Bitva o kopec

[Grovajl]

Když se ocitnul poblíž kopce, zastesklo se mu po starém domově, který stával nedaleko kopce. Kdysi tu bydlel, kdysi dávno, ještě před válkou. Přemýšlel o tom, jak klidné a mírumilovné místo to bývalo. Byl to kopec svobody, kam si každý mohl lehnout a meditovat ve stínu mohutného stromu, cítit svěží vánek a lenošit, povídat si s přáteli a hrát si. Ty časy už jsou dávno pryč. Pro něj to nebyl jen obyčejný kopec. Potkal tu své přátele a políbil zde svou první lásku. Prožil zde báječné chvíle. V zimě zde s přáteli jako děti sjížděli dolů na sáních a když byl v pubertě, poprvé zde stál na lyžích. Vzpomněl si, jak zde předehnal při první jízdě svého přítele, který už měl s lyžováním zkušenosti, i když vůbec nevěděl, jak se mu podařilo v takové rychlosti nespadnout a pak se tomu dole společně smáli. Pak se vzpomínka rozplynula a on smutně pohlédl ke kopci zdevastovanému válkou. Již dávno tam nic nerostlo a díky kráterům v zemi po bombách a suti, co tamní zemi pokrývala, už tam ani nic vyrůst nemohlo. Jediné semínko naděje, které vzklíčilo jen díky silné vůli žít, bylo nedávno zničeno radiací a veškeré okolí zahalila hustá nedýchatelná směs plynů. Kopec, kde se lidi scházeli, aby si společně popovídali, kde se scházely děti aby si hrály. Kopec, který sloužil jako místo pro první zamilované schůzky, právě ten kopec, který kdysi sbližoval lidi nyní sloužil jen jako válečná zóna. Chvíli na něj hleděl a jeho duši zachvátila beznaděj. Otočil se a rozhodl se, že se za žádnou cenu nesmí ohlédnout zpět. Zatnul pěst a se slzami v očích utíkal zpět. Rozhodnutý, že už se sem nikdy nevrátí...