Drabbly - druhá porce

[Katrinka]

Tak pro změnu další dva večerní psaníčka.
První je inspirováno skutečnou událostí, druhý už je jen náhlým přívalem inspirace.

Bez slitování

Stála téměř na okraji. Byla si moc dobře vědoma propasti, která se nacházela jen o malý krůček dál. Do ucha mi zoufalým hlasem pošeptala: „Vždyť to nemůžeš myslet vážně.“
„Smrtelně,“ odpověděl jsem.
V jejích očích byl cítit strach. „Nech mě být… prosím!“
„Co za to?“
„Co bys chtěl?“
„Budeš hodná?“
„Budu."
„Políbíš mě?“
„Klidně! Ale hlavně mě tam nepouštěj, PROSÍM!“ hysterčila dál.
Jak snadné.
Už jsem ji chtěl postavit zpátky na zem, když jsme se najednou oba ocitli v ledové vodě. Spatřil jsem kupu naštvaných dětí stojících na mole.
„Naši Káťu nikdo topit nebude!“
„A když, tak my!“
Zatracení parchanti.

Žoldák

„Jméno?“ poručil si plešoun sedící u stolu bez sebemenší námahy zvednout hlavu a podívat se, kdo to před ním stojí.
„Aruala.“
„Jak dál?“
„Přídomek nemám.“
„Věk?“
„Dvacet.“
„Povolání?“
„Různá.“
„Co prosím?“
„Tak, jak slyšíte. Jednou jsem služebnicí války, milenka a spolubojovník rytířů, jindy sekretářka...“
„Jakže znělo vaše jméno, slečno?“
„Laura,“ odpověděla jsem tentokrát pravdivě. „Z Faguoly.“
Rychle strnul. Dovolila jsem mu poslední zděšený pohled a vzápětí podřízla jeho dvojité hrdlo.
„Ubožák,“ neodpustila jsem si a schovala zakrvácenou dýku zpátky do koženého obalu. Při pohledu na váček plný zlatek hned vedle jsem se nemohla nabažit blahem. Alespoň za něco mi stál.