Bronies.cz

Já vrátila se z velkých dálek
Přes tisíc let, milion mílí
A nudila se neskonale.
A teď z ruchu div nezešílím?

Svět, který jsem opustila,
Byl zelený a klidný.
Všechna zvěř přeroztomilá
Lnula k bližním vlídným.

Teď ulehčit má kopýtkům
Ten kol kolem rachot, ryk,
Však dávných časů přežitků
Neslyšet, než tichý vzlyk.

Když hřívu dřív jsem sušila si
Nad ohněm, věrným sluhou mým,
Plamenů jen tiché hlasy
Se nesly vzduchem poklidným.

Teď fén si vezme služebná,
Prací řve surový proud,
Však žaly, co má duše zná,
Jak mají z mysli uniknout?

Vždyť pečovat si o svůj vzhled
To měl balzám na strasti být.
Teď krásná jsem jen na pohled
A žal zůstává světu skryt.

Před tisícem let si všichni byli blíž
A povídat si s druhem, to byl dar intimity.
Teď pohled očí mých je jim jen na obtíž,
Však hlas se nese přes moře vzduchem zneužitým.

Dřív měla jsem poníkům za zlé,
Že v noci mé utečou v sen.
Teď hledím na ruch přeužasle
V nocích jasných, jako den.

Najednou pro život málo
Je jim noc i celý den.
Jen aby se nic nezmeškalo.
Co však chybí, je ten sen!

A práce? Darmo je mi lkát,
Co tažných hřebců truchlí
Že vozy tahá místo zad
Jen voda a uhlí.

Měsíc, ach to vám byl ráj.
To rozjímání a ten klid.
Teď místo spánku vám tu daj'
Chuť vyvraždit svůj vlastní lid.