ozzacek se pokouší něco napsat

[Elevea]

No, neumím sice skládat básně, ale při čtení tvých mám drobné potíže udržet koncentraci. Ty tři poslední kousky místy postrádají rytmus. Už jsem to kdysi někomu psal. Báseň se skládá z obsahu a formy. Forma pak z rýmu a rytmu.
Vždycky jsem báseň považoval za mezistupeň mezi zpěvem a recitálem, kdy básník je schopen vykouzlit souzvuk slov díky jejich správné volbě. Když se dělá překlad básní či písní, je velice často překladatel nucen jednu z oněch tří součástí obětovat. A věz, že je to velmi těžké rozhodování, protože se snažíš zachovat i styl.
Tvorba nového dílka je omezena jen představivostí autora. To, jak jsem zjistil, může být svým způsobem i omezení. Já například nejsem schopen udržet příběh či téma básně, takže vyplňuji prázdná místa balastem, abych dodržel formu. To mělo za důsledek nekonzistentnost a roztěkání čtenářů, takže jsem nakonec psaní básní vzdal a šuplík spálil.
Ty máš talent na udržení konzistentnosti příběhu. Jako bych viděl, že sedneš ke stolu a nejdřív si rozmyslíš, co vlastně chceš. Pak hledáš vhodná slova, jak to vyjádřit a hodíš to na papír. Máš ale problém, který má většina začínajících autorů - obětuješ rytmus pro rým.
Rým je samozřejmě důležitá součást básně, či písně. Je to vlastně důvod, proč písně a básně původně vznikly. Pomáhá recitátorovi i posluchači zapamatovat si text díky asociaci. Jenže písně a básně mají taky jednu specialitu - skvěle se recitují při chůzi.
To je ten rytmus. Ten ti tam trošičku hapruje a zlobí. Netvrdím, že se jej nesnažíš dodržet, to by byla lež. Z celého textu je jasně cítit instinktivní držení se rytmu. Ovšem v okamžiku, kdy narazíš na problém, je to právě rytmus, který je obětován. Ale neboj se toho. Ve většině případů jsem viděl možnost úpravy tak, aby byl rytmus dodržen (paradoxně mé pedantství bylo to, co mě odtrhovalo od tvého sdělení).
Osobně bych ti doporučil mírně posunout obsah, abys udržel rým. Když si nebudeš jistý, zvedni se od stolu a zkus si říci verš za chůze. Dost to pomáhá. Neboj se delších veršů. Nebudeš muset tolik rýmovat.
Neber to z mé strany jako nějakou buzeraci, ale přečti si Máchův Máj a mrkni, jak je psaný. Mrknem se třeba na typický školní příklad:
Po modrém blankytu bělavé páry hynou,
lehounký větřík s nimi hraje;
a vysoko – v daleké kraje
bílé obláčky dálným nebem plynou,
...
Mácha prostě naštval generace školáků, protože se o něm musíme učit jako o typickém básníkovi, který Němcům ukázal, jak se to dělá, a že čeština ještě není do starého železa. Vytvořil dílo, které je mnohými oslavováno, ve výsledku je to ale dílo kompromisů a obětí. Příběh, který je tam vyprávěn, je v tento okamžik pro nás nedůležitý. Podívejme se na formu.
Jako první slovo těchto dvou veršů je použita předložka "Po". Kdyby použil "V", dávalo by to smysl taky. Nebylo by to ale k poslechu. Dle mého názoru Mácha možná i "V" použil ve spojení se slovem plynou. Ale když si ten verš opakoval, tak "V" odstranil, protože nebylo zvučné. Doplnil tedy "Po" a pak musel vymyslet, jak dál, protože spojení "Po blankytu plynou" zní divně. Podařilo se mu najít staré české slovo, které navíc bylo v rýmu. Slovo "plynou" tedy odložil, že jej použije později. posunul význam věty.
"Modrý blankyt" je potom výsměch logice. Zdvojuje význam a vytváří dualismus, který se vžil do češtiny jako pleonasmus. Tenhle termín si nikdy nikdo nezapamatuje. Přestože modrý blankyt je nelogický, byl použit k vyplnění verše, aby byl rytmický. Opět došlo k posunutí významu.
Tak, dostali jsme se teprve ke třetímu slovu (!) a napsal jsem dva odstavce. Nepodřizuj ale tvorbu básní jednostranně jedné její části. Všechny tři jsou důležité. Jak rytmus, tak verš i sdělení. Úkolem básníka je najít jejich rezonanci. Pak nebude zapomenut a bude citován. Máchovi se to podařilo fakt dobře a proto si mohl dovolit umřít mladý .
No, je to pěkně dlouhé. Snad jsem tě nenudil.