častohrát se mě lidi ptají-tak co pořát koukáš na ty svý poníky, ja řeknu jo, voni se začnou smat a křičet buzerant, buzerant. ale teď když sem tady na bronies tak sem poznal kamaráda kterej bydlí kousek dal ale taky se kouká na MLP a je na bronies vůbec sem to nevěděl ani on ne dokut sme si nezavolaly přes skype.

Mnoho lidí s předsudkem opovrhne MLP, aniž tuší, že v podstatě je to jediná věc, která jim zůstane, až pomine to, na co se upnuli: Honesty. Loyalty. Kindness. Laughter. Generosity. Magic.
Jakobys právě objevil svůj Cutie Mark, Jamisi

Co se přátelství týče, jsem trochu jako Pinkie. Jak jste tu někteří psali, že někdy musí zápolit se vztekem nebo smutkem, já zase potřebuju pravidelný (a při každém setkání se aspoň deset minut bavit) kontakt, jinak čas od času začnu pochybovat o tom, jestli mě ještě ostatní mají rádi.

Ovšem kromě toho jsem velmi jednoduchý čelověk (poník, chcete-li), založený na důvěře. Z šesti elementů jsem nejvíc loyalty, ač mi Rainbow nikdy v personality testu nevyšla . Ano, kamarádím a znám hodně lidí, ale dooprady věřím jen několika málo. Není to jednoduché a není to věc, kterou by někdo mohl udělat záměrně.
Ale jak si někdo získá mou důvěru, je to důvěra až do konce, v dobrém i zlém. Udělám všechno, co budu moct, když bude potřebovat pomoct a vždycky na něj budu mít čas. Přitom zároveň vím, že se můžu vždycky svěřit. Zatím to jsou mé sestry, jeden spolužák a jedna spolužačka ze základky (druhý a první stupeň respektive) a kamarádka z gymplu. A myšlenka na těchhle pět lidí mi pomáhá překonávat ty otravné osamělostní pocity (ne, že by to trvalo nějaká dlouhá období, ale někdy je prostě takový blbý den, že má člověk pocit, že je lepší nikoho neobtěžovat, zalézt do kouta a chcípnout, jak říká kámoška).

Nejsem si jistý, jestli tenhle odstavec úplně souvisí, ale to opravdové přátelství se pro mě váže nejen k důvěře, ale i k jisté cti. Podle mě není skutečně užitý život život do puntíku podřízený mínění vrstevníků a podobným věcem (přístup "co by si lidi pomysleli" je občas neuvěřitelně pitomý). Rád používám jako příklad zemědělce, co se stará o hospodářství. Není nezbytně životně nutné se starat o složité požadavky a názory společnosti, je nutné třeba zorat pole, vyhnat krávy na pastvu, posbírat jabka. Nezáleží přitom na tom, jestli se mi chce nebo ne. Jdu to udělat proto, protože to je potřeba. JE. V základním smyslu toho slova. Je to něco většího než člověk. Než dav lidí, který na mě denně řve z televize, co mám nosit, co jíst a čím si utírat zadek. A stejně tak větší je to pravé, ryzí přátelství.

Teď dokončím tu slibovanou část o cti . Čest, to je pro mě snaha chovat se dobře podle toho a zakládat si na tom, co je dobré, ne podle toho, co diktuje společnost, že je dobré a vhodné. Čest je pomoct tomu, kdo spadne obličejem napřed do bláta a nabídnout mu pomoc. Není hanbou očekávat to samé, zvlášť od přátel. Ano, znamená to, že se nemusím nonstop chovat jako Mirek Dušín, důležité je snažit se vědět, že to, co dělám, mi nepřinese pochybnosti,jestli to, co dělám, je dobře. Být dobrý a chovat se správně. Co se přátel týče, minimálně těch, kteří si získali mou důvěru, tam to platí natisíckráte.

A abych tu nebyl tak osudově "srsly" naladěný, z vlastní zkušenosti vím, že život má tendenci dělat vám hnusné a někdy nezvratitelné a nefér věci. Brát ho ale vážně, to se rovná brzkému vypadání vlasů a zešílení.
Co se stalo, stalo se. Mohlo se tomu předejít, mohlo to být jinak. Může být škoda, že není jinak. Ale to se přece už změnit nedá, žejo? Tak . Dívejte se před sebe, ne za sebe. Přese všechno je svět hezké místo plné skvělých věcí. Zrovna bronies jsou myslím jedni z těch, co tohle vědí nejlíp.

After the rain there's always sun. And rainbow. Sometimes even sonic rainboom.

P.S.: Uh. Jsou 2:20 ráno. Začínají se mi plést páčky na klávesnici . Když mi k tomu budete chtít něco říct, pište. Jestli to už ke konci nedává smysl, ty první dva odstavce myslím k tomu, co jsem původně chtěl říct, úplně stačí . Zítra si to po sobě přečtu a budu se cítit trapně.

(04.10.2012, 02:34)Xaverius Napsal(a): Ano, kamarádím a znám hodně lidí, ale dooprady věřím jen několika málo.

Prave toto. A zivot ma naucil byt nedovercivy ku tym, ktorych dobre nepoznam.
Ja ked mam zlu naladu snazim sa to nedavat najavo. Sice moje problemy to nevyriesi ale aspon neskazim den aj tym ostatnym okolo mna. Asi to nie je najlepsi sposob a inym by som ho nedoporucoval, ale mne to celkom vyhovuje lebo ostatni nemaju starosti.

Ach jo ... už hezkých pár minut koukám do prázdného místa na monitoru a nevím ze kterého konce začít... stará moudrost říká "neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil" - měl bych si na ni dávat větší pozor i při sledování My Little Pony...

Shlédl jsem Putting Your Hoof Down a stálo mě velké úsilí dokoukat tuhle epizodu až do konce a to nejen proto, že přes uslzené oči se prostě špatně kouká na cokoliv, ale daleko spíš proto, že když koukáte na nějaké místo, kde zrovna není vaše fotka a máte stejný pocit, jako při pohledu do zrcadla, je to... no prostě děsivé... nebo pro tu chvíli až děsivě přesná připomínka.

Jednou z věcí, kterou mě příroda obdařila je až obdivuhodně fungující schopnost empatie s živou představivostí a citem pro detaily a spojitosti, které (jak občas zjišťuju) lidé v mém okolí většinou nevidí (zřejmě jde o dědičnou záležitost, neb v rodině rozhodně nejsem jediný). S takovou výbavou máte našlápnuto na zajímavou životní pouť, která může být cokoliv, jen ne jednoduchá - je téměř nemožné jít po "zlaté střední cestě", a tak se život podobá spíš balancování na ostří nože.

I to je jeden z důvodů, proč je nesmělost a zakřiknutost pro podobné osobnosti typická a nemůže překvapit, že mezilidské vztahy pro ně bývají často velmi tvrdým oříškem jednoduše proto, že velice brzy zjistíte, že tahle schopnost vám dává možnost unikátního dialogu s ostatními (pokud se k němu odhodláte) a bude vás co chvíli stavět před složitá morální dilemata: máte se druhému zmiňovat o tom, co se před ostatními snaží skrývat a kromě vás se mu to zatím daří? To, že se přímo nezmínil nevadí - vy to prostě vnímáte: z obsahu/tónu hlasu/slovosledu/gest/mimiky jste schopni poskládat daleko pestřejší obraz než ostatní... Jak takovou věc vůbec podat? Setkal jsem se s podobným dilematem snad tisíckrát a vím, že ani po tisící první nesmím podlehnout dojmu "je mi to úplně jasné". Tahle schopnost má totiž neuvěřitelný potenciál pomoci lidem tím správným směrem nebo jim neskutečně ublížit. Záleží (nejenom) na tom, kterou stranu Síly si vyberete...

... ale proč o tom všem vůbec píšu: vzpomínáte na scénu z téměř konce "Putting Your Hoof Down", kdy Fluttershy stojí proti Rarity a Pinkie Pie? Stačilo jí říct dvě věty a jak Rarity tak Pinkie Pie s pláčem utekly pryč. Když Fluttershy pohlédla do kaluže na svůj obraz, tak jí teprve došlo, co vlastně udělala a co se z ní vlastně stalo načež zareagovala pro sebe typickým způsobem: zavřela se před ostatními, aby už nemohla nikomu ublížit, protože zjistila, jak moc je to pro ni snadné. Když se Rarity a Pinkie Pie později vrátily, nechtěla si nechat pomoci - pocit viny a strach toho, že by se podobná událost mohla odehrát znovu z ní samy časem nevyprchaly... Yup, stejných situací si ze svého života pamatuju víc než dost - jako nesmělý dospívající mezi blízkými členy rodiny, kteří se své vlastní vnitřní temnoty (ať už jde o zlobu, frustraci, vztek, nebo strach) zbavují přesně tímhle způsobem. Bylo to sice peklo, ale dali mi dost odstrašující příklad, jak se svými schopnostmi nikdy nenakládat.

Ostatně... shodou okolností jsem se párkrát za život chtě nechtě ocitl i na oné "temné straně" a nerad na to vzpomínám, protože mi to vždycky připomene, jak snadno a jak i já moc můžu někomu pár slovy ublížit, když si ve vyhrocených situacích nedám pozor. A nic na tom nemění fakt, že v tu chvíli stojím proti lidem, kteří mi udělali totéž. Pokud nejde o život, tak prostě ne. Žádná diskuzní převaha za to nestojí. Obzvlášť pokud vím, že mě následně čeká již zmíněný pohled na sebe sama, pokud se nechci v té temnotě utopit a zůstat do konce života bez přátel, protože se mnou prostě nikdo nevydrží. A věřte nebo ne, ta sebereflexe, pokud se ji rozhodnu podstoupit, je stejně zraňující jako by mi někdo udělal to, co jsem učinil jemu, ať už úmyslně či nevědomky

Pointa na závěr: ať už jste do života vybaveni podobnými schopnostmi jako já, nebo stojíte na té druhé straně a nechápete, tak vězte, že většinu problémů mezi zmíněnými póly pramení z právě z nepochopení: stejně tak jako já mám občas problém usměrnit svoje myšlenky ("Jak to, že to sakra nevidí??? To je tak zabedněný/á??? Vždyť je to jasné!") a nebo přijmout fakt, že ostatní tak ve většině případů silné a dlouhotrvající emoce neprožívají ("Řekl/Udělal jsem něco, čeho nesmírně lituju a vy mě za to i po dlouhé době prostě musíte nenávidět, takže vás nechci vidět, i když říkáte, že už na mě vztek nemáte - kdyby to někdo udělal mě, budu ho nenávidět i za dvacet let!" - obojí je důsledkem chybného dojmu "je mi to úplně jasné" a je dost těžké se přes to přenést), tak za pár let pozorování mi připadá, že opačným směrem to funguje podobně ("Proč se tím donekonečna zabývá? Všichni děláme chyby. Kdyby to radši nechal plavat...", "Tohle si pamatuješ?? Vždyť je to už spoustu let a byla to jen jedna blbá věta..."). Setkal jsem se s tím už mockrát, nejen u sebe a přijde mi docela nešťastné, že se o těhle věcech skoro nemluví, ačkoliv v mnoha případech stačí málo. Asi je pro některé příliš těžké vystoupit z vlastního obrazu a rozhlédnout se okolo.

Ne, nejsem blázen jen všechno okolo vnímám mnohem citlivěji. Všechno ostatní jsou jen důsledky a i přes to všechno si myslím, že obzvlášť v tomhle případě... It's great to be different, it's wonderful to be exactly who you are...

Mám sice neodbytný pocit, že se z tohohle vlákna stává tak trochu můj blog, ale jak říká sestra mé bývalé přítelkyně: "Mě to neva, já to vydr" nicméně...

Začátek třetí sezóny MLP mě přiměl podívat se na některé staré díly - jen čistě kvůli srovnání - a vzhledem k nedávným událostem mě shlédnutí Applebuck season přimělo k jednomu zamyšlení:

Asi každý se v životě setkal s tím, že je mu pěkně mizerně z různých příčin, jejíchž řešení je v nedohlednu, nebo se zdá nedosažitelné. Prostě si jen tak obličejem plácnete do bahna životního marastu a přemýšlíte nad tím, co kdyby se věc X udála způsobem Y místo způsobu Z. Závěry z podobných úvah se pak podobají něčemu, co je lepší co nejdřív spláchnout do kanalizace tou největší trubkou, která je v okolí k dispozici.

Ale i když je mizerně, přátelé okolo dokážou pomoct - a když ne s problémem jako takovým, tak alespoň s pozvednutím nálady a rozprášením chmurů, které se při faktickém řešení stávající situace hodí ze všeho nejmíň.

Všichni tady na fóru (ale i mimo něj) tvoříme komunitu lidí, kterým učaroval seriál postavený z největší části na tom, že přátelství dokáže divy (a má to i ve svém názvu). Každý díl seriálu v sobě nese poselství toho, že jeden poník/člověk na všechno nestačí, a proto potřebuje čas od času pomoc ostatních. Applebuck season jako hned čtvrtý díl první série dodává, že není hanba požádat o pomoc, když ji potřebujete. Není tudíž tolik od věci předpokládat, že když se z tohuhle filozofií ztotožňujeme, tak si z ní taky odneseme něco do reálného života. Za svůj život jsem poznal spoustu lidí, kteří rádi pomohou, když je potřeba - kdysi jsem totéž přijal za sobě vlastní a nepřipadá mi na tom nic neobvyklého.

Když jsem se nedávno ocitl ve šlamastyce, která daleko víc než z reálných příčin vyplývala z dlouhodobé únavy, projížděl jsem telefonní seznam, seznam e-mailů, kontaktů na sociálních sítích, kontaktů tady na fóru a i když jsem uvažoval jen o lidech, které považuji za přátele, nedokázal jsem najít nikoho, komu bych mohl jen tak napsat, nebo zavolat a povídat třeba jen deset minut, abych trochu zaplašil chmury, co se ve mně usídlily. Nic jiného v tu chvíli nebylo potřeba - jen si s někým promluvit, třeba i o jiných věcech a přijít na jiné myšlenky. Bohužel jsem byl nucen konstatovat, že těch lidí je... spočítáte na prstech.

Jistě, je třeba se před ostatními chovat jako tvrďák, kterého jen tak něco nerozhází a je neustále v pohodě, byť každý moc dobře víme, že to není možné. Samozřejmě, nebudeme dělat z fóra "druhou zpovědnici", jen mi to přijde trochu zvláštní. Asi jsem příliš nasáklý ideály (a taky na to občas dojíždím... no a co), ale nejde mi do hlavy, že i v komunitě lidí, která přijala přátelskou pomoc za své krédo, se nemůžu zbavit dojmu, že je pošetilé právě tady požádat o pomoc.

A teď nemám na mysli to, že někdo není schopen, či ochoten (věřím, že schopných i ochotných se najde spousta) - spíš to, že se k sobě chováme tak, že jeden v druhém nevzbuzujeme ten pocit, že se můžeme vzájemně požádat o pomoc, když ji právě potřebujeme. Pořád jsme všichni částečně zelezlí ve svých ulitách a jen opatrně vykukujeme ven, což mi zrovna tady přijde jako velká škoda, protože když ne u lidí, které spojuje heslo "Friendship is Magic", tak kde jinde? Sice chápu - po pár rozhovorech s některými broníky, když jsme z podobných ulit pod vlivem prostředí a okolností na chvíli vylezli - že chuť vylézt z léta budouvaných zákopů je sice velká, ale strach ještě silnější... i tak je to škoda, protože často není třeba víc, než pár slov a druhému to neuvěřitelně pomůže.

Ano, částečně je to i tím, že mnoho z nás se nevidělo osobně a bez toho se podobný pocit navozuje hůř: s drtivou většinou bronies, které bych dokázal v nouzi požádat o pomoc, mě pojí unikátní zážitky, často ze společného setkání tvrajícího déle než jeden den (gala8 a teď třeba KoprCon), když už nikdo nemá chuť, náladu, ani energii na onu přetvářku, která má zastřít skutečné důvody, proč se vlastně stal brony a jak se na to všechno vlastně dívá...

Nemáte pocit, že by právě tady mohlo fungovat totéž i za trochu méně náročných podmínek? Stačí si pro začátek položit otázku, proč jsem se vlastně přidal k téhle komunitě a upřímně si na ní odpovědět... bylo mezi tím i najít přátele "naladěné na stejnou vlnu", kteří mi v případě potřeby dokáží podat pomocnou ruku? Za sebe říkám: ano.

Jsem jediný, kdo to vidí podobně nebo je nás víc?

(26.10.2012, 12:10)Jamis Napsal(a): Ach jo ... už hezkých pár minut koukám do prázdného místa na monitoru a nevím ze kterého konce začít... stará moudrost říká "neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil" - měl bych si na ni dávat větší pozor i při sledování My Little Pony...

Shlédl jsem Putting Your Hoof Down a stálo mě velké úsilí dokoukat tuhle epizodu až do konce a to nejen proto, že přes uslzené oči se prostě špatně kouká na cokoliv, ale daleko spíš proto, že když koukáte na nějaké místo, kde zrovna není vaše fotka a máte stejný pocit, jako při pohledu do zrcadla, je to... no prostě děsivé... nebo pro tu chvíli až děsivě přesná připomínka.

Jednou z věcí, kterou mě příroda obdařila je až obdivuhodně fungující schopnost empatie s živou představivostí a citem pro detaily a spojitosti, které (jak občas zjišťuju) lidé v mém okolí většinou nevidí (zřejmě jde o dědičnou záležitost, neb v rodině rozhodně nejsem jediný). S takovou výbavou máte našlápnuto na zajímavou životní pouť, která může být cokoliv, jen ne jednoduchá - je téměř nemožné jít po "zlaté střední cestě", a tak se život podobá spíš balancování na ostří nože.

I to je jeden z důvodů, proč je nesmělost a zakřiknutost pro podobné osobnosti typická a nemůže překvapit, že mezilidské vztahy pro ně bývají často velmi tvrdým oříškem jednoduše proto, že velice brzy zjistíte, že tahle schopnost vám dává možnost unikátního dialogu s ostatními (pokud se k němu odhodláte) a bude vás co chvíli stavět před složitá morální dilemata: máte se druhému zmiňovat o tom, co se před ostatními snaží skrývat a kromě vás se mu to zatím daří? To, že se přímo nezmínil nevadí - vy to prostě vnímáte: z obsahu/tónu hlasu/slovosledu/gest/mimiky jste schopni poskládat daleko pestřejší obraz než ostatní... Jak takovou věc vůbec podat? Setkal jsem se s podobným dilematem snad tisíckrát a vím, že ani po tisící první nesmím podlehnout dojmu "je mi to úplně jasné". Tahle schopnost má totiž neuvěřitelný potenciál pomoci lidem tím správným směrem nebo jim neskutečně ublížit. Záleží (nejenom) na tom, kterou stranu Síly si vyberete...

... ale proč o tom všem vůbec píšu: vzpomínáte na scénu z téměř konce "Putting Your Hoof Down", kdy Fluttershy stojí proti Rarity a Pinkie Pie? Stačilo jí říct dvě věty a jak Rarity tak Pinkie Pie s pláčem utekly pryč. Když Fluttershy pohlédla do kaluže na svůj obraz, tak jí teprve došlo, co vlastně udělala a co se z ní vlastně stalo načež zareagovala pro sebe typickým způsobem: zavřela se před ostatními, aby už nemohla nikomu ublížit, protože zjistila, jak moc je to pro ni snadné. Když se Rarity a Pinkie Pie později vrátily, nechtěla si nechat pomoci - pocit viny a strach toho, že by se podobná událost mohla odehrát znovu z ní samy časem nevyprchaly... Yup, stejných situací si ze svého života pamatuju víc než dost - jako nesmělý dospívající mezi blízkými členy rodiny, kteří se své vlastní vnitřní temnoty (ať už jde o zlobu, frustraci, vztek, nebo strach) zbavují přesně tímhle způsobem. Bylo to sice peklo, ale dali mi dost odstrašující příklad, jak se svými schopnostmi nikdy nenakládat.

Ostatně... shodou okolností jsem se párkrát za život chtě nechtě ocitl i na oné "temné straně" a nerad na to vzpomínám, protože mi to vždycky připomene, jak snadno a jak i já moc můžu někomu pár slovy ublížit, když si ve vyhrocených situacích nedám pozor. A nic na tom nemění fakt, že v tu chvíli stojím proti lidem, kteří mi udělali totéž. Pokud nejde o život, tak prostě ne. Žádná diskuzní převaha za to nestojí. Obzvlášť pokud vím, že mě následně čeká již zmíněný pohled na sebe sama, pokud se nechci v té temnotě utopit a zůstat do konce života bez přátel, protože se mnou prostě nikdo nevydrží. A věřte nebo ne, ta sebereflexe, pokud se ji rozhodnu podstoupit, je stejně zraňující jako by mi někdo udělal to, co jsem učinil jemu, ať už úmyslně či nevědomky

Pointa na závěr: ať už jste do života vybaveni podobnými schopnostmi jako já, nebo stojíte na té druhé straně a nechápete, tak vězte, že většinu problémů mezi zmíněnými póly pramení z právě z nepochopení: stejně tak jako já mám občas problém usměrnit svoje myšlenky ("Jak to, že to sakra nevidí??? To je tak zabedněný/á??? Vždyť je to jasné!") a nebo přijmout fakt, že ostatní tak ve většině případů silné a dlouhotrvající emoce neprožívají ("Řekl/Udělal jsem něco, čeho nesmírně lituju a vy mě za to i po dlouhé době prostě musíte nenávidět, takže vás nechci vidět, i když říkáte, že už na mě vztek nemáte - kdyby to někdo udělal mě, budu ho nenávidět i za dvacet let!" - obojí je důsledkem chybného dojmu "je mi to úplně jasné" a je dost těžké se přes to přenést), tak za pár let pozorování mi připadá, že opačným směrem to funguje podobně ("Proč se tím donekonečna zabývá? Všichni děláme chyby. Kdyby to radši nechal plavat...", "Tohle si pamatuješ?? Vždyť je to už spoustu let a byla to jen jedna blbá věta..."). Setkal jsem se s tím už mockrát, nejen u sebe a přijde mi docela nešťastné, že se o těhle věcech skoro nemluví, ačkoliv v mnoha případech stačí málo. Asi je pro některé příliš těžké vystoupit z vlastního obrazu a rozhlédnout se okolo.

Ne, nejsem blázen jen všechno okolo vnímám mnohem citlivěji. Všechno ostatní jsou jen důsledky a i přes to všechno si myslím, že obzvlášť v tomhle případě... It's great to be different, it's wonderful to be exactly who you are...

Tohle je moc hezky napsané a skutečné. Každý někdy něco takového někomu jednou či vícekrát už udělal. Ani já nejsem vyjímkou. Nejhorší na tom je, že někdy někomu můžete takto ublížit aniž by jste to takto vůbec chtěli. Někdy prostě člověk řekně něco o čem si myslí, že je v pohodě, ale danou osobu to může třeba velmi ranit.
Každopádně dobře vím jak to prožíváš. Taky se mi to už stalo, ale vždy mě z toho rodina a přátelé dokázali dostat a zase když vidím, když se někdo takto trápí, tak se mu snažím jakkoliv pomoci.

---

(02.12.2012, 18:26)Jamis Napsal(a): Mám sice neodbytný pocit, že se z tohohle vlákna stává tak trochu můj blog, ale jak říká sestra mé bývalé přítelkyně: "Mě to neva, já to vydr" nicméně...

Začátek třetí sezóny MLP mě přiměl podívat se na některé staré díly - jen čistě kvůli srovnání - a vzhledem k nedávným událostem mě shlédnutí Applebuck season přimělo k jednomu zamyšlení:

Asi každý se v životě setkal s tím, že je mu pěkně mizerně z různých příčin, jejíchž řešení je v nedohlednu, nebo se zdá nedosažitelné. Prostě si jen tak obličejem plácnete do bahna životního marastu a přemýšlíte nad tím, co kdyby se věc X udála způsobem Y místo způsobu Z. Závěry z podobných úvah se pak podobají něčemu, co je lepší co nejdřív spláchnout do kanalizace tou největší trubkou, která je v okolí k dispozici.

Ale i když je mizerně, přátelé okolo dokážou pomoct - a když ne s problémem jako takovým, tak alespoň s pozvednutím nálady a rozprášením chmurů, které se při faktickém řešení stávající situace hodí ze všeho nejmíň.

Všichni tady na fóru (ale i mimo něj) tvoříme komunitu lidí, kterým učaroval seriál postavený z největší části na tom, že přátelství dokáže divy (a má to i ve svém názvu). Každý díl seriálu v sobě nese poselství toho, že jeden poník/člověk na všechno nestačí, a proto potřebuje čas od času pomoc ostatních. Applebuck season jako hned čtvrtý díl první série dodává, že není hanba požádat o pomoc, když ji potřebujete. Není tudíž tolik od věci předpokládat, že když se z tohuhle filozofií ztotožňujeme, tak si z ní taky odneseme něco do reálného života. Za svůj život jsem poznal spoustu lidí, kteří rádi pomohou, když je potřeba - kdysi jsem totéž přijal za sobě vlastní a nepřipadá mi na tom nic neobvyklého.

Když jsem se nedávno ocitl ve šlamastyce, která daleko víc než z reálných příčin vyplývala z dlouhodobé únavy, projížděl jsem telefonní seznam, seznam e-mailů, kontaktů na sociálních sítích, kontaktů tady na fóru a i když jsem uvažoval jen o lidech, které považuji za přátele, nedokázal jsem najít nikoho, komu bych mohl jen tak napsat, nebo zavolat a povídat třeba jen deset minut, abych trochu zaplašil chmury, co se ve mně usídlily. Nic jiného v tu chvíli nebylo potřeba - jen si s někým promluvit, třeba i o jiných věcech a přijít na jiné myšlenky. Bohužel jsem byl nucen konstatovat, že těch lidí je... spočítáte na prstech.

Jistě, je třeba se před ostatními chovat jako tvrďák, kterého jen tak něco nerozhází a je neustále v pohodě, byť každý moc dobře víme, že to není možné. Samozřejmě, nebudeme dělat z fóra "druhou zpovědnici", jen mi to přijde trochu zvláštní. Asi jsem příliš nasáklý ideály (a taky na to občas dojíždím... no a co), ale nejde mi do hlavy, že i v komunitě lidí, která přijala přátelskou pomoc za své krédo, se nemůžu zbavit dojmu, že je pošetilé právě tady požádat o pomoc.

A teď nemám na mysli to, že někdo není schopen, či ochoten (věřím, že schopných i ochotných se najde spousta) - spíš to, že se k sobě chováme tak, že jeden v druhém nevzbuzujeme ten pocit, že se můžeme vzájemně požádat o pomoc, když ji právě potřebujeme. Pořád jsme všichni částečně zelezlí ve svých ulitách a jen opatrně vykukujeme ven, což mi zrovna tady přijde jako velká škoda, protože když ne u lidí, které spojuje heslo "Friendship is Magic", tak kde jinde? Sice chápu - po pár rozhovorech s některými broníky, když jsme z podobných ulit pod vlivem prostředí a okolností na chvíli vylezli - že chuť vylézt z léta budouvaných zákopů je sice velká, ale strach ještě silnější... i tak je to škoda, protože často není třeba víc, než pár slov a druhému to neuvěřitelně pomůže.

Ano, částečně je to i tím, že mnoho z nás se nevidělo osobně a bez toho se podobný pocit navozuje hůř: s drtivou většinou bronies, které bych dokázal v nouzi požádat o pomoc, mě pojí unikátní zážitky, často ze společného setkání tvrajícího déle než jeden den (gala8 a teď třeba KoprCon), když už nikdo nemá chuť, náladu, ani energii na onu přetvářku, která má zastřít skutečné důvody, proč se vlastně stal brony a jak se na to všechno vlastně dívá...

Nemáte pocit, že by právě tady mohlo fungovat totéž i za trochu méně náročných podmínek? Stačí si pro začátek položit otázku, proč jsem se vlastně přidal k téhle komunitě a upřímně si na ní odpovědět... bylo mezi tím i najít přátele "naladěné na stejnou vlnu", kteří mi v případě potřeby dokáží podat pomocnou ruku? Za sebe říkám: ano.

Jsem jediný, kdo to vidí podobně nebo je nás víc?

Rozhodně je nás více. Jen o sobě na vzájem nevíme nebo se to bojíme dát na jevo. Někdy někoho požádat o pomoc nebo začít rozhovor je těžší než jak se zdá na první pohled.
Já zase vidím v každé maličkosti příběhy. Ono vše má svůj příběh i když ostatní je nevidí. Některé jsou zajímavější a jiné jsou zase prostější, ale vše má svůj příběh a každý příběh navazuje na jiné.

Budu se snažit napsat vše srozumitelné a z vlastní zkušenosti. Pokud bych náhodou zahnul a vše přirovnával k celkové situaci, omlouvám se.

Jmenuji se ... a je mi 18 let. Bývám veselý a často se směji maličkostem nebo vtipům, které se zdají legrační pouze mě. Stává se to poměrně často. Žiji si vcelku vlastním životem. Poslední dobou se ale raduji z okamžiků a stávám se nevyzpytatelným.

Nemám problém z poslouchání autorit a také se snažím jednou takovou autoritou se stát.

Potkal jsem různé skupiny lidí na různých místech. Prošel jsem mnoha zájmovými skupinami a jak někteří přicházeli, jiní odcházeli.

Celkově jsem ale byl spíše outsiderem. Teprve po pěti letech na osmiletým gymplu jsem se začal více dostávat do středu, přesto jsem ale spíše takovým tím více v pozadí. Nedá se říct, že by mi to nevyhovovalo. Kamarády mám. S ostatními se bavím vcelku bez potíží a mám svojí čest. Nepatřím k třídnímu šaškovi i když smích miluju a nedělá mi problém udělat ze sebe trochu vola.

Patřím mezi ty, kteří chtějí vypadat elegantně a ačkoliv nejsou silní fyzicky. Jsou silní osobností. Snažím se být takovým, ale realita je od toho daleko. Také mám určené zásady, kterých se držím i když jsou pro některé divné, pro jiné nesplnitelné.

Snažím se nekouřit, skromně pít a nesklouznout na šikmou plochu i když je to s nátlakem okolí těžší a těžší. Také se snažím jednou a navždy zamilovat, ale to je ještě těžší než to před tím. Jsem stále ženou nedotčen. Nepolíben, nemilován. Ačkoliv mi mnozí starší řekli, že vypadám skvěle a oni být mladší, tak jdou po mně. Nikdy jsem nebyl ve vztahu. Neprocházel se s ní v jarním dešti, nedržel jí za ruce, nehladil ve vlasech. Ano, jsem romantik a považuji věrnost jako to nejdůležitější. Také jsem konzervativní v nahotě a věřím, že společný styk a postelová romantika, to je to největší co mohou dva partneři sdílet. Naprosto odsuzuji vztah na jednu noc a držím se toho.

Zajímám se o politiku, stát, historii, vlastenectví a o armádu. Nehodlám vás tu krmit mými vědomostmi, ale často se kvůli tomu dostanu do konfliktu. Jsem ten člověk, který využívá toho, že někteří kamarádi jsou v něčem lepší. V osvícenských myšlenkách, v celkových názorech a také v dalších věcech. Tito kamarádi patří do mého vnitřního kruhu a nikdy bych je nezradil a věřím, že ani oni mě. Pomohli mi přestát různé situace a také rozhodnout se, když jsem stál na křižovatce. Jeden mi také řekl, že jsem nadčasový.

Popravdě řečeno, já si stále nejsem jistý. Je mi asi předurčeno, že budu neustále nerozhodný. Snažím se být skromný, ale občas mi to prostě nejde.

Poslední půlrok jsem se stal mnohem více asertivnějším. Mnoha lidem, včetně mým rodičům, to leze na nervy. Stojím si častěji za svým názorem, ačkoliv se nebojím ho občas pozměnit, pokud jsou předány pravdivé argumenty. Stále častěji jsem více vážnější a nerad si nechávám ze sebe dělat srandu. To poslední mě poměrně trápí, neboť některé věci bohužel opravdu přeháním. Jiné věci naopak správně odhadnu a ochráním tak sebe a svoji čest.

Nicméně, abych neutekl od tématu. Souhlasím, že přátelství není lehké a taky s tím, že nikdo se nezavděčí všem, ačkoliv by opravdu chtěl.

Omlouvám se, že jsem musel napsat výlev svých citů výše, ale prostě mi to nedalo. Musel jsem. Občas je třeba se poodhalit a předejít tak některým mylným dojmům.

Už ani nevím, jak dlouho mi na stole visí připomínka napsat další příspěvek do tohohle vlákna - patrně od té doby, co mi přišla pod ruku další epizoda, která stála za rozebrání podobným způsobem. Bylo jich víc, vezmu je tedy postupně...

Ještě když sem tak koukám... tohle vlákno a příspěvky tady jsou pro mě kusem historie i pohledem do toho, jak fórum vypadalo dřív a co lidé tehdy psali

A proč zrovna teď? Hm, možná proto, že mě štvou nevyřízené úkoly, nebo to má na svědomí celá 4. sezóna MLP, která se svým vyzněním podle mě mnohem více než S3 vrací do roviny, kdy se o epizodách dá přemýšlet v metaforách a linkovat je na události v mém vlastním životě je poměrně snadné - i tak je to zvláštní: vidět pokaždé někoho z mane6 jak se žene do situace, která kdysi v životě dohnala i mě... vidět jak se zaplétá do těch samých, nebo velmi podobných chyb, přehmatů a dilemat, která ve vzdálenější nebo i méně vzdálené minulosti trápily i mě. O to větší překvapení je, že řešení, která se v MLP:FiM nabízí, nemusí nutně být úplně přesným a jediným návodem ke správné cestě, spíše impulsem k zamyšlení, protože často ukazují na ono z pohledu dnešní společnosti "dětské a naivní řešení" které "v dnešním světě prostě nemůže fungovat". Taky jsem takhle uvažoval - jen ze zvědavosti (a taky proto, že nebylo moc co ztratit) jsem zkusil nastíněné řešení v praxi. Světe div se - ono to fungovalo! Zkusil jsem další... wow, no zase to šlo hmmmm... fakt to pro mě funguje. Ale jak je to možné? Je načase tu odpověď intenzivně hledat... možná proto oživení tohohle threadu. Připojíte se?

Dost řečí okolo... první epizoda na seznamu z S3, která se mnou pohnula mnohem víc, než jsem čekal byla Sleepless in Ponyville - podle všeho jsem nebyl sám, nicméně to byl další blesk z čistého nebe a cílil naprosto přesně na ono místo, okolo kterého se ve mě stahují mračna. Strach - jedna z nejstarších, nejnižších a zároveň jedna z nejsilnějších emocí, primárně určená pro přežití, varující před nebezpečím a dohlížející na to, abychom nepřekračovali vlastní meze. Když jsem na podobné přirovnání poprvé narazil ve Star Trek: Voyager - The Thaw byla to taky pěkná rána. Tady mě až překvapilo, nakolik se dá ona atmosféra vystihnout i ve světě Equestrie.

A protože strach je jedna z těch emocí, kterou (alespoň u mě) HSP rys zesiluje nejvíc, nebyla o něj nikdy v životě nouze a učit se jej ovládat a využít ve svůj prospěch byla jedna z nejdůležitějších dovedností, kterou jsem si musel osvojit. Když do tohohle koktejlu přimíchám svoje zážitky ze začátku pobytu na Strahově a na ČVUT-FJFI, tak jediné dvě věci, které mě odlišovaly od Scootaloo, byla její křídla a fialová hříva životní ponaučení, které z téhle epizody sálá, jsem samozřejmě znal: "Postav se svému strachu!" ale znát a dokázat se ztotožnit jsou dvě naprosto odlišné věci. A tak i tehdy jsem koukal pomalu s otevřenou pusou a velkým obdivem k těm lidem, do jejichž společnosti jsem úplnou náhodou zapadl a neměl jsem nejmenší tušení, co s tím neboj jak se chovat. Prostě je "Wau... chci být jako oni. Ať mě naučí všechno co umí!"... trvalo to mnohem déle, než jsem čekal, průběh byl úplně jiný a výsledek taky. Ale stalo se - dostal jsem se až tam, kde byli ti, které jsem tolik obdivoval bylo to sice úplně jiné, než jsem si maloval, ale to bylo vcelku jedno. Z univerzity jsem odešel bez titulu, zato bohatší o znalosti a zkušenosti spousty těch, kteří se dneska pohybují na špičkách mnoha technologických firem.

I dneska mě nenadálá občas přepadne a s čím větším strachem se dokážu vyrovnat, tím větší pecky si život vymýšlí, snad abych zůstal ve střehu, i když z toho dost často bolí hlava. Ale pokaždé, když se mnou něco takového mává, si vybavím ony tři scény, kde Luna promlouvá ke Scootaloo:


* Scéna ve snu, kdy se místo bezhlavého koně objeví Luna: "Is the headless horse really what frightens you the most?"... "Everypony has fears, Scootaloo. Everypony must face them in their own way. But they must be faced, or the nightmares will continue."

* A druhá když Rainbow Dash zachrání Scootaloo padající z vodopádu a na měsíčním kotouči se opět objeví Luna: "It's time to face your real fear, Scootaloo!"


Všechny ty věty mají neuvěřitelnou sílu - hlavně pro někoho, kdo se s vlastním strachem potkává takřka denně a ví, v co všechno se může proměnit, když se na něj nedává pozor. Dost často, když se strach týká konkrétních blízkých lidí, nás sice "všeobecný názor", který bývá málokdy podložený osobní zkušeností z podobné situace, nutí strach skrývat a hlavně před nikým nepřiznávat - zkuste si sami odpovědět proč ač to šlo (a jde) dodnes hodně ztuha, už se řídím delší dobu tím, že lidem, kteří jsou mi blízcí, klidně řeknu na rovinu co a proč. Ano, vyžaduje to ukázat svoji zdánlivě slabší stránku (což se dneska vůbec nenosí), ale výsledek dost často předčí očekávání a za to riziko to stojí. Not easy at all, but totally worth it.

Je pravda, že se vyplatí být opatrý, hlavně kvůli lidem, kterým se takové věci říkají. Dost často totiž nemají tušení o tom, že pokud se pokusí téhle situace zneužít ve svůj prospěch, tak ten strach sami změní na daleko horší lidskou vlastnost, čímž riskují, že budou při nejbližší příležitosti smeteni z povrchu zemského, a to za jakoukoliv cenu, bez ohledu na následky. Že se to zdá přitažené za vlasy? No, to se skutečně jenom zdá... ale o tom někdy jindy - na tohle je zase trochu jiná epizoda

Sleepless in Ponyville byla pro mě jedna z přelomových epizod - zmíněný citát princezny Luny o potřebě čelit vlastnímu strachu nemám v podpisu bez důvodu. Tahle myšlenka mě tehdy zaujala natolik, že se dočkala z mých rukou i výtvarného zpracování (což je u mě výjimka, protože výtvarně jsem šikovný asi jako pařez) v podobě dárku na první Karaoke party 2012 tímto zdravím Kubajze, který tuhle událost k mému údivu nedávno na Vyšehradě zmínil

D.K. - vůbec zbytečná slohovka to nebyla, zrovna si u toho pouštím písníčky a vzpomínám na to, čím jsem prošel.....

Co se týče vztahů se třídou ze základní školy, my se scházíme několikrát za rok. Spoustu lidí taky náhodně potkávám na ulici (byť bych ani nechtěl).

Jinak přesně vím, o čem mluvíš. Taky jsem měl období bez přátel, je to hrozné. Na druhou stranu tě to posílí, hned si vážíš věcí, které se zdají běžné.

Nikdy jsem moc přátel neměl, spíše známé. Ve školce to nebylo nejlepší, pamatuju si odtud 3 lidi, kteří ke mně přilnuli. Jedna super kamarádka, se kterou mám krásné vzpomínky. Jenže teď si hrozně změnila, ani do známých ji už moc nepočítám. Další byl můj momentální spolužák z gymplu, s tím se shodou náhod bavím dodnes. Ostatní ho ignorovali, protože byl prostě jiný. 3 dotyčný měl na celém těle jakosi hroznou kožní nemoc, vypadalo to jako spáleniny. Na rozdíl od ostatních mi to nevadilo, hrálo jsme si spolu. Občas ho potkám a řekneme si ,,čau", to je ale tak všechno. Nevadí mi to, prostě máme jiné zájmy a život šel dál.

Na základní škole jsem poznal spoustu známých, opět však stával spíše stranou.
V prvních 7. ročnících bych ,,opravdovým přítelem" nazval jediného člověka. Poté ale přišlo uvědomění, které se týkalo jednoho ,,známého". Strašně jsme si navzájem ublížili a to jak fyzicky, tak psychicky. Přesto bych pro něj dnes udělal první poslední, není to zvláštní ? On totiž pod tou drsným obalem skrývá něco, o čem málokdo ví. Šel bych pro něj do pekla, on pro mě taky. Najedou se dokážeme bavit úplně o všem, rozhodně ta všechna příkoří stála za to. Přes tyhle dva přátele jsem se seznámil se Stradou, to mi hodně změnilo život. Je pro mě jako ztracený člen rodiny, který se objevil po letech.

A nyní ? Studuji na gymnáziu, mám spoustu známých a přátel jenom pár. Jenže já víc nepotřebuji, vyhovuje mi to. Poznal jsem několik zajímavých osobností tady z fóra, obnovil jsem kontakt s jednou kamarádkou, jež pro mě hodně znamenala (kterou se mimochodem snažím ponyfikovat ) V oblastni přátelství (na rozdíl od zbytku života) si nemám na co ztěžovat.

Na závěr: Hledání a udržování přátelských vztahů rozhodně není jednoduché a někdy to trvá léta, než narazíte na ty ,,pravé lidi". Musíte jen být přátelští a milí, vytrvejte, stojí to za to. Pokud vážně chcete někoho poznat, třeba bronies srazy nejsou vůbec špatnou volbou