Presne rovnaka vec sa stala u mna. Vyhovarali sa ze ja som na nich tiez agresivny a podobne ( pricom to bola loz ) a chceli to odvolat. Nastastie im riaditelka neuverila.

Pamatuji si v prvaku nebo druhaku na stredni sem byl obet sikany. Byli 3, dycky chodili ke me do pokoje a delali si ze me prdel. V te dobe sem jeste nebyl brony a tak sem byl trochu... agresivnejsi mozna. Bylo tezke me nasrat, ale kdyz se to stalo, tak to bylo. Jednou mi dosly nervy a vyletel sem na 1 z tech 3. Samozrejme lehl, podelany az za usima. Pak me nechali. To byly ty stare casy, kdy sem jel silou. Ve tretaku, to uz sem byl brony, v druhem pololeti, to je, kdy sem priznal bronictvi cele tride, si ze me zkousel jeden dement delat srandu. Sam mel prezdivku "Pytel hoven", protoze kdyz promluvil, vysla z nej naka hovadina. Delal si ze me srandu, at namaluju ponika, to sem ho setrel, ze pro nej max. udelam p*cu na celo. Pak ukazal obrazek s lahvi, na kterem bylo zvire, ovsem pri jeho smule to bylo My Littlest Petshop, celkem fail hosek udelal. Co sem brony, moc sem sikanu opravdu neprozival, ne jako zamlada, celkem divne, cekal sem to naopak.

Děcka, zkusím vám poradit z vlastních zkušeností. Black už to docela nakousl, a já v tom budu pokračovat. Hodně lidí říká, že je nejlepší šikanátory ignorovat a ono to přestane. Jenže to z vás dělá cíl. Hlavní je šikanu neignorovat. Ale zase, ne v tom, že přepnete do berserk módu a budete se bít do vyčerpání. Asi takhle to bylo:

Byl jednou jeden Rain a ten byl velmi naivní. Na základní škole to byl milý chlapec, často uzavřený. Jednoho dne stal terčem nechutné "hry" při které se rozbrečel (A to mu už bylo 10). To bylo poprvé co tu šikanu zažil. Tehdy to byl jen onetimer, ale to co se stalo potom (nebo předtím??? tady mi selhává paměť) bylo horší. Jednou za čas, jeden zlý velký kluk z vyšších ročníků ulevil své retardaci (kdybych jenom vtipkoval) a udeřil Rainíka do obličeje. Napotřetí už to malý Rain nevydržel a řekl rodičům. Ti zakročili, promluvili si s rodiči velkého zlého kluka a vše ustalo. Jenom Rainík se bál chodit domů, protože byli sousedi. Anyway, malý Rain přišel na střední a hodně ho to tam těšilo. Lidé si z něj dělali srandu, on se smál s nimi. Lidi mu dělali naschváli, on nad nimi jen pokroutil rameny. A tak přišel lyžák. Rain se těšil, lyžák ze základky miloval, na střední to bude ještě lepší. Malý Rain byl zklamaný a zlomený, jelikož se proti němu všichni spikli. A nejhorší bylo, že on to viděl přicházet, ale nic neudělal. A tak se vracel z lyží celý mokrý od sněhu, často bloumal po chodbách ubytovny, když mu zamkli pokoj a musel se skoro vždy sprchovat po tmě. A tehdy se malý Rain rozhodl, že už nebude pasivně přihlížet vlastní šikaně, protože to bylo přesně to, co to bylo. Rain už nehodlal být fackovací panák či šašek na kterého se ostatní smějí. A... popravdě jsem ztratil to co jsem původně chtěl napsat.

To co je hlavní je, že pokud jste na základce, kde ještě nemáte mnoho vlastních možností co dělat, je lepší říct rodině, učiteli, komukoliv. Nebojte, oni zasáhnou. Nemusíte nutně brečet jako jsem brečel já (já byl velmi citlivé dítě panejo, brečel jsem pořád), stačí říct.

Ale dále na střední tohle už není jednoduché. Tehdy jsem mohl zajít za učitelem a říct, oni mě šikanují. Boohoohoo. Věřte mi, to by šikanu nezastavilo, jenom vyprovokovalo šikanátory (protože nemůžu najít jiný lepší překlad pro bullies) k větším akcím. Já se postavil na vlastní nohy. Nezačal jsem všechny mlátit nebo nadávat jim, ale zaujal jsem určitý postoj. Hlavní bylo mít ostrý jazyk, což neznamená být jen sprostý, ale dokázat použít umění jazyka je něco, čím naštěstí oplývám Taky nenechat si líbit smradoviny. Nejlépe udělat něco vtipně-trapného tomu člověku. Každopádně jsem se víceméně stal nejvíc kůl člověkem ve třídě xD A pokud se podaří, utvořit nějakou partu kámošů není špatný nápad (ale možná jsem to překonal díky tomu, že já jsem ty kámoše měl, ne každý má to štěstí).

Shrnutí (protože jsou dvě v noci, a já mám pocit, že tohle nikdo nepochopí, takže to radši shrnu): Musíte mít vlastní postoj. Nebýt potichu, ale nebýt zároveň ani moc nahlas. Nenechat si líbit to co proti vám jde, ukázáním postoje ukážete, že nejste lehký cíl. Pokud jste na střední, spíše to vyřešit takhle, než chodit za vedením (poslední možnost). Najít si ve třídě oporu (věřte mi, ona se vždy najde, možná to nejsou takoví lidé, jaké čekáte). A hlavně, buďte sví! To je největší boom na oblíbenost a tím zmizí i šikana. Doufám, že jsem pomohl. (ale přece jen je pozdě a já jsem unaven, takže to možná zítra převysvětlím celé)

Ojasuminasai!

Ono, nie vzdy sa da v danej situacii tak reagovat, lebo si pod tlakom, casto nerozmyslas, a problem je na svete. Aspon u mna to tak je. Ale chapem, co si tym myslel.

Je mi líto bolesti všech, kteří si šikanou prošli a procházejí...

I já jsem byla za svých školních let často terčem zesměšňování (blondýna, naivní, milující učení, nespolečenská, neochotná randit, jiná... ). Mláďata jsou často zlá. To je ale běžné i u zvířat. Znič slabou konkurenci a budeš mít větší šanci na úspěch... Bohužel u mnohých šikanovaných se jim zničení podaří... U mě naštěstí ve výsledku ne . Ano, způsobili, že jsem se začala svým vrstevníkům vyhýbat a přestávky jsem trávila někde zašitá. Moje sebevědomí bylo mizivé a já se trápila, že jsem jiná než ostatní a nejspíš prostě divná. Ale pak (na druháku na střední) mi ruplo v hlavě a já si začala v myšlenkách tvořit vlastní svět s vlastními přáteli, vlastním milujícím partnerem a vlastními možnostmi . A postupně jsem díky tomuto světu začala sebevědomí nabírat a jako by se kolem mě vytvořil ochranný štít, přes který se nic špatného z venku ke mě nedostane  . Za mnoho dobrého může Pán Prstenů (protože onen zlom v mém životě nastal právě, když do kin LotR vstoupil a já tak objevila jeho existenci) a také můj vzrůstající zájem o esoteriku a jiné vědy "Světla". A teď už jsem natolik silná, že je pro mě život zábavná hra, svět nádherné prostředí pro můj příběh a lidé kolem zajímavé postavy v něm, od kterých se učím a které se pokouším uklidňovat, že není důvod k obavám v životě, protože je jen jedním z mnoha, které byly a přijdou a jen si hrajeme na hřišti Země, abychom se pak vrátili odpočinout si domů 

(15.03.2016, 02:05)Neko.Cross Napsal(a): Mácaman: Tak přátel moc nemám... jen jednu kamarádku v okolí a další 4 pravé hodně daleko.. Ale je to lepší zase než nic.. lepší než přetvářka ^^

Tak kamarati byt mozme.

Kdo mě zná, tak ví, že já jsem neskutečně depresivní člověk a zažil jsem si mnoho nepříjemných událostí. Ať už v rodině, tak ve společenském životě.

Od první, do čtvrté třídy jsem chodil na základní školu Za nádražím v Českém Krumlově. Rodiče se v mých 10 letech rozvedli (díky bohu v dobrým) a s matkou jsme se poté odstěhovali do Českých Budějovic, kde máma našla přítele. Od páté, do deváté třídy jsem chodil na ZŠ Dukelská v Českých Budějovicích. Myslíte si, že když k tak mladým lidem (10-11) let přijdete, že vás jen tak přijmou? Samozřejmě! Od páté, do přibližně půlky sedmé třídy jsem si procházel šikanou. Od klasických klišoidních míst, jako je tělocvik, kde jsem narážky snášel každou hodinu, kdy jsem si nikdy nic pořádně nezahrál a neudělal jsem ani jeden cvik bez toho, aniž by mi mí spolužáci nepřipomněli, jaký jsem vlastně kre*én, že tam jsem.

Pátou třídu a asi i část šesté jsem si procházel i fyzickou šikanou, poté se to stáhlo "jen" do psychické. I toho, ve chvíli, kdy aspoň někteří dostali mozek, v půlce sedmé třídy toho nechali. Ve třídě (jak už to tak bývá), ani ve městě jsem neměl žádného kamaráda. Nikoho, na koho bych se mohl obrátit. Jediní, kteří byli mými dobrými přáteli v tu dobu (když nepočítám rodinu), jsou až na jednoho po smrti (zemřeli mi dva bývalý spolužáci právě z první základky), ale to je událost stará cca dva roky, takže to neřešme. Chci tímto příspěvkem popsat, jak asi vypadala šikana a zda se s tím někdo neztotožňuje.

Když bych tak shrnul to, co vlastně všechno se stalo a co to ve mně zanechalo, tak viditelná věc, mám bodnou ránu na břiše (mám tam jizvu), onen šikula, co mě bodl, měl geniální zbraň - kružítko. Nějak jsem si vybudoval averzi vůči geometrii, ale to asi nemá moc s tímto co společné... Krom toho jsem ve věčných depresích a špatně se z nich dostávám. K smrti nenávidím tělocvik. Mám z něho panickou hrůzu. Nesnáším cviky, sporty a jakékoliv posilování. Rád bych posiloval, zlepšil svůj fyzický stav, ale jakmile bych byť uchopil činku do ruky, neudělám nic. Nejsem vůbec společenský - výjimkou jsou asi fakt jen Bronies a divadelní klub, kde jsem účinkoval. Jakýkoliv vztah, ať už je přátelský, nebo jakýkoliv jiný si špatně udržuji, protože mám tendence se uzavírat do sebe a tím ničím často i okolí.

Za veškeré následky tohoto vděčím hlavně své bývalé třídě ze základky, (teď už jsem "díky" bohu na střední), díky nim začala éra depresivního Doktora. Sice si hodně lidí na srazech myslí, že jsem fajn, což mě těší, ale je pak lepší, když mě znají ze srazů a ne z osobního života. Děkuji všem, co si dali tu práci a fakt si toto přečetli. Je to celkem úlevné tohle napsat.

ja nevim doktore, me nekdo pichnout kruzitkem do bricha tak najde v penalu 5 zivych pavouku, obsah sve aktovky v pouzite toalete a misto nej v aktovce najde chciplou zabu z prikopu spolu se vzkazem ze jestli se to bude opakovat stane se to same jeho male sestricce co chodi do druhe tridy....

Kazdeho pribeh/ nazor je vitany, nezalezi na dlzke. Ja som si to precital cele. A toto je prave druh ozajstnej sikany, kde to uz ide do tuheho..

Taky neříkám, že jsem se nebránil. Byla to poslední "rvačka," kde jsem účinkoval. Od páté třídy se zásadně neperu. I když leckdy provokuji (Divočák by dosvědčil). Frajerovi krvácelo z hlavy. Díky naší milé třídní, která v tu chvíli přišla do třídy a poslala nás do ředitelny a když věděla, že nejsem v té třídě vítán, tak se zastala mě i přes to, že ten frajer dopadl daleko hůř než já. Já mám takový viditelný škrábanec na břiše, on takový pohmožděniny skoro po celém těle (už si to přesně nepamatuji, ale řežba to byla). On měl dvojku z chování, já napomenutí třídního učitele. Aspoň drobná spravedlnost. Pak mi pro změnu říkali práskač i přes to, že jsem prakticky nic neřekl... Ale to je už věc druhá.