11.11.2014, 15:26
No, aby to nebylo offtpic tam, tak ti nějakou tu tezi napíšu sem. Upozorňuji, že jde o spekulace.
Takže mějme hmotný objekt, který kolabuje kvůli nedostatečnému tlaku záření pomocí gravitační síly. Dojde i k překonání odpudivých sil v jádře (takže nevznikne neutronová hvězda) a objekt kolabuje dál. Nyní máme problém. Dle logiky můžou nastat dvě varianty vývoje, protože neznáme rozložení hustoty v jádru objektu:
1) Díky neskutečnému tlaku vznikne maličká černá díra z nějaké elementární částice, do které je tlakem ládován další obsah.
Toto je varianta případu, kdy přesně uprostřed objektu je největší hustota. Jenže dle dnešních teorií taková černá díra strašně rychle zaniká okamžitým vypařením, popřípadě unikne pryč, a ač by se to mohlo zdát, nemá hvězda moc času na takové skopičiny ve svém jádře. Kolik černých děr by stačila vyprodukovat a odpálit, či vypařit, než by vznikla jedna velká, nebo by ji stačila včas nasytit, aby neutekla?
Proto se kloním k variantě 2, ale teoretický výsledek by mohl být stejný.
2) Oblast jádra má víceméně rovnoměrně rozloženou hustotu a v určitý okamžik se obalí horizontem událostí, do kterého začne kolabovat zbytek hvězdy.
Tohle mi přijde snesitelnější a lidštější. První varianta se rozvine až ve druhé části druhé varianty.
Takže, nejdříve si prohlédněme důsledky druhé varianty.
Máme kouli s hustotou hmoty, která je obalena jednostranně neprůchodnou zvenčí černou vrstvou, jež vlastně není vrstvou, ale něčím jako předělem, prostě takovým horizontem událostí.
No a podívejme se dovnitř toho objektu (jde mi o to, že jsme zastavili čas v okamžiku, kdy se horizont vytváří, takže tam panují podmínky těsně před ultimátním kolapsem, ale zároveň jsou splněny podmínky pro vytvoření horizontu). Já vidím pořád hmotu rovnoměrné hustoty, která již nemá důvod kolabovat.
- Zaprvé, čas tam ubíhá velice, velice pomalu, ne-li stojí - horizont událostí je dle propočtů těch chytřejších lidí místo, v jehož blízkosti uvidíte konec vesmíru (aspoň mi to tak vždy říkali).
- Zadruhé, na horizontu událostí je nekonečná entropie, tedy maximální uspořádanost systému. Jelikož horizont zasáhnul celý objekt rovnoměrné kolabované hustoty v jeden kratičký okamžik a tudíž je již všude maximální entropie, není se již ani kam hroutit. Veškeré samovolné přesuny hmoty uvnitř černé díry postrádají smysl.
Nyní se přesuňme k druhé části varianty dvě.
Tady jde o to, že černá díra nevznikla jen z hmoty, kterou tvoří její původní jádro. Pro to je třeba mnohem víc hmoty a ta se nyní dotýká horizontu událostí. Takže bortí se zbytek. Ale zde narážíme na stejný efekt jako u jádra. Hmota zaprvé padá do díry příšerně pomalu vlivem diletace času. Navíc díky slapovým silám blízko horizontu dojde k jejímu rozmělnění na nejelementárnější částice. Při kontaktu s horizontem událostí narážíme na Zenónův paradox, ale ten se naštěstí podařilo vyřešit v osmnáctém století pomocí diferenciálního počtu. Takže v okamžiku, kdy se dotkne hmota horizontu, což je mimo jiné okamžik, kdy se jí zastaví čas a dosáhne maximální entropie, stane se součástí černé díry.
To má několik logických důsledků:
a) Hustota v černé díře je rovnoměrná.
b) Pokud předpokládáme, že horizont událostí bude vždy "víceméně" kulatý, pak částice musí najít svoji konečnou polohu dříve, než projde horizontem událostí. Hm... jak by se vám líbil surfing po horizontu událostí? Takový temný proud částic driftující těsně nad horizontem by mohl být velmi zajímavý.
c) Pokud černá díra nemusí být vždy kulatá, mohla by nabývat zajímavých tvarů v důsledku dopadu částic v různých místech.
d) Při odpařování černé díry nemusíme řešit paradox s mizející informací, protože se dané elementární částice vrátí do vesmíru přesně v takových podmínkách, z jakých jej opustily. Sbohem dimenze, dobré ráno Newtone!
Každopádně tady se dostáváme k problému hustoty černých děr:
Hustota bude (dle mého názoru) vždy hmotnost dělená objemem nacházejícím se pod horizontem událostí.
Takže mějme hmotný objekt, který kolabuje kvůli nedostatečnému tlaku záření pomocí gravitační síly. Dojde i k překonání odpudivých sil v jádře (takže nevznikne neutronová hvězda) a objekt kolabuje dál. Nyní máme problém. Dle logiky můžou nastat dvě varianty vývoje, protože neznáme rozložení hustoty v jádru objektu:
1) Díky neskutečnému tlaku vznikne maličká černá díra z nějaké elementární částice, do které je tlakem ládován další obsah.
Toto je varianta případu, kdy přesně uprostřed objektu je největší hustota. Jenže dle dnešních teorií taková černá díra strašně rychle zaniká okamžitým vypařením, popřípadě unikne pryč, a ač by se to mohlo zdát, nemá hvězda moc času na takové skopičiny ve svém jádře. Kolik černých děr by stačila vyprodukovat a odpálit, či vypařit, než by vznikla jedna velká, nebo by ji stačila včas nasytit, aby neutekla?
Proto se kloním k variantě 2, ale teoretický výsledek by mohl být stejný.
2) Oblast jádra má víceméně rovnoměrně rozloženou hustotu a v určitý okamžik se obalí horizontem událostí, do kterého začne kolabovat zbytek hvězdy.
Tohle mi přijde snesitelnější a lidštější. První varianta se rozvine až ve druhé části druhé varianty.
Takže, nejdříve si prohlédněme důsledky druhé varianty.
Máme kouli s hustotou hmoty, která je obalena jednostranně neprůchodnou zvenčí černou vrstvou, jež vlastně není vrstvou, ale něčím jako předělem, prostě takovým horizontem událostí.
No a podívejme se dovnitř toho objektu (jde mi o to, že jsme zastavili čas v okamžiku, kdy se horizont vytváří, takže tam panují podmínky těsně před ultimátním kolapsem, ale zároveň jsou splněny podmínky pro vytvoření horizontu). Já vidím pořád hmotu rovnoměrné hustoty, která již nemá důvod kolabovat.
- Zaprvé, čas tam ubíhá velice, velice pomalu, ne-li stojí - horizont událostí je dle propočtů těch chytřejších lidí místo, v jehož blízkosti uvidíte konec vesmíru (aspoň mi to tak vždy říkali).
- Zadruhé, na horizontu událostí je nekonečná entropie, tedy maximální uspořádanost systému. Jelikož horizont zasáhnul celý objekt rovnoměrné kolabované hustoty v jeden kratičký okamžik a tudíž je již všude maximální entropie, není se již ani kam hroutit. Veškeré samovolné přesuny hmoty uvnitř černé díry postrádají smysl.
Nyní se přesuňme k druhé části varianty dvě.
Tady jde o to, že černá díra nevznikla jen z hmoty, kterou tvoří její původní jádro. Pro to je třeba mnohem víc hmoty a ta se nyní dotýká horizontu událostí. Takže bortí se zbytek. Ale zde narážíme na stejný efekt jako u jádra. Hmota zaprvé padá do díry příšerně pomalu vlivem diletace času. Navíc díky slapovým silám blízko horizontu dojde k jejímu rozmělnění na nejelementárnější částice. Při kontaktu s horizontem událostí narážíme na Zenónův paradox, ale ten se naštěstí podařilo vyřešit v osmnáctém století pomocí diferenciálního počtu. Takže v okamžiku, kdy se dotkne hmota horizontu, což je mimo jiné okamžik, kdy se jí zastaví čas a dosáhne maximální entropie, stane se součástí černé díry.
To má několik logických důsledků:
a) Hustota v černé díře je rovnoměrná.
b) Pokud předpokládáme, že horizont událostí bude vždy "víceméně" kulatý, pak částice musí najít svoji konečnou polohu dříve, než projde horizontem událostí. Hm... jak by se vám líbil surfing po horizontu událostí? Takový temný proud částic driftující těsně nad horizontem by mohl být velmi zajímavý.
c) Pokud černá díra nemusí být vždy kulatá, mohla by nabývat zajímavých tvarů v důsledku dopadu částic v různých místech.
d) Při odpařování černé díry nemusíme řešit paradox s mizející informací, protože se dané elementární částice vrátí do vesmíru přesně v takových podmínkách, z jakých jej opustily. Sbohem dimenze, dobré ráno Newtone!
Každopádně tady se dostáváme k problému hustoty černých děr:
Hustota bude (dle mého názoru) vždy hmotnost dělená objemem nacházejícím se pod horizontem událostí.
Elevea zdejší, Elevea webový
Ten, kdo historii nezná, je nucen ji opakovat. Ten, kdo historii nemaže, je nucen ji vysvětlovat.
Sborník, sborník, sborník!
Ten, kdo historii nezná, je nucen ji opakovat. Ten, kdo historii nemaže, je nucen ji vysvětlovat.
Sborník, sborník, sborník!