02.12.2012, 18:26
Mám sice neodbytný pocit, že se z tohohle vlákna stává tak trochu můj blog, ale jak říká sestra mé bývalé přítelkyně: "Mě to neva, já to vydr" 
nicméně...
Začátek třetí sezóny MLP mě přiměl podívat se na některé staré díly - jen čistě kvůli srovnání - a vzhledem k nedávným událostem mě shlédnutí Applebuck season přimělo k jednomu zamyšlení:
Asi každý se v životě setkal s tím, že je mu pěkně mizerně z různých příčin, jejíchž řešení je v nedohlednu, nebo se zdá nedosažitelné. Prostě si jen tak obličejem plácnete do bahna životního marastu a přemýšlíte nad tím, co kdyby se věc X udála způsobem Y místo způsobu Z. Závěry z podobných úvah se pak podobají něčemu, co je lepší co nejdřív spláchnout do kanalizace tou největší trubkou, která je v okolí k dispozici.
Ale i když je mizerně, přátelé okolo dokážou pomoct - a když ne s problémem jako takovým, tak alespoň s pozvednutím nálady a rozprášením chmurů, které se při faktickém řešení stávající situace hodí ze všeho nejmíň.
Všichni tady na fóru (ale i mimo něj) tvoříme komunitu lidí, kterým učaroval seriál postavený z největší části na tom, že přátelství dokáže divy (a má to i ve svém názvu). Každý díl seriálu v sobě nese poselství toho, že jeden poník/člověk na všechno nestačí, a proto potřebuje čas od času pomoc ostatních. Applebuck season jako hned čtvrtý díl první série dodává, že není hanba požádat o pomoc, když ji potřebujete. Není tudíž tolik od věci předpokládat, že když se z tohuhle filozofií ztotožňujeme, tak si z ní taky odneseme něco do reálného života. Za svůj život jsem poznal spoustu lidí, kteří rádi pomohou, když je potřeba - kdysi jsem totéž přijal za sobě vlastní a nepřipadá mi na tom nic neobvyklého.
Když jsem se nedávno ocitl ve šlamastyce, která daleko víc než z reálných příčin vyplývala z dlouhodobé únavy, projížděl jsem telefonní seznam, seznam e-mailů, kontaktů na sociálních sítích, kontaktů tady na fóru a i když jsem uvažoval jen o lidech, které považuji za přátele, nedokázal jsem najít nikoho, komu bych mohl jen tak napsat, nebo zavolat a povídat třeba jen deset minut, abych trochu zaplašil chmury, co se ve mně usídlily. Nic jiného v tu chvíli nebylo potřeba - jen si s někým promluvit, třeba i o jiných věcech a přijít na jiné myšlenky. Bohužel jsem byl nucen konstatovat, že těch lidí je... spočítáte na prstech.
Jistě, je třeba se před ostatními chovat jako tvrďák, kterého jen tak něco nerozhází a je neustále v pohodě, byť každý moc dobře víme, že to není možné. Samozřejmě, nebudeme dělat z fóra "druhou zpovědnici", jen mi to přijde trochu zvláštní. Asi jsem příliš nasáklý ideály (a taky na to občas dojíždím... no a co), ale nejde mi do hlavy, že i v komunitě lidí, která přijala přátelskou pomoc za své krédo, se nemůžu zbavit dojmu, že je pošetilé právě tady požádat o pomoc.
A teď nemám na mysli to, že někdo není schopen, či ochoten (věřím, že schopných i ochotných se najde spousta) - spíš to, že se k sobě chováme tak, že jeden v druhém nevzbuzujeme ten pocit, že se můžeme vzájemně požádat o pomoc, když ji právě potřebujeme. Pořád jsme všichni částečně zelezlí ve svých ulitách a jen opatrně vykukujeme ven, což mi zrovna tady přijde jako velká škoda, protože když ne u lidí, které spojuje heslo "Friendship is Magic", tak kde jinde? Sice chápu - po pár rozhovorech s některými broníky, když jsme z podobných ulit pod vlivem prostředí a okolností na chvíli vylezli - že chuť vylézt z léta budouvaných zákopů je sice velká, ale strach ještě silnější... i tak je to škoda, protože často není třeba víc, než pár slov a druhému to neuvěřitelně pomůže.
Ano, částečně je to i tím, že mnoho z nás se nevidělo osobně a bez toho se podobný pocit navozuje hůř: s drtivou většinou bronies, které bych dokázal v nouzi požádat o pomoc, mě pojí unikátní zážitky, často ze společného setkání tvrajícího déle než jeden den (gala8 a teď třeba KoprCon), když už nikdo nemá chuť, náladu, ani energii na onu přetvářku, která má zastřít skutečné důvody, proč se vlastně stal brony a jak se na to všechno vlastně dívá...
Nemáte pocit, že by právě tady mohlo fungovat totéž i za trochu méně náročných podmínek? Stačí si pro začátek položit otázku, proč jsem se vlastně přidal k téhle komunitě a upřímně si na ní odpovědět... bylo mezi tím i najít přátele "naladěné na stejnou vlnu", kteří mi v případě potřeby dokáží podat pomocnou ruku? Za sebe říkám: ano.
Jsem jediný, kdo to vidí podobně nebo je nás víc?
nicméně...Začátek třetí sezóny MLP mě přiměl podívat se na některé staré díly - jen čistě kvůli srovnání - a vzhledem k nedávným událostem mě shlédnutí Applebuck season přimělo k jednomu zamyšlení:
Asi každý se v životě setkal s tím, že je mu pěkně mizerně z různých příčin, jejíchž řešení je v nedohlednu, nebo se zdá nedosažitelné. Prostě si jen tak obličejem plácnete do bahna životního marastu a přemýšlíte nad tím, co kdyby se věc X udála způsobem Y místo způsobu Z. Závěry z podobných úvah se pak podobají něčemu, co je lepší co nejdřív spláchnout do kanalizace tou největší trubkou, která je v okolí k dispozici.
Ale i když je mizerně, přátelé okolo dokážou pomoct - a když ne s problémem jako takovým, tak alespoň s pozvednutím nálady a rozprášením chmurů, které se při faktickém řešení stávající situace hodí ze všeho nejmíň.
Všichni tady na fóru (ale i mimo něj) tvoříme komunitu lidí, kterým učaroval seriál postavený z největší části na tom, že přátelství dokáže divy (a má to i ve svém názvu). Každý díl seriálu v sobě nese poselství toho, že jeden poník/člověk na všechno nestačí, a proto potřebuje čas od času pomoc ostatních. Applebuck season jako hned čtvrtý díl první série dodává, že není hanba požádat o pomoc, když ji potřebujete. Není tudíž tolik od věci předpokládat, že když se z tohuhle filozofií ztotožňujeme, tak si z ní taky odneseme něco do reálného života. Za svůj život jsem poznal spoustu lidí, kteří rádi pomohou, když je potřeba - kdysi jsem totéž přijal za sobě vlastní a nepřipadá mi na tom nic neobvyklého.
Když jsem se nedávno ocitl ve šlamastyce, která daleko víc než z reálných příčin vyplývala z dlouhodobé únavy, projížděl jsem telefonní seznam, seznam e-mailů, kontaktů na sociálních sítích, kontaktů tady na fóru a i když jsem uvažoval jen o lidech, které považuji za přátele, nedokázal jsem najít nikoho, komu bych mohl jen tak napsat, nebo zavolat a povídat třeba jen deset minut, abych trochu zaplašil chmury, co se ve mně usídlily. Nic jiného v tu chvíli nebylo potřeba - jen si s někým promluvit, třeba i o jiných věcech a přijít na jiné myšlenky. Bohužel jsem byl nucen konstatovat, že těch lidí je... spočítáte na prstech.
Jistě, je třeba se před ostatními chovat jako tvrďák, kterého jen tak něco nerozhází a je neustále v pohodě, byť každý moc dobře víme, že to není možné. Samozřejmě, nebudeme dělat z fóra "druhou zpovědnici", jen mi to přijde trochu zvláštní. Asi jsem příliš nasáklý ideály (a taky na to občas dojíždím... no a co), ale nejde mi do hlavy, že i v komunitě lidí, která přijala přátelskou pomoc za své krédo, se nemůžu zbavit dojmu, že je pošetilé právě tady požádat o pomoc.
A teď nemám na mysli to, že někdo není schopen, či ochoten (věřím, že schopných i ochotných se najde spousta) - spíš to, že se k sobě chováme tak, že jeden v druhém nevzbuzujeme ten pocit, že se můžeme vzájemně požádat o pomoc, když ji právě potřebujeme. Pořád jsme všichni částečně zelezlí ve svých ulitách a jen opatrně vykukujeme ven, což mi zrovna tady přijde jako velká škoda, protože když ne u lidí, které spojuje heslo "Friendship is Magic", tak kde jinde? Sice chápu - po pár rozhovorech s některými broníky, když jsme z podobných ulit pod vlivem prostředí a okolností na chvíli vylezli - že chuť vylézt z léta budouvaných zákopů je sice velká, ale strach ještě silnější... i tak je to škoda, protože často není třeba víc, než pár slov a druhému to neuvěřitelně pomůže.
Ano, částečně je to i tím, že mnoho z nás se nevidělo osobně a bez toho se podobný pocit navozuje hůř: s drtivou většinou bronies, které bych dokázal v nouzi požádat o pomoc, mě pojí unikátní zážitky, často ze společného setkání tvrajícího déle než jeden den (gala8 a teď třeba KoprCon), když už nikdo nemá chuť, náladu, ani energii na onu přetvářku, která má zastřít skutečné důvody, proč se vlastně stal brony a jak se na to všechno vlastně dívá...
Nemáte pocit, že by právě tady mohlo fungovat totéž i za trochu méně náročných podmínek? Stačí si pro začátek položit otázku, proč jsem se vlastně přidal k téhle komunitě a upřímně si na ní odpovědět... bylo mezi tím i najít přátele "naladěné na stejnou vlnu", kteří mi v případě potřeby dokáží podat pomocnou ruku? Za sebe říkám: ano.
Jsem jediný, kdo to vidí podobně nebo je nás víc?
Princess Luna: Everypony has fears, Scootaloo. Everypony must face them in their own way. But they must be faced, or the nightmares will continue.
Rainbow Dash: It feels good to help others get something they always wanted but never had. Almost as good as getting it yourself.
Rainbow Dash: It feels good to help others get something they always wanted but never had. Almost as good as getting it yourself.
The Last Rebel... still alive