím, zda by její rodiče byli tak bezcitní a dali ji sem k nám v papundeklovém kartonu. Ale jít potemělou uličkou, zavadit o krabici, která by se pak pohnula a po jejím otevření bych poprvé uviděl vystrašenou a do klubíčka schoulenou bytost, která na mě svýma velikýma, lesklýma očima upřeně a i s už s trochou naděje vzhlíží, tak bych udělal první poslední, aby se to malé stvoření už nebálo. Aby už nikdy nepocítilo strach z nejistého osudu.
Po donešení domů a následné péči, by se z ní stala krásná temně modrá klisnička se světle modrou hřívou a ohonem, která by se učila od samého začátku všechno potřebné.
Bylo by pak krásné, pozorovat její první let po zahradě a vidět její štastné oči, že to už umí.
Zvláště pak, když by se v nočních hodinách dívala zasněně na oblohu, kde by tisíce hvězd na ni mrkaly a jako by říkaly, že je to její osud.
Jednoho dne by se pak vzesla do oblak a já bych poprvé spatřil tu nejkrásnější scenérii. Luně by začal svítit roh a za neustálého soustředění pomalu vyzvedla měsíc v ůplňku.
V ten den by se z té malé kobylky stala velká klisna.
Po jejím návratu zpět na zem bych si všiml té změny. Na každém boku se totiž vyjímal měsíční srpeček a já nějak tušil, že mě už není potřeba. Že Lunin osud brzy sám řekne, kdy nastane čas loučení.
No a dál to znáte ne?