06.02.2013, 04:46
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 06.02.2013, 04:50 uživatelem Blue Storm. Edited 3 times in total.)
Já tam byl jen na sobotu, ale i tak jsem 23 hodin nespal a bylo to znát.
Nejprve na mém úsudku, že mi první vlak jede z Hostivaře v půl čtvrté. Tak jsem se z těžkým srdcem rozloučil s Pragáčkem, nasedl do taxíku a pohodlně ( za 300 kč. !!!
) dojel na nádraží. Jelikož jsem byl stále rozhicován teplem vnitřních prostor školy a taxíkem, zima mi nebyla. Ovšem jen do té doby, než jsem na monitoru uviděl čas odjezdu prvního vlaku, který byl až za hodinu a půl !
To už mi úsměv zamrzl. I stále nižšší teplota se mi začala vkrádat pod bundu a nebylo příjemný být sám na stanici uprostřed Prahy. Hlavně, když čekárna byla zavřená a široko daleko žádná hospoda.
Abych přestal myslet na nekonečně dlouhé minuty, které byly ještě předemnou, rozhodl jsem se, že půjdu vedle nějaké hlavní silnice, která mě dovedla k non stop herně. Sláva že tam byla, protože jsem měl už necitlivé prsty na nohou. Ihned jsem si dal kafe a už bylo lépe. I když kolem mě samí Vietnamci se svýma stejně vietnamskýma slečnama, nebudili zrovna nejpřívětivější dojem.
Po nástupu do vlaku se mi chtělo spát, ale jakmile jsem zavřel oči, bylo mi jak po vypití půl litru slivovice. Točila se mi hlava a bylo na zvracení.
Druhý den jsem nějak nemohl mluvit a šrábalo v krku.
No a do teď mám depku z toho, že to už končilo.
Když jsem ještě chodil na Lanparty ( cca 5 let ), měl jsem po čtyrech dnech hraní s kámoši, úzkost z toho že to opět končí. To samé se projevilo i zde. Po mé první návštěvě fantazie.
Nezbývá nic jiného, než trpělivě čekat na další podobnou akci.
Nejprve na mém úsudku, že mi první vlak jede z Hostivaře v půl čtvrté. Tak jsem se z těžkým srdcem rozloučil s Pragáčkem, nasedl do taxíku a pohodlně ( za 300 kč. !!!
) dojel na nádraží. Jelikož jsem byl stále rozhicován teplem vnitřních prostor školy a taxíkem, zima mi nebyla. Ovšem jen do té doby, než jsem na monitoru uviděl čas odjezdu prvního vlaku, který byl až za hodinu a půl !To už mi úsměv zamrzl. I stále nižšší teplota se mi začala vkrádat pod bundu a nebylo příjemný být sám na stanici uprostřed Prahy. Hlavně, když čekárna byla zavřená a široko daleko žádná hospoda.
Abych přestal myslet na nekonečně dlouhé minuty, které byly ještě předemnou, rozhodl jsem se, že půjdu vedle nějaké hlavní silnice, která mě dovedla k non stop herně. Sláva že tam byla, protože jsem měl už necitlivé prsty na nohou. Ihned jsem si dal kafe a už bylo lépe. I když kolem mě samí Vietnamci se svýma stejně vietnamskýma slečnama, nebudili zrovna nejpřívětivější dojem.
Po nástupu do vlaku se mi chtělo spát, ale jakmile jsem zavřel oči, bylo mi jak po vypití půl litru slivovice. Točila se mi hlava a bylo na zvracení.
Druhý den jsem nějak nemohl mluvit a šrábalo v krku.
No a do teď mám depku z toho, že to už končilo.
Když jsem ještě chodil na Lanparty ( cca 5 let ), měl jsem po čtyrech dnech hraní s kámoši, úzkost z toho že to opět končí. To samé se projevilo i zde. Po mé první návštěvě fantazie.
Nezbývá nic jiného, než trpělivě čekat na další podobnou akci.
Věřím, že pár pestrobarevných poníků dokáže udělat svět alespoň trochu lepším.