Jabel stál na kraji vody a trochu nelibě se díval na svůj odraz ve vodní hladině.
„Opravdu tam musím?“ otočil se a svou partnerku, těla i duše. Stála tam překrásná a připravená kdykoli vybouchnout. Jak by taky ne. Nejenom, že zabřezla, ale navíc se Jabel do vody bál, i když jí slíbil, že se od ní naučí plavat.
Merin se zhluboka nadechla, aby zaplašila ten instinktivní hněv, který jí bublal v žilách. Hrozil každou chvíli vyrazit na povrch, přestože k tom byl jen málokdy důvod. Zadívala se Jabelovi do očí a hledala v nich útěchu a uklidnění. Zároveň se pokusila dát do těch svých veškerou lásku a oporu, kterou cítila.
„Neboj se. Dnes tě nebudu nutit plavat,“ usmála se. „Podívej. Mně samotné dosahuje hladina jen do půlky boků. Pojď za mnou. To zvládneš.“
Jabel dosti neochotně omámen jejím pohledem vyrazil za ní do neznámé hlubiny. Každičký krok, co udělal, byl vykoupen jedním láskyplným pohledem jeho družky. Studená voda, která mu náhle sahala až po pás, ho sice děsila, ale jen do té doby, než se přiblížil k Merin a dotkl se jí čumákem na tom jejím. Chvíli se o ni třel a užíval si pocit pohody, který to v něm vyvolávalo. Náhle se zdálo, že žádná voda není dost hluboká, aby mu zabránila se k ní dostat.
„Myslím, že to půjde. Snad.“