Povídka to musí být určitě zajímavá, ale asi to nebude nic pro mě. Po čtyřech nebo pěti odstavcích mi to přestalo bavit. Což mi taky hned odrazovalo ještě týž den pokračovat ve čtění. Povídku jsem nedočetl, ale prolítnul jsem obrázky, které jsou vkusné a povedené.

Sparity... Co jiného od Azuliany čekat nicméně opět lovestory, takže taktéž nic pro mě, ale s trochou snahy jsem se přemohl a přečetl to do půlky. Dokážu si představit, že to někoho bavit bude, ale opět nejsem cílová skupinka. Naštěstí už to není tak demotivující jako předchozí povídka. Baterka vytáhl barvičky a udělal to co umí nejlíp. Roztomilý hranatý čumáčky.

Po dvoudenní, možná třídenní, nebo to byla středa? to je jedno, prostě po pauze jsem se vrátil a dostal se k Rwakkovi, na což jsem byl trochu zvědavý. Příběh trochu pokulhává, na mě až trochu moc agresivní, ale na to už jsem si v místní melancholické společnosti zvykl. Vyplatí se to číst už jenom kvuli Rwakkově slovomalbě, nebo jak bych to nazval. Ale zase to není něco, co bych si chtěl v pěkné, sluníčkem prozářeném odpoledni přečíst jen tak pro radost. Zmok se celkem vytáhnul a i když to není jeho best of, obrázky se mi k příběhu zamlouvají. Hlavně Zmokova PoníkSoňa

Protože to čtu tentýž den jako Rwakkův březen, byl jsem už trochu nalomený a Zagamin temný příběh jsem utnul v polovině, protože jsem ze čtení měl takovej divnej pocit. Až pak mi vlastně došlo, co se právě stalo a DejaVu kterým jsem trpěl už od začátku se stalo realitou. Nekonečný příběh. Prostě se mi před očima objevila scéna z Nekonečného příběhu, kdy Bastian na konci rozmlouvá s princeznou. A pak mi došel i zbytek! Kamenožrout! Nicota! Nakonec to vyústilo v to, že jsem si o přednášce matiky Nekonečný příběh pustil. Ale ještě jsem se nedostal k tomu, abych to dočetl. Obrázky jsou takové sympatické, až by se skoro dalo říct, že do příběhu nepatří, ale to už jsem moc otupělý tím nekonečným příběhem, takže bych to nebral tak vážně.

"Tisíce a tisíce kapek... alicorní tělo". Hm, okej, tak si aspoň prohlídnu obrázky od Azuliany. Ty jsou fajn, velké plus za to, že jsou namalovány ručně.

Jé! Iluzon. To bylo první co mě napadlo a taky to byla první povídka, co mě opravdu bavila a přečetl jsem jí s radostí a klidně bych si jí přečetl znova. Třeba místo května. Vzhledem k tomu, že Iluzon je Iluzon, takže naprosto odlišná osoba než autoři předešlí, čekal jsem něco vtipného nebo dobrodružného s určitou mírou nadsázky. A tý se mi dostalo víc než dost. Remcající Sweetie, představa Diamond Tiary jako dřevorubce + konečně nejaký pozitivní obrázky od Zagami. Skoro mam chuť něco z toho příběhu ukrást a použít pro svoje "umění".

S dobrou náladou ještě ten den v rámci prokrastinace scrolluju na červenec. Ovšem tady moje intelektuálské já narazilo na velkou zeď. Pokusil jsem se přečíst aspoň jeden nebo dva odstavce, abych takříkajíc nedával při hodnocení někomu zbraň do ruky, ale bohužel to nešlo. Tak jsem opět jenom prohlídnul obrázky, který mi opět trochu zvedli náladu, protože jsou nakreslené ručně.

Naprosto demotivován předchozí povídkou jsem opět asi dva dny, možná jeden, nic nepřečetl. Nakonec mi k tomu donutil nějaký zlý IRCčkař, který o sborníku mluvil. První co se mi líbilo, byly vektory. Tak jsem poscrolloval a co nevidím. Básničky! Ty se budou číst sami. Nechápejte mě zle, básičky čtu občas jenom proto, že se rýmují. Basnička o Luně jako stalkerce se mi líbila, o Shining Armorovy a Cadance, pure lovestory, takže jsem přečetl pár veršů a skočil na Tavi. Trochu mi mrzí, že Tavi na obrázku brečí, protože ji považuju za takovou věčně vyrovnanou osobu, smířenou se svým osudem. V další básničce mě uvítal obrázek Twilight koukající na Cadance z celkem zajímavýho úhlu. Básnička sama o sobě takový tribute to Cadance, ale jo, je fajn.

Rivel! Nevím jak to děláš Riveli, ale si jeden... Vlastně jediný autor, který mi donutí přečíst i né zrovna veselé příběhy. Já v tom vidim černou magii, protože jinak to není možné. Když jsem to četl, tak už jsem čekal jistou úroveň, na kterou jsem u Rivela zvyklý, a té se mi taky dostalo. Mohlo jí být o něco víc, ale pořád je to jedno z toho nejlepšího. Samotný příběh mi chytnul nějak za hlavu a nepustil od monitoru, možná proto, že se Scootaloo z příběhu mám pár věcí společných. Celkově me to tak trochu ten den motivovalo k tomu, něco dělat, ale to už bych tu byl moc za feelera, kdybych popisoval uplně všechno, co se mi zrovna honilo hlavou. Podobné pocity jako při dohrání To the moon na poprvé. To všechno ještě celé podbarvené obrázky od Vlčete.

Hm, Frolda. Tak já si to teda přečtu. Netvrdím, že jsem se musel moc přemáhat, ale trochu jsem se do toho nutil. A po prvním odstavci musim říct. Froldo, už to děláš zase Během toho odstavce se ti povedlo pozadí příbehu naddimenzovat natolik, že jsem to radši už nečetl dál a prohlídnul si obrázky od Cally, který jsou fakt pěkný. Možná se k tomu někdy vrátím... Spíš ne

Poslední tři měsíce jsem četl dneska, resp včera, resp předevčírem, protože pravidelně přetahuju do druhých dnů. Mephisova verze Wonderbolts academy je celkem dobrá kombinace. Jako jeden zmála autorů neměl nutkavou potřebu tam nacpat někoho z mane6. A konečně nějaká minulost Spitfire. Příběh je fajn, ničím neohromí, ale taky neurazí. Čtivý je dost a jazyk jakým je napsaný je mnohem příjemnější než třeba u května. A Antošíkovi obrázky... Hele Antošíku, fakt moc pěkný pozadí, to se ti povedlo. Ale jo, jsou pěkný, to Antošík umí.

No a tohle jsem v podstatě četl před chvílí. Další zpříběh, který se zabývá Luniným stalkováním poníků, když spí. Rozebírá to trochu víc do hloubky, je v tom dost psychologie. Příběh to musí být fajn, ale je devět hodin večer, nemám nejlepší náladu, tak v rychlosti prolítnu obrázky od Lampičky, ať už to mám hotové.

Vážně to zní psychologicky? Já nevím, docela mě to překvapilo. Nijak zvlášť se nad psychologií nezastavuji, je to pro mě jenom jedna z kapitol tohoto života, kterou snadno přehlédnu (ale také ji umím ocenit), zvlášť kvůli její neustálé přítomnosti a důležitosti v mé duši. Ale záleží asi na člověku.

Ano, mám Flashe ráda a jeho párování s Twi se nevzdám! Možná je to kvůli tomu, že sama momentálně prožívám první zamilovávání se, takže jsem s Twi ve filmu dost soucítila. Navíc je to sympaťák.
Když píšu FF na MLP, většinou se o "nenápadné" odkazy na některé okamžiky (třeba to vyjmenované BBBFF) snažím úmyslně, i když někdy jsou zase neplánované a nečekané i pro mne, když následně povídku čtu.
EDIT: Dodám, že povídka je psána tak, jak je (svým jazykem), schválně. Přece jen je Luna už nějakou dobu zpátky mezi námi a něco se přiučila, ale starým zvykům nejde odolat.

K povídce kterou jsem zveřejnil. Patří k mým prvotinám a taky to tak vypadá . Přesto jsem chtěl zveřejnit právě tuto povídku. Mám k tomu své důvody.
Jisté je, že by si zasloužila delší podobu. S tím souhlasím.
Chci ale zdůraznit, že Ceren neměl být antihrdinou ani zloduchem. Neměl být ani hrdinou. Měl jen sloužit jako postava z pověstí starých časů, ještě před tím, než přišli sestry. Jsem totiž zastáncem, že nejsou věčné a od počátků. Někdy asi na to napíšu i fanfic ale teď to moc nejde.
Postava Cerena je využita ve více příbězích, které však ještě nebyli napsány a které by některé otázky vysvětlili.
Něco ale můžu podat už teď. Svoboda, Osud a Spravedlnost jsou vymyšlené bytosti, bohové, ze starých legend. Původní pohádky bývali také kruté a tak je to i tady. Má ukázat na to, že i když někdy něco milujeme, něco je pro nás důležité, nemůžeme to mít za každou cenu. Zvlášť, když to ublíží jiným. Je to sice drastičtějí podáno, ale myšleno je to tak.
Navíc, nedokonalost jazyka byla někdy úmyslná . Chtěl jsem navodit pocit kostrbatějšího jazyka z důvodu překladu, ze staré řeči. Dnes by jsme asi horko těžko rozuměli starým slovanům