15.10.2013, 22:53
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 12.05.2014, 22:26 uživatelem Decimus. Edited 5 times in total.)
Varování. Tento příběh je inspirován hrou IL 2 Sturmovik 1946, Druhou světovou válkou, jsou v něm postavy z MLP: FiM a můj OC. (Fantazii se meze nekladou).
Edit: dlouhy text dan do spoileru. Iluzon
10.Červenec 1940 Letecká Bitva o Equestrii.
Před rokem jsem nastoupil k Lunar Army Air Force,abych dělal leteckou podporu vojákům v zákopech.Měl jsem 20 sestřelů a byl jsem čtyřnásobné letecké eso.
Poté 8.října 1939 mě převelili k ERAAF k třicáté osmé peruti a povýšili mě na velitele perutě.
Jednoho krásného dne nad Ponyvillem jsem měl cvičení s letadlem Supermarine Spitfire a mojí 38. perutí zvanou „Ghost Riders“ z Equestrian Royal Army Air Force.Najednou se ozve siréna a ve vysílačce se ozve: „Měňavčí bombardéry na třech hodinách ve výšce 900 metrů“. Já odpovím „Rozumím,útočíme“.
Protiletadlová děla začínají pálit flak, ostatní letci z dalších perutí startují motory a vzlétávají.
Mezitím občané Ponyvillu a Canterlotu se schovávali do betonových úkrtytů a vyčkávali.
Já jsem vylétl aspoň do výšky 1500 metrů,abych mohl ze 45 stupňového úhlu nalétávat na bombardéry.Sestřelil jsem hned čtyři bombardéry Heinkel He-111. Najednou se za mnou objeví dvě stíhačky Messerschmitt snaží se mě sestřelit, první po mě vstřelila několik ran první salvy a zasáhla motor. Z motoru šel slabý dým z palivové nádrže, já jsem hned udělal výkrut a naklonil letoun směrem dolů k Ponyvillu. Nepřítel si myslel, že už mě sestřelil, ale já hned na to jsem zmizel v oblacích a přiřítil jsem se ke dvoum „Mezkům“ a oba jsem sestřelil.Najednou vidím,jak na ochranný betonový kryt nalétavají Mněňavčí střemhlavé bombardéry Junkers Ju-87, ve kterém jsou Mane Six a princezna Luna, Celestia, Cadence a ostatní poníci.Hne jsem si řekl „Ták to ne hoši, takhle to nebude„ a hned jsem začal sestřelovat jednoho podruhém do té doby,až mi nepostříleli motor letounu a začal jít hustý dým z motoru a přestával jsem vidět před sebe. Řekl jsem si,že bych se mněl zachránit a vyskočit, ale motor ještě nehořel. Pokoušel jsem se sestřeli poslední „hloubkaře“ a sestřelil jsem je. Betonový kryt ještě pořád stál, jen měl malé praskliny. Většina bombardérů byla sestřelena, jen ti zbylí se pokoušeli uletět.Já jsem letěl za nimi s mým wingmanem Spikem, že je sestřelíme, ale za mně se hned přiřítil „Mezek“ a pokoušel se mě sestřelit, dělal jsem výkruty a všelijáké úhybné manévry až jsem se dostal za něj a pak jsem ho na konec sestřelil. Zbytek nepřátelských letadel byl sestřelen. Byli jsme vzdálení asi 50 Km od Canterlotu a já jsem pomalu strácel rychlost a Spikovi jsem řekl do vysílačky: „Spiku. Leť zpátky na základnu. Kdybych se nevrátil, řekni princeznám a Mane Six,aby mě nehledaly. Protože, jsem zraněný na levé paži a pravém stehně a je tu trochu moc krve. Nejspíš se nevrátím“. Spike odpověděl „Ale Danieli, neděs mě. Vždyť ty to zvládneš. Neboj se“. Já na to „Já vím, že mi věříš. Ale musíš uposlechnout můj rozkaz“. Spike musel odletět na základnu. Já mezitím letěl pomalou rychlostí a pomalu jsem se přibližoval ke Cloudsdalu. Viděl jsem ostatní poníky v Ponyvillu a Canterlotu jak se dívají na nebe. Dívali se na můj letoun, jak z něho kouří hustý černý dým. Najednou jsem přestal myslet na to, že mám poničený letoun a přemýšlel jsem o životě, vzpomínal na zažitky v Ponyvillu a Canterlotu. A najednou mě začal hořet motor a ve vysílačce zaznělo: „Danieli, okamžitě vyskoč!“ neodpověděl jsem, protože jsem se musel připravit na katapultování, jenže se to zaseklo.
Poníci se o mně báli a někteří i plakali. Nakonec jsem naposlední chvíli ve výšce asi 500m jsem dokázal vyskočit. Neviděl jsem před sebe, protože byl předemnou mrak kouře, který vycházel z naší základny v Ponyvillu a ze základny z Canterlotu. Civilní budovy, farmy, kostely, obchody, vojenské budovy a vozidla byla zničená. Všude samé ruiny a zmatek. Hasiči se pokoušeli hasit ohně a zachraňovat zaklíněné a zraněné poníky v ruinách domů.Můj leton se zabořil do země poblíž Twilightina domu a vybouchnul mu motor. Poníci se šli podívat k mému letounu a mysleli si,že jsem mrtvý, protože všude v kokpitu letadla byla krev z mého zranění. Hasiči letoun uhasili. Já jsem nebyl vidět, protože jsem vyskočil někde za vysokým kopcem a byl jsem v mraku kouře. Našel jsem si nějaké krátké zlomené větve a a požil je jako berle, abych mohl vůbec chodit.Pak jsem se dostal do blízkosti Ponyvillu a uviděl jsem poníky na zničeném náměstí, jak drží minutu smutku za mě a moje další piloty. Pak najednou mě uvidí Spike a začne hlasitě křičet „Hele! Podívejte, to je Daniel! On žije!“ Já jsem samozřejmě měl velkou radost, jak mě poníci zase přivítali. Skoro všichni poníci plakali štěstím, že jsem živý.
Plakaly i Mane Six a princezna Celestia, Luna a Cadence a i mě trošičku ukáply slzy.
Hned jsem se dostal do nemocnice v Canterlotu a tam jsem ležel několik týdnů. Jednoho dne ke mně přišel Spike s Mane Six a řekl mi „Až se uzdravíš, dostav se na náměstí.“ Já jsem si říkal „Kvůli čemu tam mám jít?“ Pak mi přáli ať se uzdravím a donesli mi jablka a několik knih s Daring Do pak museli odejít, kvůli návštěvním hodinám. Za pár dnů jsem se uzdravil a odešel se převléct do vojenského mundůru a přišel na náměstí v Canterlotu. Hned jsem věděl co se děje. Dostal jsem od generála Shining Armora medaili cti, medaili za věrnost a medaili za záslužby království. Byl jem povýšen na plukovníka letectva a znovu povýšen na komodora letectva a pak mi poděkoval. Princezna Celestia,Luna a Cadence mi poděkovaly také, pak jsem dostal odznak „Letecký Obranný Štít Equestrie“. Dostal jsem přezdívku „Neporazitelný“.
Pak jsem odjel s Mane Six a Spikem do Ponyvillu a tam se pořádala oslava na moji počest.
Dj tam byla samozdřejmě Vinyl Scratch. Po oslavě jsme se odebrali do svých domovů.
Před rokem jsem nastoupil k Lunar Army Air Force,abych dělal leteckou podporu vojákům v zákopech.Měl jsem 20 sestřelů a byl jsem čtyřnásobné letecké eso.
Poté 8.října 1939 mě převelili k ERAAF k třicáté osmé peruti a povýšili mě na velitele perutě.
Jednoho krásného dne nad Ponyvillem jsem měl cvičení s letadlem Supermarine Spitfire a mojí 38. perutí zvanou „Ghost Riders“ z Equestrian Royal Army Air Force.Najednou se ozve siréna a ve vysílačce se ozve: „Měňavčí bombardéry na třech hodinách ve výšce 900 metrů“. Já odpovím „Rozumím,útočíme“.
Protiletadlová děla začínají pálit flak, ostatní letci z dalších perutí startují motory a vzlétávají.
Mezitím občané Ponyvillu a Canterlotu se schovávali do betonových úkrtytů a vyčkávali.
Já jsem vylétl aspoň do výšky 1500 metrů,abych mohl ze 45 stupňového úhlu nalétávat na bombardéry.Sestřelil jsem hned čtyři bombardéry Heinkel He-111. Najednou se za mnou objeví dvě stíhačky Messerschmitt snaží se mě sestřelit, první po mě vstřelila několik ran první salvy a zasáhla motor. Z motoru šel slabý dým z palivové nádrže, já jsem hned udělal výkrut a naklonil letoun směrem dolů k Ponyvillu. Nepřítel si myslel, že už mě sestřelil, ale já hned na to jsem zmizel v oblacích a přiřítil jsem se ke dvoum „Mezkům“ a oba jsem sestřelil.Najednou vidím,jak na ochranný betonový kryt nalétavají Mněňavčí střemhlavé bombardéry Junkers Ju-87, ve kterém jsou Mane Six a princezna Luna, Celestia, Cadence a ostatní poníci.Hne jsem si řekl „Ták to ne hoši, takhle to nebude„ a hned jsem začal sestřelovat jednoho podruhém do té doby,až mi nepostříleli motor letounu a začal jít hustý dým z motoru a přestával jsem vidět před sebe. Řekl jsem si,že bych se mněl zachránit a vyskočit, ale motor ještě nehořel. Pokoušel jsem se sestřeli poslední „hloubkaře“ a sestřelil jsem je. Betonový kryt ještě pořád stál, jen měl malé praskliny. Většina bombardérů byla sestřelena, jen ti zbylí se pokoušeli uletět.Já jsem letěl za nimi s mým wingmanem Spikem, že je sestřelíme, ale za mně se hned přiřítil „Mezek“ a pokoušel se mě sestřelit, dělal jsem výkruty a všelijáké úhybné manévry až jsem se dostal za něj a pak jsem ho na konec sestřelil. Zbytek nepřátelských letadel byl sestřelen. Byli jsme vzdálení asi 50 Km od Canterlotu a já jsem pomalu strácel rychlost a Spikovi jsem řekl do vysílačky: „Spiku. Leť zpátky na základnu. Kdybych se nevrátil, řekni princeznám a Mane Six,aby mě nehledaly. Protože, jsem zraněný na levé paži a pravém stehně a je tu trochu moc krve. Nejspíš se nevrátím“. Spike odpověděl „Ale Danieli, neděs mě. Vždyť ty to zvládneš. Neboj se“. Já na to „Já vím, že mi věříš. Ale musíš uposlechnout můj rozkaz“. Spike musel odletět na základnu. Já mezitím letěl pomalou rychlostí a pomalu jsem se přibližoval ke Cloudsdalu. Viděl jsem ostatní poníky v Ponyvillu a Canterlotu jak se dívají na nebe. Dívali se na můj letoun, jak z něho kouří hustý černý dým. Najednou jsem přestal myslet na to, že mám poničený letoun a přemýšlel jsem o životě, vzpomínal na zažitky v Ponyvillu a Canterlotu. A najednou mě začal hořet motor a ve vysílačce zaznělo: „Danieli, okamžitě vyskoč!“ neodpověděl jsem, protože jsem se musel připravit na katapultování, jenže se to zaseklo.
Poníci se o mně báli a někteří i plakali. Nakonec jsem naposlední chvíli ve výšce asi 500m jsem dokázal vyskočit. Neviděl jsem před sebe, protože byl předemnou mrak kouře, který vycházel z naší základny v Ponyvillu a ze základny z Canterlotu. Civilní budovy, farmy, kostely, obchody, vojenské budovy a vozidla byla zničená. Všude samé ruiny a zmatek. Hasiči se pokoušeli hasit ohně a zachraňovat zaklíněné a zraněné poníky v ruinách domů.Můj leton se zabořil do země poblíž Twilightina domu a vybouchnul mu motor. Poníci se šli podívat k mému letounu a mysleli si,že jsem mrtvý, protože všude v kokpitu letadla byla krev z mého zranění. Hasiči letoun uhasili. Já jsem nebyl vidět, protože jsem vyskočil někde za vysokým kopcem a byl jsem v mraku kouře. Našel jsem si nějaké krátké zlomené větve a a požil je jako berle, abych mohl vůbec chodit.Pak jsem se dostal do blízkosti Ponyvillu a uviděl jsem poníky na zničeném náměstí, jak drží minutu smutku za mě a moje další piloty. Pak najednou mě uvidí Spike a začne hlasitě křičet „Hele! Podívejte, to je Daniel! On žije!“ Já jsem samozřejmě měl velkou radost, jak mě poníci zase přivítali. Skoro všichni poníci plakali štěstím, že jsem živý.
Plakaly i Mane Six a princezna Celestia, Luna a Cadence a i mě trošičku ukáply slzy.
Hned jsem se dostal do nemocnice v Canterlotu a tam jsem ležel několik týdnů. Jednoho dne ke mně přišel Spike s Mane Six a řekl mi „Až se uzdravíš, dostav se na náměstí.“ Já jsem si říkal „Kvůli čemu tam mám jít?“ Pak mi přáli ať se uzdravím a donesli mi jablka a několik knih s Daring Do pak museli odejít, kvůli návštěvním hodinám. Za pár dnů jsem se uzdravil a odešel se převléct do vojenského mundůru a přišel na náměstí v Canterlotu. Hned jsem věděl co se děje. Dostal jsem od generála Shining Armora medaili cti, medaili za věrnost a medaili za záslužby království. Byl jem povýšen na plukovníka letectva a znovu povýšen na komodora letectva a pak mi poděkoval. Princezna Celestia,Luna a Cadence mi poděkovaly také, pak jsem dostal odznak „Letecký Obranný Štít Equestrie“. Dostal jsem přezdívku „Neporazitelný“.
Pak jsem odjel s Mane Six a Spikem do Ponyvillu a tam se pořádala oslava na moji počest.
Dj tam byla samozdřejmě Vinyl Scratch. Po oslavě jsme se odebrali do svých domovů.
Edit: dlouhy text dan do spoileru. Iluzon
Ticho, ryby plašíš!
Dobrý den, přistoupili kontrola jízdenek.
Dobrý den, přistoupili kontrola jízdenek.