26.03.2014, 13:36
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 26.03.2014, 13:54 uživatelem Elevea. Edited 3 times in total.)
Hm... Rozjedeme debatu a nebojme se ničeho .
Moje teorie je postavená na tom, že Vesmír je singularitou, která vznikla kolapsem předchozího vesmíru nebo části nějakého většího celku. Proto jsou jeho počáteční rozměry větší, jak jeden bod, protože jsme měli start na nějakém horizontu událostí. Pravděpodobně jde o singularitu tvořenou vícero rozměry s tím, že vevnitř máme jenom tři a čas. Proto je také možné, aby docházelo k rozpínání. Představte si například černou díru v našem prostoru, která soustředí veškerou pohlcenou hmotu do dvourozměrného prostoru, jež už má potenciál se pod horizontem událostí rozpínat dál. Prostor našeho vesmíru se může zvětšovat s nárůstem velikosti této singularity a zároveň s pohlcováním hmoty z vnějšku, jež je přeměňována na energii, dochází k distribuci energie všem atomům v našem vesmíru - že by temná energie? Kdo ví...
Docela rád si představuji, že náš vesmír je, když už ne gravitačně, tak prostorově uzavřen. Pokud bychom byli na povrchu méněrozměrné koule, vyšli bychom v jednom směru a vrátili se z jiného. V tento okamžik ale dochází k tak rychlému rozpínání, že svoje záda prostě neuvidíme. Možná, že se prostě sami od sebe vzdalujeme rychlostí světla a proto svá záda nevidíme.
Pokud je náš svět definován tím, že rychlost světla se váže na rychlost vzdalování se předmětů od sebe sama, pak je docela možné, že se rozpínání našeho vesmíru zpomaluje vůči rozměrům vesmíru (protože rychlost světla klesá), zatímco na naší lokální úrovni se vesmír třebas kvůli nějaé špičce stále rozpíná rychleji (nezapomeňme, že informace o nárůstu rychlosti rozpínání od vzdálených galaxií mohou být i přes deset miliard let staré, zatímco rychlost světla je okamžitá fyzikální vlastnost).
Jinak co se týká zákonu zachování energie... Veškerá energie vesmíru se dá vyjádřit relativní hybností. Pokud mají dva předměty vůči sobě hybnost a potkají se, jejich energie se deformuje a velmi často se rozkládá na menší složky. Hybnost atomů, elektronů a dalších malých částic, vnímáme jako teplotu. Elektron na atomovém orbitalu hybnost neztrácí, protože je v elektrické pasti o nějakém potenciálu. Pokud jej chceš donutit tuto past opustit, musíš mu dodat energii a pokud jej chceš do pasti umístit, musíš mu ji odebrat. Kvanta energie mohou být dělena a mají různý energetický potenciál, který je založen na rozdílu potencionálních energií mezi orbitaly a odchylka pozorované energie potom ještě závisí na doplerově efektu. Elektron v orbitalu se nemá o co třít a svoji energii tak dělit - proto se nezpomaluje.
Teorie paralelních vesmíru byla svého času matematická teorie, která vysvětlovala problém s likvidací informace při průchodu singularitou. Tenhle omyl měl na svědomí Stephen Hawking a fanoušci sci-fi mu můžou děkovat za spoustu pěkných seriálů. Problém ovšem nastává v tom, jak nějakou částici donutit chovat se nenewtonovsky, což znamená, donutit ji, aby se na základě jednotných podmínek chovala dvěma různými způsoby najednou.
Fandům kvantové fyziky to přijde jednoduché, ale není. Kvantová fyzika operuje s pravděpodobností kvůli tomu, že zákony vesmíru nám (zatím) nedovolují změřit všechny vlastnosti částice najednou, nebo donutit ji chovat se zcela přesně dle našich požadavků. Proto si fyzika půjčila z matematiky pravděpodobnost. Ovšem ve výsledku částice se na základě stejných podmínek musí zachovat vždy stejně. Jinak by nemohla věda jako taková existovat (jak chcete dokázat teorie na základě experimentů s určitou šancí opakovatelnosti?).
Takže teorie dimenzí je pěkná uchylárna, ale nemá své opodstatnění a i pan Hawking ji už opustil. Samozřejmě teorie mnohovesmírů je něco jiného. Realita je ovšem jenom jedna - naše. Stejně tak je na tom čas. Co to vlastně je? Z našeho pohledu je to počet nějakých tiků během změny pozorovaného stavu. Zkuste si kvantovat čas . je to strašná zábava. Hledání nejmenšího možného tiku je skvělý způsob, jak se zbláznit. Problém je v tom, že nejspíš neexistuje, protože Vesmír, jak se zdá, je jen nějaký průběžný stav bez minulosti a budoucnosti.
Podle teorie relativity je prý hmota svázaná s prostorem. Nevím. Možná ano, ale potom i prostor by mělo jít kvantovat a pokud dochází k přesunu hmoty, možná by šel kvantovat i čas. Možná žijeme v digitálním vesmíru ani o tom nevíme. Nenapadlo vás, že náš vesmír je třeba jen simulací?
Moje teorie je postavená na tom, že Vesmír je singularitou, která vznikla kolapsem předchozího vesmíru nebo části nějakého většího celku. Proto jsou jeho počáteční rozměry větší, jak jeden bod, protože jsme měli start na nějakém horizontu událostí. Pravděpodobně jde o singularitu tvořenou vícero rozměry s tím, že vevnitř máme jenom tři a čas. Proto je také možné, aby docházelo k rozpínání. Představte si například černou díru v našem prostoru, která soustředí veškerou pohlcenou hmotu do dvourozměrného prostoru, jež už má potenciál se pod horizontem událostí rozpínat dál. Prostor našeho vesmíru se může zvětšovat s nárůstem velikosti této singularity a zároveň s pohlcováním hmoty z vnějšku, jež je přeměňována na energii, dochází k distribuci energie všem atomům v našem vesmíru - že by temná energie? Kdo ví...
Docela rád si představuji, že náš vesmír je, když už ne gravitačně, tak prostorově uzavřen. Pokud bychom byli na povrchu méněrozměrné koule, vyšli bychom v jednom směru a vrátili se z jiného. V tento okamžik ale dochází k tak rychlému rozpínání, že svoje záda prostě neuvidíme. Možná, že se prostě sami od sebe vzdalujeme rychlostí světla a proto svá záda nevidíme.
Pokud je náš svět definován tím, že rychlost světla se váže na rychlost vzdalování se předmětů od sebe sama, pak je docela možné, že se rozpínání našeho vesmíru zpomaluje vůči rozměrům vesmíru (protože rychlost světla klesá), zatímco na naší lokální úrovni se vesmír třebas kvůli nějaé špičce stále rozpíná rychleji (nezapomeňme, že informace o nárůstu rychlosti rozpínání od vzdálených galaxií mohou být i přes deset miliard let staré, zatímco rychlost světla je okamžitá fyzikální vlastnost).
Jinak co se týká zákonu zachování energie... Veškerá energie vesmíru se dá vyjádřit relativní hybností. Pokud mají dva předměty vůči sobě hybnost a potkají se, jejich energie se deformuje a velmi často se rozkládá na menší složky. Hybnost atomů, elektronů a dalších malých částic, vnímáme jako teplotu. Elektron na atomovém orbitalu hybnost neztrácí, protože je v elektrické pasti o nějakém potenciálu. Pokud jej chceš donutit tuto past opustit, musíš mu dodat energii a pokud jej chceš do pasti umístit, musíš mu ji odebrat. Kvanta energie mohou být dělena a mají různý energetický potenciál, který je založen na rozdílu potencionálních energií mezi orbitaly a odchylka pozorované energie potom ještě závisí na doplerově efektu. Elektron v orbitalu se nemá o co třít a svoji energii tak dělit - proto se nezpomaluje.
Teorie paralelních vesmíru byla svého času matematická teorie, která vysvětlovala problém s likvidací informace při průchodu singularitou. Tenhle omyl měl na svědomí Stephen Hawking a fanoušci sci-fi mu můžou děkovat za spoustu pěkných seriálů. Problém ovšem nastává v tom, jak nějakou částici donutit chovat se nenewtonovsky, což znamená, donutit ji, aby se na základě jednotných podmínek chovala dvěma různými způsoby najednou.
Fandům kvantové fyziky to přijde jednoduché, ale není. Kvantová fyzika operuje s pravděpodobností kvůli tomu, že zákony vesmíru nám (zatím) nedovolují změřit všechny vlastnosti částice najednou, nebo donutit ji chovat se zcela přesně dle našich požadavků. Proto si fyzika půjčila z matematiky pravděpodobnost. Ovšem ve výsledku částice se na základě stejných podmínek musí zachovat vždy stejně. Jinak by nemohla věda jako taková existovat (jak chcete dokázat teorie na základě experimentů s určitou šancí opakovatelnosti?).
Takže teorie dimenzí je pěkná uchylárna, ale nemá své opodstatnění a i pan Hawking ji už opustil. Samozřejmě teorie mnohovesmírů je něco jiného. Realita je ovšem jenom jedna - naše. Stejně tak je na tom čas. Co to vlastně je? Z našeho pohledu je to počet nějakých tiků během změny pozorovaného stavu. Zkuste si kvantovat čas . je to strašná zábava. Hledání nejmenšího možného tiku je skvělý způsob, jak se zbláznit. Problém je v tom, že nejspíš neexistuje, protože Vesmír, jak se zdá, je jen nějaký průběžný stav bez minulosti a budoucnosti.
Podle teorie relativity je prý hmota svázaná s prostorem. Nevím. Možná ano, ale potom i prostor by mělo jít kvantovat a pokud dochází k přesunu hmoty, možná by šel kvantovat i čas. Možná žijeme v digitálním vesmíru ani o tom nevíme. Nenapadlo vás, že náš vesmír je třeba jen simulací?
Elevea zdejší, Elevea webový
Ten, kdo historii nezná, je nucen ji opakovat. Ten, kdo historii nemaže, je nucen ji vysvětlovat.
Sborník, sborník, sborník!
Ten, kdo historii nezná, je nucen ji opakovat. Ten, kdo historii nemaže, je nucen ji vysvětlovat.
Sborník, sborník, sborník!