Citace:Tři sestry vedly poníky cestou plnou nástrah a nebezpečí. Učily je, jak žít ctnostně, vštěpily jim důležité zásady o přátelství, pokoře a skromnosti a naučily je, jak odolat pokušení. Poníci pak vedli dobrý život, pořád se usmívali, velebili své domy, své zahrady a svou rodinu a radovali se z každého krásného okamžiku, jako bylo lechtání vlnící se trávy na kopýtkách a šumění obrovských hvozdů ve větru.

Jednoho dne ale přišla kněžna Libuše za svými sestrami a svěřila jim své hrůzné tajemství. „Noční můry pronásledují můj spánek a praví o zlých časech, které přicházejí z dálky,“ říkala. „Náš kraj v ohrožení je, neboť temnota a svár pohltí naše duše a jen smrt a bolest s sebou přinese.“ Kazi i Teta odcházeli zarmoucené a dlouze přemýšlely ve svých hradech o tom, co Libuše prohlásila.

Až Kazi za několik dní přišla, ukonejšila unavenou a smutnou Libuši, která stále hůř snášela dopady této vize budoucnosti, a nabídla jí, jak zachránit nebohé poníky a jejich životy. „Tvé srdce jest v napětí a neklidu, moje drahá. Však já řešení přináším. Vyšli posli nejvěrnější všemi směry, až jeden z nich najde vzácnou bílou holubici. Ta nechť ukáže, kdo nebo co spasí duše naše.“

Libuše vypravila posly tak, jak jí poradila Kazi a netrpělivě čekala na odpověď. Všichni vladykové, zbrojnoši, rytíři, ba i sedláci hledali onu holubici a toužili opět vidět svou kněžnu šťastnou. Avšak ani po několika týdnech nebyla taková holubice nikde k nalezení, dokonce i samotná Libuše začala pochybovat, že ona holubice byť jen přelétla nad zdejší krajinou.

Jednoho rána se Libuše procházela po nádvoří svého hradiště, když spatřila statného mladého hřebce, jak obchází jeden strom a dlouze ho pozoruje. Přišla k němu a zeptala se ho, co zamýšlí s tím stromem udělat. „Víte kněžno, nahoře jsou listy ve tvaru srdce. Chtěl bych natrhat pár větví své milované, ale ty nejzelenější jsou jen nahoře a já sleduji, kudy bych tam nahoru vylézt mohl.“

I tu Libuši napadlo, že by svému věrnému poddanému mohla pomoci a proto přišla ke stromu a vší silou do něj kopla svými zadními kopýtky, až se celý strom otřásl. Ze stromu vylétla poplašená bílá holubice a několik nejzelenějších lístků z vrcholu koruny spadlo na zem. Libuše je předala svému poddanému a řekla: „Nechť se tvé milé líbiti budou.“

„Děkuji vám, kněžno, jsem si jist, že budou,“ a jakmile tato slova dokončil, udělal z nich malý věnec a usadil je kněžně do hřívy. Ta celá překvapená jen pootevřela ústa a nevěděla co říct. „Dlouho jsem hledal, čím bych vás mohl potěšit, drahá kněžno, až tato holubice se mi jednoho dne zjevila za oknem mého domu a navedla mě k tomuto stromu. Teprve tehdy jsem poznal, že zachránit vás může již jen dobré srdce.“

A stalo se, jak hřebec prohlásil. Brzy se konala svatba a od té doby, Libuše navěky nosila malý věneček z listů lípy, jako připomínku té události, která zachránila nejen ji, ale i celý její národ.