(07.06.2013, 22:14)Aya Yai Napsal(a): moje celková neschopnost porozumět lásce

Aya Yai: to není tvoje celková neschopnost, já sem taky kdysi lásku necítil a už vůbec sem nechápal jak se kdokoliv může zamilovat taky je pravda že sem lásku odsuzoval a žil sem v domnění a přesvědčení že ji nikdy nechci cítit ale pravdou bylo že sem ji chtěl cítit jenže nebylo ke komu
jelikož sem všechny kolem sebe nenáviděl. No a pak se ukázalo že sem k někomu respektive k něčemu něco začal cítit aniž bych věděl co to je. No takhle bych mohl napsat celou slohovou práci takže jednoduše porozumět lásce se ani nedá prostě si jen tak přijde a začne ti převracet život naruby.

Ona tak trochu je. Já lásce rozumím, ale pouze tomu principu. Věřím, že se jiní lidé mohou zamilovat, ať je ten šťatný/á osoba, věc, zvíře a že jejich city dokážou být čisté, ale nedokážu to samé aplikovat na sebe. Já mám celkově problém se vztahy. Nechci se tu zahloubávat až tolik do své psychiky, protože to přeci jen není věc, která se sděluje ve veřejných debatách, ale já na vztahy nevěřím. Přijde mi to svým způsobem velice zvláštní, sami se rodíme, sami umíráme, ale je psaným pravidlem, že se životem proplouvá ve dvojicích. Proč to nemůže být jednotlivec, nebo třeba víc jak dva lidé? Proč se od společnosti vyžaduje uvazovat se vždycky jen do dvojic? Chápu, že když někdo někoho miluje, tak s ním chce být, ale jaká je šance, že to bude opětovat? Jaká je šance, že nebude milovat víc osob najednou? Ale to už zabíhám off topic of off topic. Já mluvím i o podstatě randění, která se mi sama o sobě nelíbí... Tady nejde o to, že by se mi nikdy nenaskytl někdo, koho bych mohla milovat ani že bych lásku nechtěla cítit, já věřím, že jí nemůžu cítit, stejně jako neumím nikoho vysloveně nenávidět. U mě je největší vrchol mít někoho/něco hodně rád, popřípadě mít někoho/něco opravdu nerad. Tak jako mám ráda své přátele, tak jako zbožňuji svojí kočku a mé favority, ale není to láska. Už z podstaty totiž všechno co by mohlo zahrnovat mě a slovo vztah odsuzuji (a to jsem se i snažila docílit opaku, ale nešlo to), obvykle si to opodstatňuji tím, že se nechci nikomu házet na krk a tím ho obtěžovat, ale ve skutečnosti je to i proto, že o žádný vztah nestojím a ani ho mít nechci. Svojí "emocionální pochroumanost" beru tak jak je. Za to toužím mít přátele, které bych mohla mít ráda a kteří by měli rádi mě, protože potřebuji být ujišťována, že mě někdo má rád, ne ovšem ve smyslu lásky. Jen se chci cítit... chtěná, že o mě někdo stojí, ne však ve smyslu sexuálním nebo lásky. Nepřeju si, aby do mě byl kdokoliv zamilovaný, to je taky proč se "platonicky zamilovávám" do fiktivních postav a herců (ovšem není zamilování ve smyslu čisté lásky, ale jen že je mám ráda, tak jako mám třeba ráda kafe). Stejně jako proč si vybírám náhodné lidi, které osobně neznám a svou případnou energii směřuji do stalku (Ano, jsem stalker a proud. Ale jenom rekreační a pouze internetový. No worry.)... protože nehrozí, že by mi kdy moje "city" opětovali. Nemusím se nad tím nějak zvlášť trápit ani přemýšlet, protože se žádný vztah stejně nenaváže. A tak se mi to líbí. Ale i to pořád není láska.
Možná si přece jenom nepřeji nikoho zatěžovat svojí existencí, možná se mi přece jenom pouze hnusí vztahy, a nebo jsem možná jen heartless souless bi-atch, who knows?
Každopádně věřím, že jsem se ještě neevolvovala do takového stádia, kdy bych byla lásku schopná cítit a ani si nejsem jistá, že se kdy evolvuji, život bohužel nejsou Pokémoni. Na závěr bych taky mohla ještě dodat, že taky nedokážu být naštvaná. Občas jsem, ale nanejvýš 5 minut, pak se to vždycky přehoupne do smutku a sebeobviňování/sebelítosti. Moje emoce jsou hold zvláštní. Beru to jak to je.
A omlouvám se, že i když jsem psala, že nechci moc zabředávat do své psychiky, udělala jsem pravý opak... ale už to ve mně hlodala nějaký ten pátek a čtvrtek a dokonce i středu. Teď jen doufat, že si tohle moje od-ventilování nepřečte moc lidí. DD