Sny

[Lumík]

Sny jsou pro mě obrovským zdrojem podkladů pro mojí tvorbu (převážně psaní). Je hrozně skvělý pocit si celý den vzpomínat, jaký váš sen vlastně byl, když si ho hned po probuzení nepamatujete. Sebemenší věci, činy, předměty vám mohou odkrýt část snu. Je to jako by jste se praštily do hlavy a zapomněli, co se dělo před tím. Uvidíte po tom jablka - vzpomenete si, že vám chutnaly - vybavíte si s nimi jeden okamžik - vzpomenete si na určitou osobu. Podobný průběh na způsob "vodítek" mám i já. Spousta lidí ovládá lucidní snění. Já takové štěstí bohužel nemám, ale i tak se mi občas podaří mít sen založený na vytoužené podtéma. Ale je to o tréninku

Poslední dobou se mi zdají převážně sny na jednotné a jednoduché téma - Temnota v boji proti Světlu. Jak prosté téma. Ale sny mají vždy různá podtémata a scenérie, ale z hlavního téma nikdy neuhýbají. Ať je hlavní příběh jakýkoliv, podstata a význam jsou vždy stejné. Zrovna dnes jsem jeden měl, když jsem po vysilujícím týdnu odpočíval na sedačce a usnul jsem.

Můj sen, nebo alespoň to, co si pamatuji:

Ležel jsem na zemi, na které byl červený koberec a polštáře, které zajišťovaly mé pohodlí. Byla to uzavřená místnost s dveřmi na jedné a okny na druhé straně pokoje. Nebyl jsem tam sám. V každém rohu byly další skupinky lidí (přibližně tak po dvou), které se spolu bavili. I vedle mě někdo byl. Byla to dívka, jejíž vlasy ozařovalo světlo z lampičky upevněné ke zdi, o kterou jsme se v pololeže oba opírali a zvýrazňoval její mladou a hezkou tvář. Viděl jsem nás oba z cizího pohledu. Povídali jsme si, ale nic jsem neslyšel. Viděl jsem jen, jak se naše ústa otevírají a občas něčí tvář doprovází smích. Byl to klidný, hezký sen, dokud nepraskla žárovka, která svým svitem ozařovala onu dívku.

Scéna se změnila, již to nepůsobilo jako klidné místo. A nejen scéna, ale i ta dívka byla jiná. Nesmála se, neměla v očích ten upřímný a milý pohled. Viděl jsem tam spíše jiskru, ne, spíše plamen. Malý černý plápolající plamínek, který v každém oku zastrašoval mou mysl. Její pohled se zarýval každým okamžikem hlouběji do mé mysli. Bylo to jak noční můra. Neuvěřitelná bolest hlavy, ale nedalo se uhnout. I když bylo něco špatně, furt to byla Ta dívka, která před chvilkou zářila s jasným světlem v srdci. Proč je to jinak, proč je jiná? Snažil jsem se do ní proniknout i svým pohledem, abych pochopil, co se stalo, co jí tak změnilo. Jenže v okamžiku, kdy jsem tak učinil, si klekla a začala se ke mě přibližovat víc a víc, až síla bolesti mé hlavy sílila. Jako by nechtěla, abych to zjistil. Když už se naše obličeje téměř dotýkaly, slyšel jsem řev, pláč a naříkání v mé hlavě. Byl to ženský hlas. Byla to snad ona, jak volá o pomoc?

Po téhle části jsem se vzbudil.