Libuše nikdy nezapomene na první z jejích vizí. Bylo zrovna výročí dne, kdy Praotec Čech stanul na Řípu. Celý den se slavilo - z kvítí se splétaly ladné čelenky, jedla se ta nejšťavnatější tráva s lesním medem a večer se za zvuků strun tančilo až do padnutí. Večer pak lehla do trávy a pozorovala hvězdné nebe nad hlavou. Jak ho tak pozorovala a přemýšlela o životě, najednou jakoby se odhrnula opona - hvězdné nebe ustoupilo a  místo něj spatřila něco, co ji hluboce zasáhlo. Viděla, jak její zemi zaslíbenou zaplavuje to, před čím Čech s Lechem utíkali - nesvár a nepokoj. Nejen to - viděla také příchod lidí. Ti se sebou přinesli zručnost earth poníků, vzdělanost jednorožců i volnost pegasů. Ve své vizi viděla, jak se i bez magie a znamének poníkům vyrovnávají a jak je překonávají. Viděla však také, k čemu lidský rozvoj povede - k válkám, chaosu a nenávisti.
Toto vidění ji převelice sklíčilo. Když to viděly její sestry, vzaly ji v objetí a ona jim všechno vypověděla. I ony s ní zaplakaly. Když jim i poslední slzy zaschly na tvářích, podívaly se na sebe a ve svých pohledech viděly odhodlání: tahle věštba se nesmí vyplnit. Bylo jim jasné, že nástupu lidí, rozbrojům a válkám    žádný poník docela nezabrání. Vždyť když jejich předci nezabránili sporům mezi poníky, jak by ony mohli zabránit nesvárům mezi lidmi?
Muselo však být i jiné řešení. Daly tedy hlavy dohromady a vymyslely mocné kouzlo, takové, které dosud nemělo v historii jejich národa obdoby:
Existence poňstva měla být lidem navždy zatajena. Stopy po ponících lidé přehlédnou, záznamy samy zmizí a pokud by chtěl o ponících někomu povědět, nepodaří se mu to. Pokud by měl člověk poníka spatřit, bude se mu jevit nikoli jako poník, ale člověk a lehko na ten pohled zapomene.
Toto mocné kouzlo mělo navždy zajistit bezpečí poníků.
Teta vzala své nejmocnější lektvary a kolem Libuše vysypala tajemnými bylinami magický kruh.
Kazi se poradila se svazky březové kůry, na kterých byla zapsána mocná a prastará kouzla jejich národa.
Společně pak začaly obcházet kolem Libuše. Z jejich rohů se počaly formovat magické proudy, které si to ve spirále šinuly k jejímu středu - Libuši. Když se dotkly jejího rohu, zvedly ji najednou do vzduchu a kolem Libuše se utvořila koule oslepujícího světla. V tu chvíli dostala Libuše jinou vizi:
Viděla město veliké, rukama člověka utvořené, poněcím umem poznačené. V něm se svorně procházeli lidé i poníci, bok po boku. Lidem se poníci jevili jako jedni z nich. Poníci se s lidmi bavili, naslouchali jim, radili. V národě, ve kterém období míru a prosperity vždy hrozil vystřídat chaos a soužení, byli poníci silou, která ze svého utajení vedla k sílící moci přátelství a harmonie.
Když Libuše znovu klesla k zemi a kouzlo bylo dokonáno, objevilo se jí na těle něco, co tam předtím nebylo - její znaménko. Symbol orloje značil její propojení s proudem času a během života.
Za chvíli kolem ní bylo plno poníků, dožadujících se vysvětlení podivného světla a obdivujících její nové znaménko. Když sestry společně oznámili poníkům velikou věc, která se odehrála, vystoupil jejich otec, vojvoda Krok, a jmenoval svou dceru kněžnou.
Od té doby tedy Libuše vládla moudře a spravedlivě a očekávala příchod lidí. Kouzlo mělo i jeden efekt, který sestry nezamýšlely - zatímco ony postupně přešly z mladosti do zralosti, Libuše nestárla. Síla kouzla ji udržovala navždy mladou. Bylo pro ni těžké vidět svou rodinu a přátele odcházet na onen svět, jejich místo v jejím srdci však vždy zaplnil někdo z jejího utěšeně se rozrůstajícího národa.
A lidé přišli. Přišlo jich mnoho a usídlilo se vedle poníků. Soužití nebylo vždy lehké, ale na každé zlo dokázaka kolem sebe nalézt dvakrát tolik dobra.
Postupem času jí začalo docházet, jak zraňující dovedlo kouzlo být. Poníci se zamilovali do lidí, kterým nemohli svou lásku vyznat plně. Často jí připadlo, že víc dobra by mohla vykonat veřejně, nežli tajně. Odebrala se tedy pro radu na místo, ze kterého před tak dávnou dobou její národ odešel - do Equestrie. Tam spatřila mocnou sílu magie přátelství. S její pomocí dokázala kouzlo zmírnit tak, aby šlo některé z lidí zpravit o existenci poňstva. Ti pak za pomocí fantazie a nového prostředku zvaného "televize" začali šířit myšlenku přátelství a poníků nejen v jejím národě, ale po celém světě.
Kdoví, možná poník sedí vedle tebe. Možná, že i tebe si Libuše vybere, abys jí pomohl vstříct vizi lepší budoucnosti!