Ležel jsem na zemi, na které byl červený koberec a polštáře, které zajišťovaly mé pohodlí. Byla to uzavřená místnost s dveřmi na jedné a okny na druhé straně pokoje. Nebyl jsem tam sám. V každém rohu byly další skupinky lidí (přibližně tak po dvou), které se spolu bavili. I vedle mě někdo byl. Byla to dívka, jejíž vlasy ozařovalo světlo z lampičky upevněné ke zdi, o kterou jsme se v pololeže oba opírali a zvýrazňoval její mladou a hezkou tvář. Viděl jsem nás oba z cizího pohledu. Povídali jsme si, ale nic jsem neslyšel. Viděl jsem jen, jak se naše ústa otevírají a občas něčí tvář doprovází smích. Byl to klidný, hezký sen, dokud nepraskla žárovka, která svým svitem ozařovala onu dívku.

Scéna se změnila, již to nepůsobilo jako klidné místo. A nejen scéna, ale i ta dívka byla jiná. Nesmála se, neměla v očích ten upřímný a milý pohled. Viděl jsem tam spíše jiskru, ne, spíše plamen. Malý černý plápolající plamínek, který v každém oku zastrašoval mou mysl. Její pohled se zarýval každým okamžikem hlouběji do mé mysli. Bylo to jak noční můra. Neuvěřitelná bolest hlavy, ale nedalo se uhnout. I když bylo něco špatně, furt to byla Ta dívka, která před chvilkou zářila s jasným světlem v srdci. Proč je to jinak, proč je jiná? Snažil jsem se do ní proniknout i svým pohledem, abych pochopil, co se stalo, co jí tak změnilo. Jenže v okamžiku, kdy jsem tak učinil, si klekla a začala se ke mě přibližovat víc a víc, až síla bolesti mé hlavy sílila. Jako by nechtěla, abych to zjistil. Když už se naše obličeje téměř dotýkaly, slyšel jsem řev, pláč a naříkání v mé hlavě. Byl to ženský hlas. Byla to snad ona, jak volá o pomoc?

Po téhle části jsem se vzbudil.