'řekl a hodil do ohniště klacek.' Atribuce je 'řekl', zbytek je jen navazující věta. Na zkratky tedy skutečně nehraju, hlavně proto že je to nesmysl. To, co popisuješ, je jednoduše vynechání slova, žádná zkratka – je skutečně takový problém tam to 'řekl' napsat? Text to možná dělá zajímavý, nicméně nečitelný. Příklad:
"Chceš podat jogurt?" otevřela Jana ledničku.
"Ty už deš ven?" koupal se Karel.
"Poď mi pomoct!" zatloukal hřebíky táta.
Skutečně nevím, jaký typ čtenáře takovéto konstrukce ocení, ale jsem si docela jistý, že by s tebou češtinář vyrazil dveře.

Pokud jde o zvykové věci, pak ti nebudou fungovat přísloví, slang a ustálená spojení, ale jinak je to všechno stejné (proč by se to vůbec mělo lišit?). A opět použiju příklad: jsou u nás anglické a americké knížky úspěšné? Jsou, a jak. Jsou psány ve stylu typickém právě pro Ameriku a Anglii, a fungují zde bez problémů – mentalita čtenáře je tedy stejná (co se líbí tam se bude líbit i tady a naopak).

Ale piš si jak chceš, pokud mi nevěříš. Nemám důvod se tu s tebou přít.

Teď jsi dal krásný příklady jak se to nemá používat. Dost spisovatelů to ale dovede. Souhlasil bych s tim, že když si člověk neni jistej, radši by se do toho neměl pouštět, ale rozhodně bych to nezatracoval úplně.

Překlady z angličtiny, z kterejch je ta angličtina cejtit v každý větě, se mi teda moc nelíběj. Ale lidi na to začínaj bejt zvyklí a časem se to k sobě nejspíš přiblíží.

A nepíšu sem proto, že bych se chtěl hádat; chtěl bych vzájemnym předkládáním argumentů dojít k podstatě věci. Prostě normální diskuze :-)

Alright then

Nicméně 'jak se to nemá používat'... Jaký je rozdíl mezi:
"To by šlo," namazal máslo na chleba.
a
"To by šlo," příkývl. ?

To druhé možná zní lépe, ale je to pořád to samé. Přikývnutí má asi tolik co dělat se zvukovým projevem, jako právě mazání si másla na chleba. A pokud by už atribuce neměla být definováním právě zvukového projevu (což je, a 'přikývnout' tedy atribucí není): Jak budeme tyto případy rozlišovat? Podle toho jak to zní? A kde bude hranice přijatelnosti? Asi budu považován za zpátečníka, ale já jsem pro to to nepoužívat vůbec. Není pro to jediný důvod (pestrost v atribucích? Té se dá snadno docílit i čistě zvukovými projevy). Ale jak říkám: whatever floats your boat.

Mám za to, že je to tim, že řeč nefunguje přísně logicky. Spíš jako asociace. Podobný věci se chápou podobně. Mozek hledá souvislosti. "To by šlo" s chlebem nijak nesouvisí, ale s přikývnutím už jo. Souvislosti a kauzalita jsou hrozně důležitý. Taky neni potřeba se vždycky vyjadřovat přesně. Někdy je lepší použít víc slov, který jakoby obtesávaj význam o kterej mi jde, místo jednoho slova, který by to přesně vystihlo. Každý slovo s sebou táhne další asociace, významy, pocity, který se mi můžou do celkovýho obrázku hodit. Tohle podle mě zvládaj opravdový umělci. Nemusíš bejt úplně přesnej, hlavní je pospojovat správný významy. Odhadnout, jak se to, co napíšeš, zpracuje v hlavách čtenářů. V tomhle bych viděl jeden z důležitejch principů psaní.

Ano, avšak právě 'přikývnout' podle mne jednou z těch věcí není. Věc názoru, nicméně velice, velice zavádějící.

Takže místo přikývl by se dalo napsat souhlasil zároveň s přikývnutím? Samotné souhlasil by bylo nadbytečné (nevhodná atribuce), ale takhle mi to až tak do-očí-bijící nepřipadá. Jen se ptám, protože autorovi kolikrát něco připadá docela vhodné a přitom je to skoro stejný děs jako to, čemu se tím vyhnul.

Ještě k těm zkratkám, vezmu příklad "Nevím, co budeme dělat," hodil do ohniště klacek.
Nechci se teď hádat o stylistice, jen bych vás rád upozornil na interpunkci, která spadá do gramatiky. (A jsme opět u toho, že nejvíce vadí gramatické chyby, až potom stylistické.) Uvedený příklad totiž není gramaticky správně napsaný. (Nebudu nikoho peskovat za gramatické chyby, ať už psané záměrně, či ponechané z neznalosti či nedbalosti, ale vzorové příklady by měly být správně po všech stránkách.)No a nakonec... v těch článcích jsem našel opravdu užitečné rady. Určitě je využiju.

Jenže ono to vhození klacku skutečně popisuje způsob jakym to řekl. Pro děj je to naprosto nepodstatnej čin. Můžeš něco řikat a přitom se dívat ostatním do očí, nebo se při tom můžeš hrabat v ohništi. Má to vliv na to, jak pochopíš jednání postavy. Proto je dobrý tohle uvození svázat přímo s větou kterou řiká, aby to bylo jasný.

Dobře, shodneme se na tom, že věta uvozovací popisuje způsob promluvy, nebo přesněji způsob vyjádření toho, co je v uvozovkách. Tak se na to hození klacku do ohniště podíváme: je to gesto. A nemusí to být nutně tiché gesto, může vydat hvízdnutí vzduchem, když někdo tím klackem prudce švihne, může zapraskat v ohni. Spisovatel taky může napsat, co to gesto vyjadřuje, co znamená, neboli "co říká". Třeba: Mám toho dost! nebo Jsem zoufalý/v koncích!, budiž, klidně i Nevím, co budeme dělat. Pokud to i tak považuješ za větu uvozovací, tedy způsob, jakým to řekl, pak to lze přepsat na "řekl hozením klacku do ohniště". Tedy nic neřekl, jen tam hodil ten klacek a ostatní si to gesto přeložili do řeči. A pak už je na tobě, jestli si vybereš "řekl vhozením klacku do ohniště" nebo podle mě trochu kostrbatější "hodil klacek do ohniště".

Čili když napíšeš jenom "hodil klacek do ohniště", tak právě jen podle interpunkce a velkého písmena se pozná, jestli to hození je věta uvozovací, tedy způsob promluvy, tedy v tomto případě promluva gestem místo slovem, nebo jestli to hození doprovází promluvu a jedná se o promluvu slovem doprovázenou gestem.

„Nevím, co budeme dělat.“ Hodil do ohniště klacek. = Řekl, že je bezradný, a hodil klacek do ohniště.
„Nevím, co budeme dělat,“ hodil do ohniště klacek. = Nepromluvil, jen bezradně hodil klacek do ohniště.

Drobným problémem je, že první možnost neříká jasně, jestli promluva slovem i gesto proběhly současně, nebo promluva slovem předcházela gestu. Nicméně tohle se dá jednoduše spravit:
„Nevím, co budeme dělat.“ Zároveň hodil do ohniště klacek.

Anemonisi... děkuju. Přesně tohle se jim tu snažím namlátit do hlavy tím, že 'to nepopisuje zvukovou stránku věci' tzn. nemůže to být atribuce, nebo-li, jak ty říkáš, uvozovací věta. Nemám naprosto nic proti „Nevím, co budeme dělat.“ Hodil do ohniště klacek. – je to zcela správně, ale také to není atribuce. Říkám jim to tu celou dobu, že 'Hodil do ohniště klacek' může klidně být samostatná věta, ale stejně to tu všichni do tý atribuce mermomocí cpou.

'ono to vhození klacku skutečně popisuje způsob jakym to řekl' možná kdyby klacky fungovaly jako mikrofony, jinak skutečně netuším, jak bys chtěl mluvit skrze kus dřeva.

Stručný názor jednoho amatéra, co pár povídek sepsal, byly mu zdrbány (oprávněně), následně tady hledal radu a snažil se o psaní naučit něco víc:

Čím víc tuhle diskuzi čtu, tím víc si říkám, že budu psát, jak mi zobák narostl a podle toho, jak si myslím, že je to nejlepší, byť to (nejen) místní odborná kritika zdrbe (téměř jistě oprávněně). Až sám dospěju k tomu, že se mi napsaný kus nelíbí, upravím jej. Zde se evidentně nenajdu, co jsem potřeboval.