Epizoda 21: A Rockhoof and a Hard Place

[Jamis]

Jsem rád, že někdo toto vlákno založil. Epizodu jsem viděl včera, a vůbce jsem nevěděl, co s ní počít.

Rádo se stalo zakládám i pro další epizody, protože zcela upřímně mě ty poslední opět uchvátily.

Jediná paralala, která mne napadala, se týkalo setkání starších lidí s novým světem, totiž technikou. Ti často mají pocit, že ničemu rozumí, nic nechápou, bojí se, mají problémy se začlenit (že by podobnost se začleňováním malých dětí do kolektivu?).

Taky možnost. Vnímal jsem to spíše jako přechod od jedné společnosti k jiné - ať už jde o čas, místo, nebo kulturu. V rámci i našeho světa jsou "časové" rozdíly ve smyslu kulturního vývoje taky hodně velké, ať už se na to díváme z kterékoliv stránky.

Když už se nakousl ten Star Trek, byla zde ještě jedna podobná epizoda (pokud pomineme Marka Twaina, protože ten neměl moc problémy se přizpůsobit nové době, ale spíš jí zpočátku opovrhoval, a snažil se jí hodnotit podle měřítek jeho doby):

http://memory-alpha.wikia.com/wiki/The_N..._(episode)

kde se lidé z 20.století měli adaptovat na dobu zcela jinou (skoro by se až nabízela podobnost s českým filmem Muž z prvního století). Byť tady to byla trochu jiná rovina - Offenhouse spíš nechápal svět, kde jeho bývalá moc nebo peníze nic neznamenají, a teprve ke konci se dostal k fázi: Co já ale tady tedy budu dělat? Jaké výzvy tu vůbec jsou?

Každopádně jeho arogance měla často na okolí (posádku) podobně "destruktivní" efekt jako u Rockhoofa.

Yup, tuhle si taky pamatuju. Docela jsem si kladl otázku, jak by vypadala moje reakce, kdybych se ocitl o pár set let později na palubě Enterprise

I když, pravda, Scotty se snažil od začátku být nějak užitečný, ale "outdated" znalosti se prostě ne vždy dají dohnat snaživostí. Inženýr z roku 1900 by v roce 2000 byl ve většině případů také "na nic" To se ale hodí docela na konflikt generací, kdy se prarodiče snaží dobře radit dětem. Některé věci se němění, ale jiné ano.

Ano přímo se tam zmínil při scéně v simulátoru - že už je mu tolik, kolik mu je a nemůže začít znova jako kadet. A poté když Picard žádá Geordiho, aby Scottyho vzal na zchrannou misi - že jednou z nejdůležitějších věcí je pocit potřebnosti. Podobná úvaha zazněla i od Rockhoofa. Nešlo ani tak o znalosti (i když i ty hrály svoji roli), jako o mindset z jiné doby.

Rockhoofovu reakci na vesnici celkem chápu. Opustil jsem několik míst, kde jsem žil a která jsem trochu pomáhal utvářet. Nyní, když se tam vracím, noví majitelé si je pochopitelně upravili podle sebe. Byť jsem někdy zklamán, že se (dle mého názoru) nevyužívá potenciál místa tak, jak by měl (nebo vůbec), nějak kvůli tomu nevyšiluji. Nemůžete kontrolovat, jak se budou chovat ostatní, byť se jedná o místo (nebo věc), ke které máte nějakou citovou vazbu*

jj - když nad tím přemýšlím, nechal jsem za sebou stovky blízkých lidí a kamarádů, spoustu vybudovaných věcí, ale všechny ty věci jsou dál bezemě, jinak než bych se do nich pustil sám... no ale asi to tak má být. Když se na ta místa dneska vracím, dotknu se rukou stromu, který jsem zasadil jako malý kluk, posadím se na skálu, kde jsme sedávali s celou partou, zajdu na koleje ("... už tam tolik známých není") a říkám si, že to je už všechno nenávratně pryč. Byly to skvělé časy, ale jen v té době, dneska je to... prázdné. Jako zajít do hospody, kde jsem si dal první legální pivo ten zážitek už se nedá vyvolat, zůstal jen ve vzpomínce a pocitu. Dá se o něm vyprávět, ale jinak nic.

Návštěva starých kamarádů mi připomíná třídní sraz po pár letech. Tam zjistíte, kdo co dělá, jakou udělal kariéru a tak dále. Na druhou stranu, často znáte ti lidi ze školy (minulého života), takže je to spíš očekávané. Chyba je právě propadat "depresi" po zjištění, že všem ostatním se vede dobře, zatímco vám ne.

Tohle je hodně o tom, co kdo považuje za úspěch. Peníze, dům, auto, kariéra, manželka, dítě... ? Tak to má spousta mých spolužáků ze střední. Neberu jim to - je to směr, který si zvolili. Asi bych tak taky žil, nebýt bronies. Ale natrefil jsem na další obzory, takže kromě zmíněných věcí mám i jiné priority. Protože teď to jde - zítra už to nemusí být možné (tenhle přístup jsem zvolil po jednom velkém zklamání před lety a dodnes nelituju, že se toho držím - byť to má i svá negativa).

Kdo by takového učitele neocenil. Ostatně, nebyl by to přiroznější způsob výuky? Nezkoušet, nepsat žádné testy, nedělat žádné povinné domácí úkoly a učit se pozorováním, posloucháním..?

jojo, taky jsem měl takové nejradši