DoktorPetr - tak se na ne musi, mam radost - jen to chce duslednost - toho "praskace" bych dotycnemu taky osladil - a nemusi to byt jen fyzicke nasili - metody se nabizeji ruzne, jak sem napriklad uvedl vyse - proste je to jak ve vezeni - musis si ziskat respekt, musi vedet, ze kdyz si neco dovoli , bude to mit velice neprijemne nasledky...

(25.05.2016, 08:54)DoktorPetr Napsal(a): Jakýkoliv vztah, ať už je přátelský, nebo jakýkoliv jiný si špatně udržuji, protože mám tendence se uzavírat do sebe a tím ničím často i okolí.

Ten důvod je ve tvém případě imho jiný - uzavírat se čas od času do sebe není nic, co by okolí ničilo. Řeknu k tomu snad jen tolik, že přesně (a hlavně) kvůli lidem jako ty, jsem měl na posledním PragoFFestu onu přednášku o ty-víš-čem - jsi totiž přesně ten případ (ono to bylo tak nějak jasné od chvíle, kdys na fórum napsal prvních pár příspěvků), i když zdaleka rozhodně ne jediný.

Když svůj život skládáš ze špatných vzpomínek na šikanu, tak tě povedou stále stejnou cestou a všechny události v životě na to budeš nevědomky napasovávat (což se imho děje). A neboj se, že bys byl jediný, kdo s tím takhle zápasí (je to vcelku běžná věc), jen dnešní trend je nedávat najevo slabost, tak to může vypadat, že máš kolem sebe samé "pespektivní" lidi. Hlavní je (to tam přímo nepíšeš), jestli už je s tou šikanou konec - pak se dá pracovat na těch dalších věcech, jako je nechuť k tělocviku (neboj, taky se to dá).

Oči mi sklouzly k Jamisovu podpisu a musela jsem se znovu pousmát nad pravdivostí a trefností v něm zmíněné Luniny věty... 

(25.05.2016, 08:54)DoktorPetr Napsal(a): K smrti nenávidím tělocvik. Mám z něho panickou hrůzu. Nesnáším cviky, sporty a jakékoliv posilování. Rád bych posiloval, zlepšil svůj fyzický stav, ale jakmile bych byť uchopil činku do ruky, neudělám nic.

trochu OT:

Také jsem k smrti nesnášel tělocvik. Na základní škole jsem se ulejval, kde to jen šlo. Na střední to nešlo, ale se svou rachytickou postavou jsem sice nebyl terčem posměchu (a na základce to bylo nejspíš kvůli jiným věcem), protože jsme měli fajn kolektiv, ale prostě 58 kg na špejlích těžko operuje na tyči či bradlech, nehledě na fakt, že každá 10. návštěva hodiny TV končila na pohotovosti.

Pokud chceš, ale nejde to, začni dělat fyzické činnosti, které nesmrdí tělocvikem, ale které tě baví nebo jsou užitečné. Já jsem se k tomu dostal při stavbě domu. Nemáš dům? Tak třeba pomáhej u rodičů/prarodičů. K čemu zvedat čínky, když při stavbě zvedneš stovky tvárnic do výšky 2.5 metru, nebo odnosíš 30 tun materiálu v 5 litrových kyblíčkách (což udělá i hezkou procházku, když si vezemeš, že to nosíš na vzdálenost 15 metrů). Na škole by mne to nikdo nedonutil dělat, a teď to dělám sám od sebe a ještě mne to baví.. Dokonce chodím občas i na procházky k rybníku (pokud zrovna nevozím v kolečku hnůj od sousedů po vesnici, což je taky docela dálka).

Dodam, ze telocvik sa este predychat da. Ide o posilnovanie fyzickej kondicky a inych faktorov.. avsak, sikana, to je riadny zahul hlavne na psychiku, a nie kazdy to zvladne.. v minulosti som mal trochu s tym problemy, ale nastastie sa to vyriesilo a postupom casu som silnejsi .. psychicky. Aj cez moju povahu - citlivost. Kvoli tejto vlastnosti, som sa naucil nebrat kazdu vetu, respektive narazku na mna k srdcu. Vacsinou sa nad tym pousmejem, a kaslem na to. V poslednej dobe zistujem, ze coraz viac mi je vsetko na haku, co sa tyka ludi, ktorych nemam rad. Ked ich nemas rad, jednoducho urob to iste - kasli na nich, nepozoruj ich, chod si svojou cestou, a rob si svoje. Zistil som, ze to pomaha aj na ludi, ktori maju v laske provokovat ostatnych okolo seba. Ono sa to da.. len treba chciet, a nieco vydrzat.

Já jsem se osobně se šikanou nesetkal, nebo teda o tom alespoň nevím, nicméně před pár lety mi v rámci pedagogiky prošla rukama jedna velice zajímavá kniha: Nová cesta k léčbě šikany od Michala Koláře (odborník přes šikanu). Je to celkem tlustá bichle, ale plná velice zajímavých osobních příběhů a výpovědí lidí, kteří si šikanou prošli, či byli jejími svědky.

Najdete v ní také náhled do motivace agresorů, a leckoho možná překvapí, že většina z těch, kteří šikanují, si sami nesou nějaké trauma z dřívějška (sami byli šikanováni, zneužiti, zanedbáváni v rodině a podobně), a toto trauma si kompenzují na slabších. Když pak ty agresory "zmlátíte", což je obvykle první instinkt, který máme, tak tím akorát prohloubíte jejich pocit méněcennosti a tím i potřebu si něco dokazovat na slabších.

Pokud si někdo z vás prochází šikanou, rozhodně se to nebojte říct svým nadřízeným, učitelům, a nebo třeba rovnou kontaktovat odborníky. Je spousta lidí, kteří vám rádi pomohou, jen si o to musíte říct. Toliko asi z mojí strany.

Rozhodl jsem se taky přidat své zážitky, které se trochu liší od těch co tu píšou ostatní.

Ačkoliv mi to stále nejde do hlavy, tak jsem se šikanou ve škole téměř nikdy problém neměl. Mimo jednoho incidentu na prvním stupni, kdy se za mě pak postavili kamarádi a už se to neopakovalo a jednoho hodně blbýho vtipu v 7. třídě, po kterým když agresor jisitl jakej dokáže bejt když se naseru, tak se pak radši ode mě radši držel dál.

Na střední jsem se setkal se šikanou mnohwm častějc, ale v drtivé většině případů jen jako přihlížející. Ve třídě pár lidí šikanovalo jinýho spolužáka, bohužel pro něj to byl ten typ, kterej si dokáže během chvilky proti sobě poštvat každýho a ve většině případů mu to ani nedojde a pořád si to ještě zhoršuje. Sám jsem s ním měl pár menších konfliktů a vzhledem k tomu že nepřítel mého nepřítele je můj přítel, tak se mnou lidi co ho šikanovali nikdy problém neměli.

Ještě když jsem studovala ped/psy na vysoké, měla naše docentka na sociopsychologii zajímavý poznatek. Že v každé sociální skupině, která vznikne (plánovaně i neplánovaně, škola, práce, banda lidí v hospodě,atd.) je vždy jeden člověk, který je předurčený k tomu, aby byl zbytkem skupiny šikanován. A že proti tomu můžeme bojovat, ale nikdy to nevyvrátíme. Že je to v lidské přirozenosti.

(Po letech sledování jí musím dát za pravdu)

(Je to prostě přirozená přírodní selekce)

Tak to je teda nářez   I když vím, že je to dávná minulost, stejně ve mě víří představy, jak se ve své dračí podobě na tebe vrhám a trhám tě na malé kousky   Slyšela jsem už mnohokrát o nebezpečí opojení mocí pro nás Štíry, ale dosud jsem nepoznala žádného, který by skutečně sešel z cesty   Jsou to skutečně hrozné vzpomínky... Zodpovědnost za takové pochybení by mě nejspíš zničila   Jen doufám, že vám všem to přineslo důležité poučení o empatii a sebekontrole 

Omlouvám se, ale tvého popisu pro nezasvěceného čtenáře celkem jasně vyplývalo, že jsi byl té "temné strany" plnou součástí a nic z tvého popisu neříkalo, že jsi byl spíš stranou. Stejně tak jsi nikde nezmínil, že oběť nebyla pouze pasivní. Reagovala jsem tedy pouze na to, co jsi psal. Nevidím ti do hlavy, takže jsem nemohla číst řádky, které jsi do svého příspěvku nenapsal... Proto jsem se podivovala nad tak povrchním a chladným přístupem u člověka, který si mi jeví jako velice inteligentní.

Mé posuzování člověka nevychází ani tak z popisů ve zvířetnících jak spíš z porovnávání skutečných lidí narozených v oněch znameních    Proto jsem psala, že žádného "temného" Štíra neznám a ne, že by se někde psalo, že nejsou