Je to sice smutné a zavržení hodné, ale není to bohužel nic, co by s námi na světě nebylo už dřív a nebo co občas vídáváme ve zprávách (je spíš smutnější, že o spoustě takovýchto případů se vůbec neví). "Smrt jednoho člověka je tragédie, smrt miliónů statistika", jak se říká (raději uvedu, že byť tak reagujeme například po shlédnutí televizních zpráv, nezastávám tento názor. Děkuji Eleveovi za upozornění na kontroverzi výroku). Jestli chceš, můžeš zvážit zveřejnění odkazu a článek (je to ale Reflex, což je tak trochu bulvární tisk), to nechám na tobě (Gore to podle mne není ani zdaleka). Pro mne to bylo zajímavé čtení.

Zaujala mne ta pasáž o tom, jak mu dali rozvrh, když ještě neuměl číst. To je zajímavé, že jsou lidi, kteří vědí, že dotyčný neumí číst (nebo nemá jiné běžně očekávané schopnosti), a byli roztrpčeni, že tak dotyčný nekoná (a nejsem tu na fóru sám). Působí to asi stejný stylem, jako když dáte na pole ceduli "Pozor, srnky! Přecházet dovoleno, spásat ne!" nebo vyřešíte mňoukání koček hlady tím, že jim dáte do misky papírek "Večeři máte v ledničce".

Pokud jde o ten fakt, že ona osoba, která z větší části zavinila smrt dítěte, je nyní zaměstnaná jako expertka na ministerstvu, to souvisí s tím, co tu všichni uznávají jako definici dobra a zla. Společnost si nastavila nějaká pravidla, kde definovala, co je dobré a co špatné, tudíž tu máme černé na bílem a nemusíme nad tím přemýšlet. Pokud je dotyčný odsouzen k trestu odnění svobody, tak náš systém používá vězení pro výchovu dotyčného, a ne pro jeho potrestání (pro společnost je člověk užitečný jako zařazený pracující a ne jako zavřený za katrem/mrtvola). Pokud jí společnost stanovila trest 15 let (odseděla si 10), tak po jeho uplynutí je daná osoba čistá (jak bylo v Zelené míli: svůj dluh společnosti splatila, je vyrovnaná).

Položme si tedy otázku, co je výhodnější pro společnost? Dát na svědomí/morálku/názor jedince, že někdo, kdo spáchal zločin, by měl být doživotně zatracen a nebo použít model společnosti (který někdy funguje, někdy ne, podobně jako se člověk někdy rozhodne správně a nebo jindy ne), že dotyčný má nějaké kvality, kterými může být společnosti prospěšný? Pokud dítě něco udělá, dají mu rodiče pohlavek nebo přednášku, a je to vyřešené (popř. dostane nějaký trest). Nebudou mu do konce života vyčítat, že jako 12tiletý poškrábal tatínkovi auto kolem.

Má určité předpoklady pro výchovu dětí. Něco je výhodné (chlapec byl milý a slušný), něco ne (žil ve strachu). Pokud nepustíte člověka k podnětům (tedy nemá možnost být s dětmi v uzavřené "společnosti" sama), můžete využít jeho lepší stránky. To už můžeme každé dítě po narození prohlédnout po stránce genů a pokud zjistíme, že má gen agresitivity, rovnou ho nechat utratit, ne? Ostatně, podle odstavce 19 si nikdo nestěžoval, spíš naopak.

Já jsem jsem trochu proti začleňování na původní pozice. Rozum mí říká, že se to nemusí vyplatit, ale zároveň, že i může. Risk je někdy zisk. Kdo ale neriskuje, také nic neztratí.

Každopádně úplně vymazat záznam o trestu je myslím chyba. Nemusí být jen přístupný veřejnosti.

Příklad s Hoessem je zajímavý v tom, že se někdo chová dobře, protože ho to naučila společnost, ale ne nejspíš proto, že mu to dělá dobře (jde proti své vlastní přirozenosti). Každopádně takové chování společnost většinou uznává také jako dobré (Chceš vraždit, ale nevraždíš? To je dobře, ne?)

Pokud jde o polemiku o výši trestů, nízké tresy na druhé straně zajistí, že pokud je někdo odsouzen neprávem, že se alespoň spravedlivosti dočká. A ne někoho po 50 let propustit s tím "sorry, jsme se spletli". To zase záleží na tom, zda je někomu blížší "lepší zavřít 5 nevinných, než pustit vraha" a nebo "než zavřít jednoho nevinného, raději pustit omylem 10 vinných". Obojí souvisí s neschopností naší společnosti přesně odhalovat a hlavně trestat zlo, které jsme si sami definovali.

Je tam také zmíněno něco, co ukazuje na souvislost typu výchovy syna podle toho, jak byla vychovávána ona. Pokud člověk nabyde dojmu, že je jeho život v pořádku, a má pak potřebu vychovávat někoho jiného, snaží se, aby se měl tak dobře, jako on. A pokud je u něj "prokázano", že jak byl vychováván on, nese ovoce, je snaha to přenášet dál. Zase to souvisí trochu s evolucí. Pokud se u nějakého živočicha vyvine určitá věc (například omylem oko), a má výhodu, tak ho předává dál. Mí "rodiče" mi dali evoluční výhodu, dám ji svým dětem.

V odstavci 24 ale nemohu souhlasit s jejími metodami. Známky jsou ve škole k určení hodnocení znalostí žáka v daném předmětu, ne k hodnocení toho, že zapomněl úkol, něco rozbil nebo tak (na to je známka z chování).

Rovněž ten její přístup k "darům" od syna (jeho snaha o básničku):

To máš jako, když bych ručně vyřezal krabičku, krásně ji pomaloval, pak jí zabalil do jiné třeba vlastnoručně pokreslené papírové krabičky s krásnou mašlí, a dal to někomu blízkému. Ten by po rozbalení toho všeho našel papírem se vzkazem "mám tě rád". Pak jde o to, zda čekal po tom všem nějakou bombastickou odmětu (třeba diamantový prsten) a nebo zda ocení, že tomu dotyčnému na něm záleží tak, že si dal práci s přípravou. Někdo jiný je radši za obal z obchoďáku s ještě přilepenou cenovkou, hlavně když tam najde smaragdový náhrdelník. A někomu stačí, že si spolu sednou, a třeba kreslí, byť výsledek je pak na úrovni, že končí v koši. Ono i při tom kreslení se dá dělat spousta jiných činností, které se pak třeba nakonec ukážou jako mnohem lepší, než co kdo nakreslil.

V případě ryb to semtam odnese nějaký ten jedinec, ale jako celek jsou všichni víc v bezpečí. Nevýhoda je, když se některá ovce v panice rozhodne skočit (nebo spadne) v útesu (jak píšeš "právě mi blesko do očí slunce"), takže za ní naskáče celé stádo (a fakt, že to dělají i některá celá stáda velryb celkem ukazuje, že na inteligenci jedince až tak moc v těchto případech nesejde).

A ještě bych k tomu přidal situace, kdy se člověk rozhoduje unáhleně (a třeba ho k tomu ani nic nenutí). To mluvím z vlastní zkušenosti (spěchám, abych byl první nebo "nemám čas"), protože kolikrát plácnu nějakou hloupost, a přitom když si pak sednu a přemýšlím o tom, tak mi dojde, že na to ty znalosti mám a řekl bych (udělal bych) to v tu chvíli jinak.

Nebo když se daný jedinec rozčílí (dá se to shrnout, že prostě "není ve své kůži"). To můžeš vědět, co je správné, a stokrát říkat, že by se to a to nemělo, ale pak tě něco vytočí, a pokud jsi se doteď choval racionálně proto, že si to umíš zdůvodnit, tak teď se začnou dít nehezké věci (to jsou ty mé občasné výlevy vzteku). Na to, co je někde napsané jako norma pro "dobro" a "zlo" v tu chvíli vůbec nemyslíš (možná později a pak toho lituješ).

Nebo v panice. Každý z nás si asi ťuká na čelo, když vidí v dokumentu o letecké katastrofě, jak si lidé nafoukli vesty v kabině a tím se utopili. Budeme si říkat, že se to přeci má nafouknout až venku, a že to přeci každý chytrý člověk ví. Ale ruku na srdce: kolik z nás by si v takové situaci to vestu ještě v letadle nafoukli taky?

Možná, že do této kategorie spadají i ony pořady typu Nikdo není dokonalý/Aj múdry schybí. Když vás někdo na ulici "přepadne", tak si málokdo z nás vzpomene, jak to vlastně je (mě třeba přijde směšné, že někdo odpoví "Slunce obíhá okolo Země", ale jak byste třeba odpověděli vy? Nemáte záruku, že byste neřekli jinou hloupost. Byť si můžete namlouvat, že přeci není možné, i kdyby se ptali 100 lidí a pak vybrali ty nejblbější odpovědi, že tam přeci nemůže být nikdo, kdo by nevěděl, na jaké žije planetě/ve kterém státě, ale já to věřím - měl jsem na ZŠ takovou spolužačku: ne že by byla úplně nejchytřější, ale dokazuje, že takoví lidé prostě jsou a při nervozitě (zkoušení) řeknou "cokoliv"; já při maturitě zapomněl i jak se jmenuju (doslova blok)).

Ideálni stav je, kdy se na ně vrhnou všichni, ale i tak budou možná oběti - tam jde o pravděpodobnost - záleží na momentu překvapení, počtu teroristů, jejich výzbroje, atd. - a spousta lidí si řekne: když nic neuděláme, tak nás nejspíš postřílejí, lepší by bylo je zastavit, ale co když já se vrhnu na ně, a nikdo další se už nepřidá, tak jsem tutově mrtvej..

(dokud o nic nejde, je hrdina každý: já se třeba bojím dne, kdy přijde situace, ve které budu muset asistovat u dopravní nehody většího rozsahu - můžeš mít znalosti, jak lidem pomoct, ale pokud se při pohledu na krev pobliješ a pak omdlíš, moc jim nepomůžeš, protože racionální chování půjde v tu chvíli do pryč kvůli nelogickému strachu z krve - doufám, že pokud už taková situace nastane, že to ostojím a budu schopen pomoct).