Černající nebe nade mnou,
hladí jemný vánek,
mraky kamsi do dáli plynou,
líbezně zpívá skřivánek.

Krajina pomalu utichá,
řeka poklidně plyne,
nikdo už nikam nespěchá,
za chvílí nadvláda slunce mine.

Tak jako těžký, černý plášť,
tma se nad krajinou vznáší,
nechávám odplout zášť,
zapomenout duše se snaží.

Paprsek nad obzorem zazáří poslední,
s úderem desáté radniční hodiny teskně se rozezní.

Kolem se mihne netopýr,
posel to noci,
nenalézám mír,
vlhnou mé oči.

Krabička cigaret v skleněném pohárku je prázdná téměř,
porušený slib daný malému děvčátku, dospělým holka raději moc nevěř !

Skrz dým vracejí se vzpomínky nehezké,
padající granáty a křik lidí,
vidět to zas je tak bolestné,
člověk se za to stydí.

Bylo sobecké zanechat ji osudu,
když cizí vojska brala útokem bezbrannou osadu.

Pořád vidím ty nevinné, modré oči,
v noci nemůžu spát, jejich pohled ničí.

S přibývajícím věkem vzpomínky mizí z paměti,
ale ten den tam zůstane uchycen navěky.

Jako pizza v mikrovlnce,
jako prase nad ohněm,
připadám si poslední dobou,
teplota roste každým dnem.

Na slunci padám mdlobou,
spěchám pro kávu ledovou,
doufám, že ji míti budou.

Celé město mermomoucí prchá na koupaliště, není ale o co stát,
hnusná zelená voda a rozbité volejbalové hřiště.

Doma klimatizace nefunguje,
to jednoho vynervuje.

Proto prchám do stínu lesa,
aspoň trochu dusno klesá.
Vyčerpaně lehnu si do trávy,
pot mi smáčí rukávy.

Pojednou přiletí vosa,
výhružně křídly ve vzduchu trsá, pokusila se mne štípnout,
vztekle zařvu: ,,Potvoro, koukej chcípnout "! Vztekle se rozmachuji
a před vosou ustupuji,
jenže mám obrovskou smůlu,
jednou nohou skončím v úlu.

Utíkám teď tím za*raným lesem,
vůbec netuším, kde jsem.
Je to marné, běda, běda,
nevrátím se do oběda.

Zkouším cestou najít houbu,
hlad vyvolává touhu,
v mozku to dělá neplechu,
asi dám si trochu mechu.

Vůbec neznám tyhle končiny,
zapadl jsem do bažiny.
Z čista jasna, přižene se bouřka,
chci se někam schovat,
v nezpevněném terénu omezuje tloušťka.

Rychle prchá do jeskyně,
ta před živly snad poutníka skryje,
jenže cosi to žije !

Vyplašil jsem netopýry,
už se vzdávám na klid víry,
vyspím se na listí,
snad to nikdo nezjistí.

Ráno, celý rozlámaný, pokouším se postavit,
následující věta musí vás notně pobavit:
,,Co to vidím, u sta hromů, jsem 100 metrů od svého domu. ,,Kanál byl mojí noclehárnou, teď končím svoji cestu marnou".

     vubec nevadi ze rymy nejsou dokonale, protoze verse jako "Utíkám teď tím za*raným lesem,
vůbec netuším, kde jsem." nebo "v nezpevněném terénu omezuje tloušťka." sou proste skvele, mimochodem ze se skryva trochu jiny smysl ve versich

"Zkouším cestou najít houbu,
hlad vyvolává touhu,
v mozku to dělá neplechu,
asi dám si trochu mechu."

asi netusis ani ty sam  no nasmal jsem se  

Občas to vypadá,
že život nemá smysl,
jako když květina uvadá,
tak ničíme si vlastní mysl.

Občas nás mrzí to,
co nemůžeme vrátit,
lepší to nechat být,
než pořád se minulostí trápit.

Občas to vypadá,
že lidé umí být jen zlí a krutí,
vždycky platilo,
silnější slabšího drtí.

Občas nás mrzí to,
že láska ráda klame,
neovlivníš to,
jaký vítr zrovna vane.

Lítosti ale bylo dost,
otoč se ke Slunci
a přijmi všechnu tu radost,
jež se skrývá kolem tebe,
podívej se na noční nebe,
hvězdy máš jako na dlani,
není to krásné ? Řekni mi.

Být tady je přeci úžasné,
nechť naše bytí je šťastné.
Ignoruj to negativní,
lepší je být pozitivní.
Otevři oči, procitni konečně,
užívej si a netrap se zbytečně !