Poníci ve snech

[Dawnflash]

Nie, Almond, tu nejde len o lucidné sny, ale o sny celkovo. Tie uvedené kroky ti majú vrátiť snové uvedomenie a pamäť. Sny máš, len si ich nepamätáš. Ktovie koľko pony snov si už pozabúdal?

[Discordian]

Lucidní sny jsem coby malé cvelfátko praktikoval téměř každou noc. Jako bonus jsem se naučil i myslet na čas, kdy jsem se potřeboval probudit. Docela to fungovalo. Konečně jsem stíhal ranní pohádky aniž bych zburcoval celý dům budíkem

Akorát to pak přerůstalo v jiné věci a něco se tam asi pokazilo. Od té doby jsem se už do toho zpátky nedostal.

[Dawnflash]

Hehe, no jo, sny sú plné vecí, ktoré skrývame sami pred sebou a čím hlbšie do toho vŕtaš, tým horšie veci môžeš vytiahnuť.
A lucidné nočné mory sú príšerná skúsenosť, to viem potvrdiť.
Na druhej strane sa človek občas niečo o sebe takto dozvie, asi je to vecou odhodlania

[a10]

Já lucidně sním sám od sebe ve třech případech – když usnu:
1) těžce unaven
2) pod vlivem
3) dopoledne po prospané noci

[Discordian]

@Dawn
OT:

No, ony to už pak snad ani nebyly lucidní sny. Jednou si tak medituju a narazil jsem na soubor dávno zapomenutých, mrtvých a zakopaných vzpomínek. Nahlédnu a byly to zážitky něčeho, co bych dnes nazval asi "astrálním cestováním" nebo prostě něčím takovým. Dle popisu to tomu mělo asi nejblíž. Akorát jsem nepoletoval ani vesmírem po boku Aštara Šerana, ani všemi možnými pláněmi jsoucna po boku zasloužilého hipíka prokvetlého hašem. Vždycky mě to zavedlo na jedno a to samé místo. Bludiště z živého plotu naprosto utopené v mlze. Cestičky sypané drcenou cihlou a semtam lavice, ozdobné oblouky a branky z tepaného železa. A pocit nutnosti. Neustálé nutkání nezastavovat, jít vpřed a nahlédnout ještě aspoň za tamhleten roh. Creepy as duck.

[Tails]

Už dlouho jsem na fórum nepsal o žádných snech s poníky, a že jsem jich za posledních pár let měl, většinou to ale nestálo za zmínku. Včera se mi ale zdálo něco, o co se s vámi musím podělit.
Téměř přesně před 4 lety jsem tu psal o snu, kde jsem se proměnil v Dashie a lítal jsem. Tentokrát se mi zdálo něco velmi podobného, ale zajímavějšího. Měl jsem totiž konečně možnost se proletět venku, a ne jen v tělocvičně, jako před 4 lety.   Nejspíš jsem se opět proměnil v Dashie, ale tentokrát pro to nemám žádný přímý důkaz.


Bylo to v Praze na konci sídliště Háje, někde u zastávky Milíčov. Byla tam silnice, která vedla dolů z kopce (pryč od sídliště), uprostřed silnice na travnatém pásu vedla tramvajová trať, která končila až dole, ale napravo vedle trati byl pořád několik metrů široký trávník.

Na tom trávníku jsem se rozběhl z kopce dolů, a když jsem byl dole, vyskočil jsem do výšky a vzlétl jsem. Měl jsem křídla, letěl jsem pořád tím směrem dál, pryč od sídliště, abych vyfotil nějaké fotky krajiny z výšky. Pak jsem nějak nešikovně podletěl těsně pod dráty vysokého napětí (které byly celkem nízko, ale nějak jsem se nedokázal trefit nad ně), naštěstí se nic nestalo. Měl jsem v ruce foťák, udělal jsem několik fotek krajiny a letěl jsem zpátky.

Chtěl jsem přeletět celé sídliště, ale bylo to hodně do kopce, musel jsem letět hodně směrem nahoru. Bolela mě z toho křídla, ale já jsem byl rozhodnutý, že doletím až na konec.

Nevím, jak jsem přistál, najednou tam byl střih, byl jsem zase člověk a seděl jsem ve studovně u nás na VŠ. Byla tam jedna spolužačka ze základky, kterou jsem dlouho neviděl (nechápu proč zrovna ona   ) a vyprávěl jsem jí, jak jsem letěl a bolela mě křídla. Při tom jsem myslel na to, že jsem byl ve skutečnosti Dashie a předpokládal jsem, že ona to ví taky.


Na tom snu bylo zvláštní, že když jsem letěl, tak jsem nevěděl, že jsem Dashie (na rozdíl od minule, kdy jsem si tím byl jistý), ta proměna probíhala asi nějak postupně nebo nebyla úplná, kdo ví. Při focení jsem pořád měl ruce, ale tu bolest křídel jsem cítil dost intenzivně. Až teprve, když jsem o tom na konci snu vyprávěl spolužačce, jsem uvažoval tak, že jsem při lítání byl Dashie.

[Jamis]

Na tom snu bylo zvláštní, že když jsem letěl, tak jsem nevěděl, že jsem Dashie (na rozdíl od minule, kdy jsem si tím byl jistý), ta proměna probíhala asi nějak postupně nebo nebyla úplná, kdo ví. Při focení jsem pořád měl ruce, ale tu bolest křídel jsem cítil dost intenzivně. Až teprve, když jsem o tom na konci snu vyprávěl spolužačce, jsem uvažoval tak, že jsem při lítání byl Dashie.

Ono dokud se to ve snu nějak neprojeví, člověk to vnímá tak nějak přirozeně jako samozřejmost a teprve, když se nad tím zpětně zamyslíš, tak ti dojde, že tak samozřejmé to zase není vtipné to je třeba ve chvíli, kdy se člověku zdá o ponících a vůbec si neuvědomuje, že je jeden z nich. Pak třeba na něco zkusí použít ruce a... nevěří vlastním očím (vždycky mě u toho napadne Antropology a Lyra). Do zrcadla ve snech radši nikdy nekoukám - pro jistotu.

[SnowlySky]

Mě se zdají každý den



PS: Škoda že si z toho nic nepamatuji

[Clood]

Ty máš teda zajímavé sny

[Hwězda]

Já vím závidím...Mně se teda zatím žádný sen o poníkách nezdál.