Anti-brony (diskuze nad smutnou skutečností)

[Martin]

Taky jsem býval cílem posměchu. Vždy jsem si to nechával líbit a ignoroval jsem přiblbné komentáře ostatních. V jeden osudný den mi však opravdu ruply nervy z neustálé provokace, která se stále stupňovala, a poranil jsem v zápalu hněvu spolužáka. I když to moc vážné nebylo, cítil jsem se opravdu hrozně.

Na základce jsem to měl podobné.. ne ani tak kvůli MLP, to jsem ještě v té době nesledoval, ale prostě jsem byl taková Fluttershy, navíc ani ne s moc dobrým prospěchem.. takže si do mně občas někdo kopl.. horší to bylo, když se v sedmičce slučovaly třídy, a přišli k nám pěkní grázlové, takže se počet násilníků vůči mne zvýšil.. v dalším ročníku přišli dva maníci z pomocné školy, a šikana narostla do vyššího levelu.. tentokát jsem ovšem cílem nebyl jen já.. Ale stejně jako u tebe se to prostě ve mně hromadilo, a když si jednou v dílnách přišel do mne jeden z nich dloubnout, sejmul jsem ho kladivem.. trochu se to řešilo, ale hlavně se ujala iniciativy máma, která podala k řediteli návrh na přezkum, přišla inspekce, a když už jsem byl v tom, vykecal jsem jim všechno, co jsem na ně věděl.. výsledkem byla u jednoho důtka, u druhého přeřazení. A do konce devítky byl pokoj (od všech).. A vůbec mi to líto nebylo.. naopak mám pocit zadostiučinění, když mám přesný přehled, na kterých pracovních pozicích tihle típci skončili dnes.. Na střední to proti tomu bylo pohoda.. sice jsem pořád byl Fluttershy, ale postupně jeden z nejlepších na škole (tím ovšem nechci říct, že bych byl kdovíjaký génius, taky jsem inkasoval pětky, o tělocviku ani nemluvě, ale tam jsem měl "protekci", protože učitele už asi nebavily neustálé návštěvy u doktorů), a nevím, zda jsem byl přímo oblíben, ale přinejmenším tolerován (o ponících jsem se nezmiňoval, ale moje zájmy stejně všichni znali, neboť dost lidí četlo jeden nic moc diskmag, kam jsem recenzoval animované filmy)..