[Kritika] From Tuxik´s mind to yours, aneb pohádky na dobrou noc

[Azuliana]

Problémy jsou, byly a budou. Pamětníci si určitě vzpomenou na dobu, kdy jsem málem skončila na ulici a obrátila se o pomoc na tohle forum ( nakonec jsem díky tomu našla svého současného muže). Lidi tady mi pomohli, jsem jim za to neskonale vděčná, ale zbytek už byl na mě. Postavit se na nohy, zapracovat na sobě a posunout se.
Přiznám se, ano, původně jsem byla v mindsetu "já za nic nemůžu, to ostatní svět je zlý". Ne, já byla ta zlá, moje vědomí, můj postoj k vlastnímu životu. Pak jsem zjistila, že se s tím dá něco dělat, že JÁ s tím můžu udělat. Jasně, současný stav není objektivně ťip ťop (a ještě pár let nebude), ale objektivně je diametrálně lepší než před čtyřmi lety.
Nebylo to jednoduché, nebylo to ze dne na den, stálo mě to hodně slz, potu a krve (a diagnostikování panické poruchy, na kterou doteď beru antidepresiva),ale ten výsledek stojí za to.

A i když si člověk myslí, že už to zvládl, může se něco podělat. Před rokem a půl mi zjistili cukrovku prvního typu (píchám si inzulin 4x denně), což mi převrátilo život naruby. Buď jsem se mohla vrátit do sebelitování jaký jsem chudák s nevyléčitelnou nemocí nebo jsem se tomu mohla postavit čelem.
Co jsem asi zvolila...