Není tu podobné vlákno na fóru, aspoň co jsem hledal. To jsem snad jediný, koho zajímá filozofie? Doufám, že ne, alespoň ne na tomto fóru.

Aniž bysem tu nějak okecával, co to filozofie je (to přece každý ví), tak začnu něco o mém pohledu na filozofii (v kostce). Zajímám se o cokoli filozofického. Aji když s tím autorem/autorkou nesouhlasím, tak se přesto cítím obohacený o nový názor na svět. A o tom filozofie dle mého je, obohacovat se duševně. Nemám ani moc oblíbené autory, ale hodně souhlasím s nihilizmem. A taky trošku absourdizmem. V tomto ohledu bysem si chtěl někdy Alberta Camuse. A na mém listě jsou ještě Max Stirner a Michel Foucault (kdo ví, na koho narazím ještě). Hlavně jsem se díky filozofii naučil kriticky přemýšlet, což je dneska velmi užitečná vlastnosti.

A jak to máte vy? Jak jste se dostali k filozofii? Jaký je váš oblíbený filozof či filozofka? A naopak, koho ve filozofii nesnesete? Jaká filozofická myšlenka vás nejvíce zaujala? Kterému směru holdujete? Filozofujete nad nesmrtelností chrousta? A tak dál...

Kdyby vám nestačily, tak nasadím jednu otázku, která by snad mohla rozvinout nějakou debatu. A protože se zajímám o egoizmus (tedy názor, že jednotlivci konají jen čistě ve svém sobeckém zájmu/v zájmu ega), tak mi sedne do noty.  Je vůbec možné se chovat nesobecky? Existuje vůbec altruistické chování, tedy takové, které klade ostatní lidi před sebe sama? Je vůbec možné se chovat nesobecky i v takových případech, kdy z toho daný člověk a jeho ego nemůže absolutně nic vytěžit/získat? Jinými slovy: stojí za vším lidských chováním a jednáním čistě sobectví a vlastní já? Uvedu to na pár příkladech.

1) Vemte si skupinu vojáků. Poblíž jednoho z nich spadne nepřátelský granát. Místo toho, aby ten voják utekl, zachránil si vlastní život (zatímco ostatní by buď zemřeli nebo byli zraněni šrapnely), tak skočí celým tělem na granát, obětuje svůj život a zachrání tak životy svých spolubojovníků. V očích mnohých je toto jednání čistě altruistické, není za ním sobectví či potřeba z toho něco získat. Ale já se naopak ptám: nechová se tento voják naopak čistě sobecky? Aniž by si to uvědomoval, tak ho k takovémuto chování může vést čistě sobecká pohnutka, např. aby byl opěvován jako hrdina v mnohých písničkách. Nebo aby se naopak vyhnul přibližující se nepřátelské armádě, o které je známo, že pomalu mučí a pak zabíjí nepřátele (v tomto ohledu je rychlá smrt lepší pro ego než pomalá smrt mučením). Nebo už ho prostě a jednoduše nebavila válka, nebavilo ho bojovat a namísto dezerce z armády (čin považovaný za ponížení a potupu) si vybral hrdinskou smrt (čin považovaný za honosný).

2) Představte si, že jste vedoucími tábora někde v přírodě. S dětmi na stezce odvahy potkáte medvědí matku s mláďaty. Ta si samozřejmě myslí, že mláďata jsou v ohrožení a začne je bránit tím, že zaútočí. Na výběr jsou dvě možnosti. Buď můžete jako vedoucí tábora utéct, nechat děti napospas a zachránit si holý život. Nebo dětem říct, ať vezmou nohy na ramena, zatímco vy hrdě půjdete proti matce a upoutáte její pozornost na sebe. Zachránite sice život mnoha dětem, ale obětujete svůj. Je toto opět altruistické jednání, či za ním stojí čistě sobecké/egoistické pohnutky? Např. (opět) stát se opěvovaným hrdinou, nebo vás prostě bavilo pracovat s dětmi a vaše ego je během proti medvědici naplňováno, protože vidí, že děti na vás budou vzpomínat a budou k vám vzhlížet jako ke vzoru. Nebo něco podobného.

3) Nemusíme být tak drastičtí. Stačí úplně jednoduchý příklad. Jdete na ulici a bezdomovec vás požádá o nějaký drobák. Pomůžete druhému člověkovi, musí to být altruistický čin, že? Ale co když mu pomáháte čistě ze sobeckých pohnutek? Např. dávání peněz chudým a lidem bez domova vás naplňuje pocity štěstí. Nebo se chcete zdržet a pokecat si s ním, protože zrovna jdete do práce, do které se vám zrovna moc nechce. Nebo naopak, jste zvrácení, nesnášíte lidi a chcete přispět bezdomovci na alkohol/cigarety, aby se daný bezdomovec dřív upil k smrti a vaše já ho už nemuselo vidět na ulicích.

Tož co vy a filozofie?

Já se na jednu stranu o filozofii a filozofy nezajímám, na druhé straně nejspíš filozofuji poslední dobou dost často Moje nejčastější okruhy jsou logika, filozofie vědy, etika/metaetika, sociální filozofie, filozofie výchovy a teď trochu i náboženství.

Ale jsem spíš racionalista (nebo se o to snažím).

K filozofování jsem se dostal tak nějak přes zájem o životní prostředí, ekologii, zahradničení, veganství, následně o lidské zlozvyky až jsem skončil u studia lidského chování (spíš jako hobby než co jiného), no a kvůli tomu jsem začal číst náboženské (a jiné) knihy, a tam už je k filosofii kousek


Jako příklad sobeckého chování bych jasně viděl příklad číslo 3 (pocit štěstí obdarováním cizí osoby). U těch dvou si nejsem jistý. Tedy zda by např. v případě granátu byl někdo schopen racionálně zdůvodnit celý postup a ještě ho stihnout provést..

Mimochodem, na téma dobro, resp. sobeckého chování se tu vedla zajímavá diskuze pár let zpátky: https://bronies.cz/Vlakno-Uvaha-Proc-lid...ro-A-to-je

@hviezdosz
Za každým chováním hledej pohnutku osobního prospěchu. Vždycky tam je. Jenomže pak by nic nemohlo být nesobecké. Co kdybychom se ale na to povídali jinak? Třeba jako na formu cesty k vlastnímu prospěchu.
Můžeš si totiž vybrat, jestli lidem při cestě za vlastním prospěchem škodíš, nebo skrz pomoc lidem okolo jsi prospěšný i sobě.
Zmínil jsi vojáka. Ten voják má rodinu. Tu má smysl chránit, protože rodina se postará o jeho potomky a příbuzné. Jenže samotná jeho rodina neobstojí proti nepříteli. Proto se vytváří pojem Vlast. Vlast není něco neuchopitelného. Je to útvar, který všem rodinám v ní umožňuje žít pospolu a prosperovat. Voják, co bojuje za vlast, nebojuje za všechny rodiny, ale za tu svoji. Ví ale, že když bude chránit ostatní rodiny z jeho vlasti, pak vojáci po jeho boku budou chánit tu jeho.
A nyní se dostáváme k onomu paradoxu nesobeckosti - voják upřednostní vyšší zájem, ale výsledek je prospěšný pro něj. Vybral si obecný prospěch při cestě za vlastním štěstím a to je podle mě nesobeckost.

Jinak moje životní teorie je taková, že má hlava je můj vlastní Vesmír, ve kterém jsem Bůh a vy jste jen průměty mých smyslů do mé mysli, stíny v jeskyni a tak. Když umřu, můj Vesmír bude zničen, tedy i vy všichni .

@Elevea: hezky vysvětleno. Díky, teď to chápu i já

Na druhou stranu, trochu mi to připomíná moji vizi, že "aby se měl jeden dobře, musí se přičinit o to, aby se ostatním dařilo ještě lépe", což je svým způsobem ale zase sobecké, protože tím sleduji svůj vlastní zájem, a pouze vedlejším produktem je prospěšnost ostatním. Být sobecky sobecký, tj. nebojovat za svou vlast by mohlo vyústit k tomu, že naše vlast prohraje a tedy budu ohrožen nejen já, ale i má rodina. Kdybychom to chtěli rozvádět dál, můžeme se dohadovat, zda ve 21. století je ještě existence armády budovatelem míru a obrany a nebo naopak podněcovatelem násiílí a válek..

Někde jsem četl dobrý příklad, který se na to hodí. Když budu sobecky zdírat lidi okolo (třeba jako podnikatel), abych si mohl koupit nejlepší auto, oni si budou muset koupit to nejhorší. A protože bude na silnici víc těch horších aut, jednou pojedu, a potkám jednoho, kterému selžou brzy či řízení a napálí to do mě čelně, takže mě zabije. Proto je sobecky lepší, když se budu snažit, aby každý měl co nejlepší auto, protože pak je riziko srážky způsobené selháním materiálu mnohem nižší a tedy šance na mé přežití vyšší.. ale nedělám to proto, že by mi záleželo na těch lidech (ani je nemusím znát), ale protože chci zvýšit svou šanci přežít.

Já sám za sebe preferuji teorii, že žijeme v Matrixu (vysvětlovalo by to některé ty zajímavé duchařiny nebo zázraky)

Filosofie je vždycky fajn, jen je dost těžké najít lidi na rozumnou debatu - tedy takovou, kdy spolu můžeme bytostně nesouhlasit v názorech na danou věc a přesto vést debatu jako lidi bez osobních útoků.

Můj pohled an filosofické směry a názory se v průběhu času hodně vyvíjel. Prožité události a zkušenosti nadělají v názorech na to či ono dost často paseku, ale přes to všechno i s odstupem let chápu, proč jsem tehdy zastával takový názor a proč je dnes třeba velmi odlišný (např. co se role státu jako subjektu utvářejícího společnost týče). Poslední změna, která nastala byl příklon k názoru, že ve společnosti existují menší rozdíly než kdy předtím, ale díky provázanosti, otevřenosti a informovanosti jsou všechny rozdíly daleko více patrné.

Dneska zastávám názor, že filosofie se snaží popsat (dnes již pouze společenský/osobní/lidský) svět, který je tak složitý a rozmanitý, že jej nelze uchopit "tím jediným správným" způsobem. Takže jednotlivé směry definují svoji základní sadu předpokladů fungování světa a na ty pak napasují fungování reálného světa, tak aby to plus mínus sedělo. Samozřejmě u toho dochází ke zkreslení, které člověk vnímá tím méně, čím je mu onen názor bližší. Takže se fůra filosofických pohledů překrývá, jen příčiny toho, proč se tak děje jsou oním jablkem sváru. I když to dneska taky spíš přestává platit, neb se pozornost přesouvá na okrajové jevy (anžto se s nimi nejsnáze argumentuje).

Co se egosimu a pohledu na něj týče... mno, i tady se ten pohled dost měnil, z jednoho extrému do druhého, podle aktuální životní situace a stavu společnosti. Tvrzení "vše je motivováno egoisticky" je podobné jako tvrzení "každé nadechnutí nás zabíjí", nebo "konzumace dihydrogenmonooxidu vede u každého živého organismu ke smrti". Jistě jde o pravdivá tvrzení - tedy pokud někdo funguje s přesvědčením, že neříkat celou pravdu (tzn. záměrně neuvádět související informace, které by změnily váhu původního výroku) je v pořádku.

Takže dnes zastávám názor, že drtivá většina lidských rozhodnutí je ovlivněna kromě mnoha jiných faktorů také egoismem a neshledávám na tom nic špatného. Za špatnou považuju pouze jeho přemíru, nebo absenci, což jsou dlouhodobé extrémy, které podle mě mají více negativních vlivů než užitku. Takže "každé lidské jednání je motivováno také egoisticky" je imho mnohem přesnější - už jenom proto, že ego je nedílnou součástí každé lidské osobnosti a do rozhodování vstupuje ať chceme, nebo ne. Každý tu laťku máme někde trochu jinde, v závislosti na podmínkách. Dnes je moderní jednat více egoisticky než v uplynulých desetiletích, což dává historický smysl: když jde o přežití, může se filosofovat jak chce, ale v jednání a chování často převládají pudy a emoce, které nám umožní přežít. Když je bezpečné zázemí a společnost není restriktivní, člověk se víc zaměřuje na sebe. Když tak učiní většina společnosti, hrozí její rozpad a návrat na začátek, kdy se každý bude stále starat sám o sebe, ovšem všichni pozbudou výhod poskytované společností jako celkem. Kruh se tak uzavře.

Těžké časy dělají silné muže, silní muži dělají lehké časy, lehké časy dělají slabé muže, slabí muži dělají těžké časy?

Tak nějak ?

Filozofii jsem měla spíš letem světem na střední i vysoké. Na výšce hlavně v návaznosti na jednotlivé předměty (pedagogika, psychologie, sociologie atp.) Koneckonců pedagogika se původně vyvinula z filozofie

Vlastně všechny vědy se dříve nebo později vyvinuly z filozofie. Mně nikdy samotná filozofie nezaujala... Je to pro mě příliš abstraktní "obor".

Moji filo-alti na wow

Oblíbenci: Ayn Rand (objektivismus), Peter Singer (etika zvířátková), Ludwig Wittgenstein (epistemologie), Max Scheler (dle slov jedné doktorky, co jsem měla na přednášky, z toho, že ho člověk čte, ho začnou bolet zuby a ke konci už i vlasy na sobě jsem nepozorovala. Jako občas je to pain, ale takovej ten dobrej pain.). Kdybych toho přečetla víc od zNýčeho nic, určitě by to byl aj on. Obecně existencionalismus, utilitarianství (existuje to slovo v cz?).

Já posledních pár let hodně prahnu po původní antické přírodní filozofii. Obzvlášť po té nejdůležitější větě - Pouhá myšlenka se musí sklonit před pádným důkazem.