To mé "temné proudění" je spíš to "dark fluid" (někde bylo myslím uvedeno, že pokud platí "dark fluid", tak "dark energy" a "dark matter" nemusí pak nutně existovat, ale "dark flow" stále může)
Ani popravdě nevím, jestli existuje nějaký ekvivalentní český překlad. O "dark flow" se často píše jako "temném proudu", ale "dark fluid" snad nikdo nepojmenoval (já mu zatím říkám proudění, i když by asi správně doslovně mělo být "temná kapalina").
Já si ty pojmy občas pletu.
Odpovědi na položené otázky: pokud se dá něco teoreticky vysvětlit s pomocí nám známé síly (gravitace), byť to vyžaduje převedení vesmíru na kapalinu, je to "jednodušší" vysvětlení, než zavádět dvě (téměř) neznámé částice/energie.
Zatím jsem se na nějaký čas odmlčel, a ještě nějaký čas to zřejmě potrvá (mám "lepší" věci na práci - venku).
Pokud byste měli zájem, doporučuji si pročíst "AstroNuklFyzika Jaderná fyzika - Astrofyzika - Kosmologie - Filosofie Gravitace, černé díry a fyzika", Kapitola 4 a 5 (věnuje se vesmíru a černým dírám).
Já si to zatím postupně pročítám, i když nevím, zda z toho budu tvořit nějaké závěry (alespoň si budu moci ověřit, zda má představa je či není postavená na vědeckých základech).
Jen je škoda, že počet diskutujících zde by se dal spočítat na prstech jedné ruky
Kapitola 1 vesmíru:
(z 15 celkem, ale vybírám si jen to, co se mi hodí (možná tedy budu opakovat, co už tady zaznělo). Reagovat můžete teď, po více kapitolách, nebo nikdy )
Ad červený posuv: prakticky lze předpokládat, že vesmír může být nekonečně velký (odhad 100 miliard světelných let). Pokud by se každá vlnová délka posunovala vlivem expanze vesmíru k červené, tak objekty, které jsou od nás dostatečně daleko, by stejně už nebyly vidět (vlnová délka by byla tak velká, že by se nedala detekovat). Současné nevzdálenější objekty mají posuv 5, reliktní záření má 1100 (to by buď vysvětlitlo inflační model - pokud se světlo vyzářené při vzniku vesmíru "natáhlo" při expanzi, mohlo to být až tak moc). Že není nic mezi tím pak zřejmě ale zaručuje, že vesmír není nekonečný a že musela proběhnout inflace.
Ad rozpínání vesmíru, kdy neexistuje střed: I za předpokladu, že se všechny galaxie vzdalují od sebe musí platit, že jedna z nich leží ve středu rozpínání (za předpokladu, že je vesmír konečný). Neobstojí zde ani příklad s prádelní šňůrou, ani s rozpínajícím se balónkem (ten by ale platil, pokud by se vesmír šířil na povrchu bubliny - pak ale střed rozpínání má (mimo oblast hmoty) - temná energie by v tomto případě byl jen zdroj rozpínání ve středu bubliny; co ale až ta bublina praskne?).
Tak jako tak musíme počkat na mnohem výkonější teleskopy než máme dnes, které zachytí ještě slabší světlo. Tím buď dokážeme, že se vesmír rozpíná z jednoho bodu (najdeme galaxie, které budou vykazovat skokově dvojnásobný rudý posuv), a nebo že existujeme na povrchu bubliny (jedním či dokonce dvěma směry ležícími naproti sobě už neuvidíme nic, ale ve stejné vzdálenosti dalšími směry stále ještě galaxie uvidíme - toto by ale mohl být důsledek, že by se vesmír rozpínal jako elipsa).
Zajímavá je rovněž dlouhodobě uvažovaná myšlenka, že vesmír je ve skutečnosti menší, a to, co vidíme jako vzdálené galaxie, jsou ve skutečnosti obrazy některých bližších galaxií, ale ve starší době (světlo se nějak odrazilo od povrchu vesmíru, a cestuje k nám - podobě jako my občas zachytíme starší TV vysílání, které cestuje v atmosféře nebo ve sluneční soustavě - tím bychom stejnou galaxii (třeba i naší) viděli z jiného úhlu, a nepoznali bychom, že jde o tu samou - červený posun by měla úměrný době, kdy světlo ve vemíru cestovalo).
Dříve se uvažovalo o tom, že červený posuv je dán tím, že světlo "ztrácí" energii cestou ve vesmíru, a nebyla nutná expanze. Bylo to zamítnuto s tím, že by tím světlo bylo rozostřené (měnilo by směr). Pokud by ale světlo vydalo část energie jednorázově při odrazu od vnitřního povrchu obalu vesmíru, pak by celý obraz galaxie změnil směr stejným směrem, a rozpínání vesmíru by nebylo zapotřebí. Toto by ale zřejmě nevysvětlilo červený posun u galaxií, z nichž letí světlo k nám přímým směrem (leda by by byl vesmír plný spojených oddělených bublin, které by někdy světlo propustili, jindy odrazily - podle úhlu dopadu - ale to by pak znamenalo, že by se červený posuv měnil u stejné galaxie náhodně).
Někde jsem četl, že pár maníků zpochybňuje červený posuv jako důkaz rozpínání na základě toho, že některé objekty, jenž jsou fyzicky součástí galaxií, mají jiný posun než jejich mateřské galaxie (JPP?).
07.05.2014, 08:30 (Tento příspěvek byl naposledy změněn: 07.05.2014, 08:36 uživatelem Martin. Edited 1 time in total.)
Kapitola 2: Tak podle předpokladu, že pokud by byl vesmír konečný, pak by světlo obíhalo ve vesmíru do nekonečna (pokud by se nesrazilo s neprůhlednou nějakou hmotou), a přicházelo by ze všech směrů, což by byl stejný stav, jako statický vesmír (tj. počet hvězd konečný, všechny existují současně) - tj. v noci by nebyla tma, ale rovnoměrně ozářená obloha.
Temná energie = antigravitace.
Vesmír je tedy buď nekonečný, a nebo je na jeho okrajích něco, co světlo pohlcuje. Opět to nevylučuje myšlenku existence více vesmírů - či spíše více oblastí hmoty.
Zatím mi to tedy nevyvrátilo myšlenku, že vznik a zánik našeho vesmíru probíhá nějak takto. Budu si s ní hrát (třeba nakonec zjistím, že už někdo něco podobného vymyslel):
Mám tu ale pár problémů:
Reliktní záření nemusí být pozůstatkem inflace, ale světlo přicházející z jiných "kružnic". Problém by asi byl v tom, že v tomto případě by zřejmě nemělo ze všech směrů stejné hodnoty červeného posunu. Nicméně protože ani u klasického modelu zatím nikdo neví, proč a jak inflace nastala, můžeme ji předpokládat i v tomto případě. Můžeme si ji představit jako bublinu, v níž energie (později i hmota) drží její tvar (tvoří obal), avšak od určitého rozměru bublina praskne (inflace skončí) a hmota se rozprskne po okolí (kam se ale poděl "vzduch" z té bubliny, to nevím). Prý se snad občas uvažuje nad tím, že se vesmír rozpíná i rychleji než rychlostí světla (což je fyzikálně možné, protože se vlastně sám nepohybuje, ale jen mění měřítko).
Inflace se používá také jako nutné vysvětlení toho, že je hmota a energie ve vesmíru rozprostřena rovnoměrně. Jenže to je na základě zprůměrování ve velkém měřítku (miliardy světelných let). Když hodíte kostku rtuti do rybíka, tak můžete také prohlásit, že hustota nádrže je všude průměrně konstantní 1000kg/m3, i když tam máte oblast s 14x vyšší hustotou než je okolí. V nižším měřítku už hmota (ani ta temná) rovnoměrně rozprostřena není (spletenec nadkup spíš než cokoliv jiného připomíná právě pozůstatek exploze - zkrátka bordel).
Inflace by ale asi byla potřeba k vysvětlení toho, že je všude stejné reliktní záření. Ale, opět: možná že ta jejich grafická znázornění chápu špatně, ale když mi někdo ukáže bitmapu plnou modrých a zelených fleků, mezi kterými je i několik červených, a řekne mi, že je to všechno stejné, tak asi není (byť by mezi modrou a červenou bylo jen mizerných pár stupňů, možná ani to ne - ale rozdíl tam očividně je).
Objekty se od sebe vzdalují i v tomto případě, nicméně by zřejmě nešlo o rovnoměrné rozpínání (kružnice by se teoreticky více vzdalovala po obvodu než jak by zvětšovala svou tloušťku - dalo by by se to vysvětlit tím, že v místě, kde je střed expanze zůstal původní objekt, který má dostatečnou gravitaci, že způsobuje brždění vnitřní strany kružnice. To je ale velmi nepravděpodobné (žádný známý objekt ve vesmíru nemá takový dosah). Dalším vysvětlením by bylo, že jsme zrovna vtahování do budoucího velkého křachu - to by nás urychlovalo i dalším směrem. Opět by ale byla velká náhoda, že by se rychlost rozpínání "vpřed" zrovna teď rovnala rychlosti rozpínání "do stran".
Nevzniká tu problém "jasné noční oblohy", protože světlo se z hvězd šíří tak, že jeho hustota klesá s druhou mocninou vzdálenosti, a počet hvězd není v každém směru konstatní. Teoreticky by mělo dojít k přesvětlení určité části oblohy (zase ale záleží, jakou rychlostí se bublina rozpíná). Pokud ale nevezmeme v úvahu, že by bylo světlo unášené spolu s bublinou, ale šířilo se lineárně (tj. mohlo bublinu opustit), viděli bychom vlastně i za horizont (zakřivení), protože bychom doháněli fotony vystřelené po tečně kružnice (ty by pak měly větší červený posuv, než který by odpovídal skutečné vzdálenosti ("vzdušnou čarou") mezi námi a objektem, který světlo vyslal). Tedy by k nám sice dopadalo všechno záření z kružnice, ale čím dále by bylo (po kružnici), tím větší červený posun by mělo (a světlo vyslané přímo k nám po přímce by nás díky rozpínání minulo).
Je možné to vysvětlit tím, že pokud z jednoho směru přichází fotony s menším červeným posunem (z obvodu kružnice), tak se mohou při pozorování jevit stejně energeticky "vydatné", jako mnohem větší množství fotonů přicházejících k nám z okolního prostoru z jiných kružnic, ale z nesrovnatelně větším posunem? Tj. že se jejich mnohem nižší energie nasčítají (více fotonů s menší energií za stejný čas měření)? Opět by ale byla náhoda, že by byl součet stejný. Leda by byla chyba způsobená nízkou rozlišovací schopností našich zařízení. Z okolí jich přichází víc, protože je nestíní hvězdy v naší kružnici. Je pohyb objektu vůbec schopen vytvořit červený posuv ekvivalentní expanzi vesmíru?
-> CHYBNÝ PŘEDPOKLAD! Pokud by v prostoru mimo kružnici nedocházelo k expanzi, nevznikal by tam ani červený posuv! (prostor pouze upravuje své hranice, nikoliv metriku). Tedy světlo z jiných kružnic by bychom viděli bez něj. Ovšem vzhledem k obrovským vzdálenostem by intezita světla, které by k nám nakonec dolétlo (byť bez posuvu), by stejně bylo obtížně detekovatelné (příliš málo fotonů). Prakticky, pokud bychom zachytili světlo z galaxií na jiné kružnici, která by s největší pravděpodobností letěla směrem k nám, měla by spíše modrý posuv. Ten se sice nevyskytuje, ale napadlo mne něco jiného: pokud bychom zachytili slabé světlo vzdálené hvězdy, která by zářila modře, bylo by možné ji interpretovat jako velmi blízkou a velmi zářivou hvězdu? V tom případě jsou možná mnohá měření vzdáleností chybná, a to, co vypadá jako nám velmi blízké a jasné hvězdy, mohou být ve skutečnosti hvězdy desítky miliard daleko, ale letící směrem k nám (klidně by mohlo jít i o červené trpaslíky). Nebo by se fakt, že nevidíme modrý posuv dal vysvětlit jednou věcí: jsme tak blízko oblasti, ve které dojde k velkému křachu, že jakékoliv světlo, které by letělo směrem k nám, je vychýleno do "černé díry" (někteří lidé na ně nevěří a říkají tomu gravitary). V tom případě jsme ale pěkně v pytli.
Podobně, možná k žádné inflaci nedošlo, a reliktní záření, které pozorujeme, je světlo odražené od dokonalých zrcadlových stěn prostoru, ve kterém se vesmíry rodí. Pokud by něco takového existovalo, a každý foton by to vyplivlo zpátky, ovšem s nižší energií (tedy s červeným posuvem), nakonec by se z něj stalo reliktní záření (pokud by ho nepohltila nějaká hvězda). Nevím, z jakého hmoty by to muselo být, ale defakto by k tomu stačilo zrcadlo a molekuly nějaké atmosféry. Tím by ale teoreticky mělo docházet k rozostření. Navíc, pokud by se takto odrážely všechny fotony, byl by vesmír plný zrcadlových odrazů galaxií z různých stran. Náš vesmír je možná mnohem menší než se zdá a nebo je v spíš prázdnější. Další problém by byl, že pokud by něco mohlo odebírat energii fotonům, ztrácela by se postupně z prostoru energie. Tedy, sice by se vesmíry mohly recyklovat, ale nakonec by stejně nastala tepelná smrt celého prostoru (spíš jeho smrštění a zánik zpátky do původního stavu), byť by to trvalo řádově mnohokrát déle.
Velký třesk v mém podání vyžaduje, aby tlak způsobený energií v určitém okamžiku překonal vlastní gravitaci (lépe řečeno ji zrušil). Teoreticky by pak velký třesk mohla způsobit obří černá díra (spíše miliony splynutých galaktických černých děr). Je třeba možné, že za extrémních tlaků a teplot vznikají exotické částice s antigravitací (a nebo se i subatomární částice rozpadnou na kvarky či menší neřády, které mohou mít extrémní rychlost, a pokud do sebe naráží ohromnou rychlostí tolik částic, může se celkový objekt stát nestabilním (zase ale pravda, pokud by všechny byly namačkány gravitací do prostoru, těžko by se mohly pohybovat - jedině, že by se tak nesnášely, že by kmitaly mezi sebou, a tato energie by se nakumulovala, až by se to jako celek rozpadlo)).
Každopádně tohle zase vůbec nevysvětluje nekonečnost prostoru a času. Pouze zjednodušuje vnímání našeho prostoru (naší kružnice). Ten vznikl v nějakém čase a v nějaké oblasti vyššího celku. Sám sice vznikl z malého bodu a v čase t=0, ale je to jako kdybyste hodili šutr do vody. Vlny se šíří od okamžiku hodu, ale šíří se po hladině a stejně tak ten šutr nemusí být první (ani poslední), který tam spadne. Nevysvětluje to ani úplný prvopočátek (někde se musela vzít první hmota, která se začala hroutit pod svou gravitací). Pouze se tím snažím eliminovat nutnost přítomnosti temné energie v současném vesmíru.
Kružnice se samozřejmě časem zdeformují. Zatímco zde vzniknou oblasti s vysokou hustotou (jejich obyvatelé budou mít zkrátka smůlu a půjdou na recyklaci), budou zde i oblasti, které mohou splynutí unikat relativně dlouhou dobu (nemusí cestou potkat dost hmoty a nebo narazit na hmotný bod - popř. kolem něj mohou obíhat).
A prozatím si to zjednoduším tak, že nebudu řešit ten "vyšší celek".
Nekonečná recyklace může být zaručena tím, že ten vyšší celek, ať už je to cokoliv, něco "pohnojil" a vznikl v něm prostor (hmota a energie). Hmota nějakým způsobem (nebo cokoliv dalšího) způsobuje, že se prostor "drží". Pokud by někde došlo k tomu, že se část hmoty někde zastaví a její množstí nezpůsobí nový velký třesk, může se v tom místě prostor zmenšovat a tuto hmotu "dotlačit" do místa, kde na nadkritické množství čeká zárodek velkého třesku, a po expanzi se zase prostor v daném místě rozšíří. Velikost prostoru by tak byla daná obsahem hmoty/energie v něm (či spíše hustotou/gravitací). Tudíž tohle nevylučuje standardní model pro prvotní okamžik vzniku prostoru - ten vznikl díky vzniku energie (prvotní velký třesk). Mohlo by se tedy zdát, že jsme si moc nepomohli, ale pořád máme zaručeno, že zatímco my pozorujeme expanzi "vesmíru", vyšší celek se ve skutečnosti chvíli zmenšuje a chvíli zase zvětšuje podle potřeby. Nemusíme tedy nutně mít temnou energii, ale stejně nevíme, co způsobuje vznik prostoru (a je alergické na energii/hmotu, kterou v sobě samo vytvořilo - pokud vesmír vznikl třeba z té slavné singularity, něco musí bránit tomu, aby se do ní zase nevrátil).
Vůbec, pokud je vesmír dynamický a je předpoklad, že inflace trvala určitou dobu, stejně tak temná energie/hmota možná vznikly/začaly působit později (tudíž že i zrychlování rozpínání přišlo později), jsou teorie vlastně dané jen pozorováním v daném čase. Pokud bychom jako civilizace vznikli v době, kdy ještě zrychlení expanze neprobíhalo, na žádnou temnou energii by si nikdo ani nevzpomněl. A je možné, že až vznikne nějaká civilizace za 20-30 miliard let, kdy budou od sebe galaxie tak daleko, že je už nevidíte, vymyslí si úplně jinou teorii o vzniku vesmíru, která nebude zahrnovat možná ani rozpínání, ani inflaci. Spíše dojdou k závěru, že se vesmír smršťuje (černá díra bude pohlcovat galaxii). Co uvidí? Pár hvězdiček ve svém okolí a hromadu "reliktního" záření s různě velkým červeným posunem (ale vždy mimo oblast viditelé části spektra - a to ještě za přepokladu, že se u nich vůbec vyvine něco jako zrak, a tedy "viditelné spektrum" pro ně bude mít nějaký smysl). Zajímalo by mne, jestli by civilizace, která by se náhodou vyvinula na planetě obíhající hvězdu okolo černé díry (pokud by vůbec přežila), vůbec něco viděla (černá díra by jim musela dělat slušnou gravitační čočku, i když pravda že ne přes celou oblohu).
Vůbec nejčernější scénář by byla civlizace vzniklá u úplně poslední hvězdy (například červený trpaslík) v místní oblasti vesmíru: všude tma, prakticky ani gamma záření (už nemá co explodovat jako supernova), na jednom místě oblohy zdroj rentgenových paprsků (místní černá díra), a jinak všude červené reliktní záření (buď světlo z "blízkých" galaxií a nebo původně gamma z hodně vzdálených supernov). Jakou teorii byste postavili na tomhle? Můžete namítnout, že máme prostě štěstí, že žijeme v době, kdy můžeme všechno zjistit. Abychom nakonec nezjistili, že jsme to důležité už taky propásli (pokud je pravda, že hmota se stala průhlednou pro záření až 300.000 nebo kolik let po velkém třesku, tak prakticky se to "propásnutí" už stalo).
Vznik vesmíru podle klasického modelu je až kapitola 4 (inflace pak 5), takže až se tam dostanu, třeba si názory opravím.
Zatím si budu hrát se svou teorií, doplním ji či opravím, a nebo možná nakonec uznám, že je celá vadná.
Máte také nějaké své teorie, které byste dokázali vysvětlit běžným smrtelníkům? Občas není vysoká fyzika nutná. Znáte ten vtip?:
Eskymák: Právě jsem vynalezl geniální palivo: sněhovou kouli! Na vás je už jen doladit takové ty nepodstatné detaily, jako například jak zařídit, aby to hořelo.
Na první pohled blbost, ale na ten druhý: sníh = voda = vodík + kyslík = buď přímé spalování (teplo) a nebo slučování na vodu (výroba elektřiny).
1)Prosím, dělej nad jednotlivými odstavci/tematickými celky stručné tematické nadpisy.
2)Hm..tak to by byl vesmír větší, než jsem předpokládal...a řádově.
3)Nakonec by stejně muselo dojít k takové expanzi a zředění vesmíru, až by se nakonec na průsečíku prostorových oblastí nezhustila hmota natolik, aby vznikl další lokální třesk, takže by se obrysy těch oblastí rozpadly a všechny by se vzájemně promísily do skoro stejné (řídké a řídnoucí)hustoty.
Takže pro udržení takového stavu by kolem vesmíru musela být bariéra, udržující vesmír v jeho rozměrech, aby dále zhuštěné oblasti a nové lokální velké třesky - a nové rozpínající se oblasti mohly vznikat. Anebo by občas muselo docházet k přesměrování/dodávání přídavné gravitace (odněkud...).
4)A co teorie fázování?
Každý objekt ve vesmíru (včetně světla, vazeb a takových věcí) by byl trochu posunut, v určený okamžik by nebyl jen na svém místě ale současně i někde jinde. Posun by byl malý, u atomových částic nezaznamenatelný ani elektronovým mikroskopem, u superhvězd už ale mnohem značnější (nicméně také nezměřitelný, tentokrát z důvodů nemožnosti tak přesného měření).
Teď nemyslím známý přirozený/cyklický pohyb lidí, planety, sluneční soustavy, galaxie apod. ale přídavný pohyb právě k tomuto zaznamenanému.V čase/rychlosti pohybu se tyto posuny sčítají, a tak dochází k nezaznamenanému přesunu celých hvězdných soustav.
Člověk to nezaznamená, protože v takovém posunu je i jeho okolí, a tak neví, že je všechno na větším/jiném prostoru/více místech současně, než vidí/cítí/vnímá/měřák ukazuje (protože i ten je z hmoty v dimenzionální fázi).
Ale kdyby se člověk ve vesmíru pohyboval jedním směrem miliardu let (nebo silně nadsvětelnou rychlostí), dorazil by na výchozí místo z opačného směru (vnímaného statickým pozorovatelem, pilotovi by všechny měřáky, pocit i zrak ukazoval že pořád cestuje do neznámého vesmíru a divil by se, až kdyby mu u majáčku pozorovatelé řekli že se vrátil - věřil by, že dorazil jinam, protože by se vlivem fázového posunu změnily i jeho archivní záznamy (a vzpomínky o tom majáčku) co si vzal při odletu aby ho pak poznal).
Protože jeho osobní posun by byl příliš rozdílný oproti okolí. A hlavně protože by prošel ''koncem vesmíru - soukromým velkým třeskem'' a vrátil by se zpátky, zatímco majáček ne.
Totiž velký třesk pořád probíhá v rezervním prostoru, vytvořeném tímto fázovým posunem, kde se vesmír otáčí zpátky. Je to prostor, skrz který celý obsah vesmíru neustále prochází, velké objekty se silnou gravitací/energií/rychlostí prochází rychleji, ale to posun kompenzuje a změřit se to přesně nedá.
Ale pilot vymykající se svojí rychlostí/časem výrazně svému okolí by prošel touto recyklací dříve než zbytek vesmíru a proto by byl vrácen zpátky, ale posunut oproti svému okolí, které se ještě posunout nestačilo (proto z opačného směru). Místo ''pomalého velkého třesku/převracování časoprostoru'' totiž existuje všude, kde je nějaká hmota, silové působení nebo energie.
Hmota v normálním stavu asi ne, ale některé typy záření a jiné věci by se mohly oddělit od tohoto fázového přechodu (aby jím přestaly procházet), existovat a pohybovat se nezávisle na jeho plynutí/recyklaci a tím pádem cestovat v prostoru i čase. (Tedy samozřejmě opět vzhledem k okolí - ono by totéž sice stejně dělalo pořád, ale pro něj už to bylo nepřirozené, jako teleport nebo cestování časem).
Prominutím schvaluješ to, co jsi prominul a souhlasíš, aby se to stalo znovu.
Člověk by si měl nechat zajít chuť na vracení facek, dokud není schopen si sehnat drátěnou rukavici.
Spravedlnost je víc než vztah.
2) Vzhledem k tomu, že se předpokládá, že vesmír je nekonečný, tak jsem ho jen drobet zmenšil
3) Myslím, že by expanze právě neprobíhala. Samotný vesmír by totiž neexpandoval, pouze by se v něm šířily vlny hmoty ("expandovaly" by vzdálenosti mezi jednotlivými ostrovy této hmoty, ale ne za pomoci záhadné "temné energie").
Ano, nějaká bariéra by tu byla, která by fungovala na podobném vztahu jako gravitace vs. tlak ve hvězdách. Jakmile hvězdy jednou vzniknou, je vytvořena rovnováha. Až časem se poruší a hvězda zanikne. Podobně by to bylo s tímto prostorem. Vznik by dejme tomu ze singularity, a jeho život by byl daný dobou, kdy by byl schopen udržet rovnováhu (byť by se jeho hranice mohly posouvat, což by mohl být impulz pro "přidání gravitace" - hmota by se zkrátka radlicí sesunula blíž k sobě).
Otázkou je, co by bylo příčinou této rovnováhy (pokud by celkový obsah hmoty a energie byl konstantní, možná že by platilo že hmota by dokázala tento prostor udržet roztažený, zatímco energie nikoliv, a proto by se zhroutil zpátky v nic teprve, když by ve vesmíru převládla energie nad hmotou ve velkém poměru - pak by ale musel vzniknout rovnou jako hmota, nikoliv jako energie).
Stejně jako ale tento prostor vznikl, může i zaniknout.
14.05.2014, 03:03 (Tento příspěvek byl naposledy změněn: 14.05.2014, 03:07 uživatelem illindor. Edited 1 time in total.)
Nakreslil bych to, ale kreslit neumím tak to můžu zkusit popsat - takže posunová teorie?
1)Založeno na myšlence toho, že částice hmoty (elektrony a další) nemají svou dráhu/určené místo, ale lze u nich jen určit místo s největší pravděpodobností jejich výskytu.
2)A v podstatě jsem tutéž myšlenku naškáloval na větší objekty, z nich (a ze sebe vzájemně složené), s tím, že čím větší, rychlejší, energetizovanější a/nebo těžší objekt je (planety, hvězdy...), tím větší je jeho skutečný posun od toho vnímatelného/změřitelného (jestli je např. Aldebaran např. o kilometr jinde než by měl být nikdo nezměří). Prostě se posuny jeho vnitřních částic nasčítají, dokud u sebe drží vazbami a posouvají se společně s nimi.
3)Vzhledem k tomu, že většina (nebo všechna) hmoty a energie ve vesmíru je (alespoň někdy) v pohybu, tento rozdíl mezi poznatelným a skutečným místem její existence se ukládá v podobě rezervního časoprostoru (do jejího okolí a dráhy jejího pohybu).
A) - vsuvka 1 - tenhle rozdíl není možné zjistit, protože lidské tělo (smysly) i měřící přístroj se skládají z hmoty co má posun/rez. prostor a ten kompenzuje výsledky ''měření'' - posuny měřeného objektu a hmoty těla/měřicího přístroje jsou synchronní/vyruší se a ten neukáže rozdíl.
4) V tomto rezervním časoprostoru, tvořeném (i vnitřním) pohybem a existencí částic hmoty a energie, který je v podstatě rozšířením jejich poznatelných hranic, probíhá něco jako ''pomalý/vlažný velký třesk'', protože veškerá hmota a energie prosakuje tímto rezervním prostorem, smíchává se zde (i kdyby se podle měření vzájemně nesetkala viz. vsuvka 1) a vzájemně mění, což se v reálu projevuje jako síla/změna hmoty/energie změřitelná pouze pomocí jejího působení, nikoliv jako ona samotná (protože prostor kde vzniká nevidíme).
B) - vsuvka 2 - Předpokládám, že objekty ve známém vesmíru cyklicky cestují v časoprostoru, takže se každá hvězdná soustava po nějaké době opět vrátí na místo, odkud ''vyšla''. Tento pohyb se samozřejmě odráží i v rezervním časoprostoru (nebo je jeho důsledkem) a tak se po nějaké době všechny objekty ve vesmíru, v závislosti na rychlosti prosakování, ''otočí zpátky''.
5) Objekt s nepřirozeně velkou energií/rychlostí (kterou by nekompenzovala např., jeho velikost nebo silové (gravitační) pole) a který by si udržel svou existenční integritu (držel přitom pohromadě) by vytvářel oproti svému okolí mnohem větší rezervní prostor a jeho hmota by jím prosakovala mnohem rychleji. Takže by předběhl své okolí (viz. vsuvka 2), a přilétl by zpátky na svůj výchozí bod z opačného směru (jako řidič formule co předjede soupeře a vjede jim do zad z opačného směru, i když vystartovali ve stejném směru).
Ale jeho vnitřní struktura, ovlivněná nepřirozeným přechodem skrz rezervní časoprostor, by se změnila samozřejmě také, a tak by si (kdyby ten objekt byl pilot nebo měřák) myslel, že je úplně jinde a nevrátil se zpátky - on sám se změnil natolik, že už by jeho paměť/staré předodletové záznamy neodpovídaly skutečnosti výchozího bodu.
C) - vsuvka 3 - Rezervní časoprostor není ''oddělen'' od normálního, je jeho součástí stejně jako ten běžný, jenom vidíme, jako by tam nebyl (např. prázdné místo, viz. vsuvka 1). Proto se ''vzájemně'' ovlivňují - protože jsou totožné.
6) Objekt (pravděpodobně ne hmota, ta by se neudržela ve svém stavu, spíše už jen nějaká forma energie) který by existoval bez tohoto rezervního prostoru nezávisle na něm (neměl by ho a nebyl jím ovlivněn) by mohl existovat i nezávisle na časoprostoru jako takovém (protože hmota v normálním časoprostoru je ovlivněna i působením sil které vznikají jejím vzájemným působením v tom rezervním). Takže se vyskytovat jinde a jindy, než by ''měl'' (cestování v čase a prostoru).
K tomuto ''oddělení'' by mohlo dojít přerušním všech vazeb a silových působení s jinou formou hmoty/energie, ale to je obtížné, protože nemůžeme vidět všechny tyto vazby a tak nemůžeme vidět, kdy je objekt oddělen, ani je prostředky z ''běžné'' hmoty a energie (která má svůj posun, který by takový pokus o oddělení kompenzoval) přerušit (viz vsuvka 1).
Řešením by mohlo být (nepočítáme li úplný zánik objektu a vyčištění prostoru od veškeré hmoty a energie)
1)Nalezení a použití už existující oddělené hmoty/energie
2)Vyrobení takové věci pomocí přeměny její pohybové energie a energie vazeb s ostatními částmi rezervního časoprostoru - na energii, která by jí udržovala oddělenou ode všeho kromě sama sebe, ale v tomto případě by taková věc musela mít uměle určený a doplněný čas a prostor své existence (možná směrem, intenzitou a rozložením své energie, nebo nějakým předem určeným vzorem své struktury?), jinak by samovolně zanikla.
7)Rezervní časoprostor by mohl být dobrým zdrojem energie jako takové, protože ho v silovém působení a chemických reakcích zatím nezohledňujeme. Ale ''oddělená forma'' by byla schopna fungovat jako vodič, vytvářející ''díry'' v časoprostoru, odkud by jeho energii vedla jinam.
Dodatky:
1)Uvidíme co to udělá s limitem znaků v příspěvku.
2) Silové (chemické/elektrické, gravitace, jaderné apod.) vazby ''vidíme'' jen zčásti, ve skutečnosti jsou i tam, kde je není možné zaznamenat, i když slabší - ale zato na větší rozloze časoprostoru, jako rozšíření těch známých.
3)Fuj, to se mi to nechtělo psát
Prominutím schvaluješ to, co jsi prominul a souhlasíš, aby se to stalo znovu.
Člověk by si měl nechat zajít chuť na vracení facek, dokud není schopen si sehnat drátěnou rukavici.
Spravedlnost je víc než vztah.
14.05.2014, 10:16 (Tento příspěvek byl naposledy změněn: 14.05.2014, 10:18 uživatelem Elevea. Edited 2 times in total.)
Jo, dobře, možná trochu chápu. Bod 1) zní jako alternativa ke kvantové fyzice. Jestli dovolíš, napadnu tvoji tezi.
Z nějakého mě neznámého důvodu považuješ hmotu za vysoce organizovanou strukturu. Ze všeho nejdřív bys totiž měl definovat zákonitosti posunu na částicové úrovni.
Zaprvé předpokládám, že termín "posun" značí obecnou veličinu jakékoli známé hmotné částice a zároveň ne typ konkrétní známé částice, protože je aplikován na celý obor hmoty. Tak jsem to alespoň pochopil já.
Zadruhé předpokládám, že posun je zdánlivá nepřesnost pozice částice vůči pozorovateli kvůli... ehm, nepřesnosti měření? Mám pocit, že jsi to tak specifikoval. Tato vlastnost je tedy virtuální. Každopádně by měla mít podle tebe vektor.
Zatřetí jsi napsal, že vektor posunu se sčítá důsledkem interakce.
Dál nemohu ze tvé teorie odvozovat, protože jsem narazil na dva zásadní problémy:
1) Pokud se sdílí vektor posunu přes interakci, co určuje jeho směr? Pokud použijeme příměr ke hvězdě, která je složená z horkého plynu, jde o docela chaotické místo. Částice do sebe narážejí v extrémě krátkých intervalech neskutečnou rychlostí, úplně zbavené veškeré možnosti mezi sebou interagovat chemicky, probíhá neustálé přeměňování forem energie atd. V tomto zmatku máme předpokládaný vektor, který míří u všech částic stejným směrem a navíc se sčítá místo toho, aby došlo k jeho víceméně vyrovnání v rámci chaosu, který tam působí. Jediný způsob, jak usměrnit posun u všech částic, je tedy v soustavě objekt-pozorovatel buď vektor v pohledu pozorovatele, nebo třetí strana.
2) Tento vektor vzniká kvůli nepřesnosti pozorování a přesto se jeho velikost zvyšuje s počtem částic, ačkoli s množstvím částic obecně přesnost roste.
V tento okamžik bys musel navrhnout korelaci - posun tedy musí být nevirtuální a tudíž alespoň v budoucnu měřitelný. Navíc by musel být způsoben třetí stranou. Tento vektor by tedy vlastně byl důsledkem pole, které pravděpodobně neznáme.
14.05.2014, 14:52 (Tento příspěvek byl naposledy změněn: 14.05.2014, 14:53 uživatelem illindor. Edited 1 time in total.)
Částicová úroveň?
Zákonitosti posunu na částicové úrovni jsou shodné se zákonitostmi na makroúrovni které jsem popsal. I když by asi bylo lepší mluvit o konkrétní zákonitosti, jestli už není objasněna.
Ale za předpokladu, že ''částicová úroveň'' je na úrovni velikosti atomů běžných prvků (například interakce elektronů, které zrovna nejsou ve svých drahách kde by měly být a proto je interakcí více než vylézá z výpočtu interakcí jejich orbitálních drah), pak by posun zákonitě byl přenesen i na ostatní tělesa, které se z těchto částic skládají a přenášen a násoben vazbami mezi nimi (totéž platí nejen o elektronech, ale všech částicích a silách).
Dále je to správně, ale
Posun není virtuálně vzniklý nepřesností měření, je to hmotná/energetická součást časoprostoru jako všechno ostatní, jen ho od toho ''virtuálně'' odlišuji, protože je nezměřitelný/nerozpoznatelný (protože jakékoliv měření je zprostředkované hmotou/energií, která je součástí tohoto posunu a tak ho nevidí, stejně jako oko nevidí samo sebe). Změřitelný by byl pouze pomocí uvedené ''oddělené'' hmoty/energie - a takovou my (zatím) nemáme.
Nicméně nepřesnost měření této neviditelnosti ještě napomáhá a tak vzniká ''nepravý - virtuální posun'', který se zdá být součástí ''skutečného'', a jeho působení ještě zvětšuje/zmenšuje o chybnou ''trpasličí konstantu'' ale na rozdíl od něj je odstranitelný pouhým zpřesněním měření.
Ale kdyby například (v oblíbené mikroúrovni) počet všech skutečných interakcí elektronů za vteřinu v molekulové vazbě šel experimentálně spočítat a změřila by se intenzita vazby podle tohoto čísla (a nikoliv podle pouhého rozložení atomů a orbitalů, viz. ''částicová úroveň, druhý odstavec'') tak by nejspíše tato teorie byla vyvrácena, protože to by znamenalo, že je možné změřit veškerá existující silová působení ve vesmíru pomocí běžné hmoty/energie a žádná ''oddělená'' teoreticky nemůže existovat.
Co se vektoru týče...
Aha, jo takhle, proto ty částice. Nu ano, vektor by souvisel s energohmotnou interakcí v časoprostoru, stejně jako kdyby některé částice vody, statické elektřiny a páry v bouřkových mracích byly neviditelné, ale jejich vektor by byl samozřejmě ovlivněn těmi viditelnými, s kterými interagují (a také by je ovlivňoval).
2 problémy?
1)
Ta hvězda by se pohybovala spolu se zbytkem své soustavy (nebo alespoň otáčela na místě), takže by vektor (a přechodový prostor její existence ''předtím'' a ''teď'') měla. Její existenční integritu v rámci přechodového časoprostoru by nedržely chemické/jaderné vazby (kdyby je neobsahovala), ale gravitace.
A kdyby celý vesmír měl svůj ''základní vektor'' cyklického pohybu věcí, které obsahuje, ke kterému by se přidávaly další, vlastní vektory těch věcí, pak by tento ''základní vektor'' byl nezjistitelný, protože by přinejmenším ten měl i každý hmotný pozorovatel v rámci vesmíru.
2)
(14.05.2014, 10:16)Elevea Napsal(a): S množstvím částic obecně přesnost roste.
Skutečně? To netuším...
Naopak mi připadá, že u jednoho jednoduchého atomu tento časoprostor těžko může obsahovat terajouly energie a být větší (nebo, přesněji, ve stejné vzdálenosti od objektu být stejně výrazný) než má například planeta
Korelace?
Korelaci by bylo těžké navrhnout, protože čím více interakcí mezi věcmi, tím by byla potřeba větší (například kdybysme chtěli vytvořit ''oddělenou hmotu'', tak bysme asi potřebovali tuhle korelaci znát, abysme věděli, o kolik jí odrušit). Nicméně, nějaký základní vektor by být mohl (problém 1, odstavec 2) a z toho by se dalo vycházet (pevný bod pro měření by byl nahrazen pevným pohybem - i když, on by nebyl pevný, ale musel by se měnit v souladu se změnami náhradního fázového časprostoru).
Prominutím schvaluješ to, co jsi prominul a souhlasíš, aby se to stalo znovu.
Člověk by si měl nechat zajít chuť na vracení facek, dokud není schopen si sehnat drátěnou rukavici.
Spravedlnost je víc než vztah.