Z toho dostávám depresi. Tudiž se dá říct že ano, být brony je depresivní. Zvlášť na tomhle fóru.

Pokud se mluví o depresi, měli by si lidi ujasnit pojmy. Deprese je dlouhotrvající poruchy psychiky, která je způsobena poškozením mozku (úrazy), genetickou predispozicí, špatnou "chemií" mozku, osobností člověka a potom taky těmi vnějšími vlivy, o kterých lidé mluví nejčastěji.
"Depka" jak dnes hodně lidí používá, je špatná nálada, trvající určitou dobu. To má občas každý

Nechci tímhle rozhodně poukazovat na to, že všichni, co mají podobné problémy jsou pozéři, lidem v depresi by se mělo pomoct. Jen by si měli lidé ujasnit rozdíl mezi těmito stavy

Nejzajímavější na vláknech s podobnými tématy tady je, jak vždycky naběhne ta samá parta lidí a začne psát, jak jsou hrozně nad věcí no patrně je to odpověď na otázku v prvním příspěvku: nemyslím si, že jakékoliv fanovství je spojeno s depresemi a co se melancholických stavů týče, tak ty má imho více či méně častěji každý.

Spíš mě překvapuje ten přístup k tomu: poníci a často i obsah tvořený brony komunitou bývají obvykle tím, co člověku pomůže melancholickou náladu a "blbou náladu" překlenout (a těm, kterým tohle chybí, zas jiná fanovská díla dají ten nezažívaný životní sajrajt). MLP bylo od začátku hodně o pocitech a když tu o nich někdo začne psát, tak se půl fóra může zbláznit a další k těm příspěvkům jdou honit ego. Spíš než na deprese to tak ukazuje na nízké sebevědomí na obou frontách. Což je zas na druhou stranu u hodně fanů vcelku rozšířený jev (i když mnoho z nich hraje ze všech sil, aby to zakryli - často s dost rozpačitým výsledkem).

Jamis - no z bronies co znam osobne, ma psychycke potize dost velka cast, rekl bych minimalne 50 procent. to podle me neni nahoda.

Bez nějakých hlubokých výzkumů se stejně nedá zjistit, jestli je to tím, že jsme broníci nebo je to jen tím, že většina bronies jsou mladiství a mladí před usazením se (jak už tu psala Moně, jestli si teď vzpomínám dobře, nechce se mi to zase hledat ) a nebo tím, že dnes  je vrtání se v psychovědách prostě častější než dřív. Já kdybych se dostala do spárů odborníka, tak mě asi taky nějakou poruchu najde, ale já k němu radši nejdu, takže se můžu prohlásit za psychicky zdravou 

ty ses v cajku ale beres si toho na sebe moc co se tyka pomahani ostatnim...ja taky malicko...where the hay are our wings and titles of prince/princess of marebucking friendship, princess Celestia???

Mácin: Já taky neříkám, že by u mě doktóři našli deprese, ale spíš nějaký ten autismus a co já vím co ještě (asi k vám zajedu na expertýzu k MuDr. Honeymu  ). A ty jako princezna je vážně vtipná představa  Stačí říct tvé dcerce a máš roh, křídla, make-up i volánkové šatičky

Jakožto člověk, který má zkušenosti s depresema, k tomuto tématu chcu taky něco říct. A aby bylo jasno: depresema teď nemyslím pseudodepky typu "svět je na hovno, nic se mi nechce", kde přitom člověk je ještě schopný ve velké míře fungovat (tzn. chodit na pivo s přáteli, provozovat koníčky a tak), ale opravdové peklo, kdy jsem se cítil na dně nejenom emočně, ale i fyzicky; peklo, kdy jsem neměl chuť vůbec do ničeho, ztratil jsem zájem o své koníčky a zájmy, neměl jsem absolutně žádnou energii a chuť do života. Peklo, kdy jsem každým dnem intenzivně myslel na sebevraždu. Byla to první myšlenka po probuzení a poslední myšlenka před usnutím. A to prosím netrvalo pár dnů, ale téměř dva měsíce. Dál se nebudu rozepisovat, nerad na toto období vzpomínám. Sice mi taková deprese nebyla diagnostikovaná kvalifikovaným lékařem (takže určitá [sebe]kritika je na místě) – neměl jsem totiž sílu vůbec někam jít – ale jsem přesvědčený, že to nebyl jentak ledajaký splín či depka. A když už jo, tak těžko rozeznatelná od klinické deprese.

Troufám si tvrdit, že téměř každý člověk má do jisté míry zkušenosti s melancholickýma pocitama a generální nechutí, to co se běžně popisuje jako splín. Avšak na to jim stačí šálek dobrého čaje a knížka k tomu. Nicméně i přesto si spousta lidí takovýto stav plete s opravdovýma depresema. Zvlášť viditelné je toto u puberťáků, kde ještě nebyl zakončen psychický vývoj, i když aji mezi puberťáky jsou tací, kteří trpí depresí. A pak máme kvůli tohoto v běžné populaci pokřivené názory o depresi – toto vlákno je toho krásným příkladem. Ač někteří lidi mají velmi zajímavé názory, tak je evidentní, že nevědí vůbec o čem je řeč. Ostatně ani já nemusím vědět, o čem je řeč, protože, znovu podotýkám, mi tyto stavy nebyly lékařsky diagnostikovány.

Někdo tady podotkl/a, Corwin tuším, že mezi broníkama jsou deprese rozloženy víceméně stejně, jako ve zbytku populace. Do jisté míry je to pravda, bronies jsou přeci jenom lidi a lidi trpí depresema a tak. Avšak osobně mám zkušenosti, že většina bronies je idealisticky zaměřených – idealističtí jedinci však mají oproti "realistickým" lidem větší sklony k jakýmkoli psychickým nemocem (tzn. včetně deprese), zvláště takoví, kteří své ideály nechcou opustit, takže u bronies se dle mého najde víc lidí s depresema. Tímto se shoduju aji se zakládajícím příspěvkem od Aidama, který vidí příčinu depresí u bronies právě v našem idealizmu. Ještě dodám, že mezi bronies je hodně citlivých duší (sám su toho krásným příkladem) a když se citlivost spojí s idealizmem, tak dřív či později nutně přijde moment, kdy se brony dostane do bolestné konfrontace svých ideálních představ s nechutnou a hnusnou realitou. Někteří bronies se s realitou pak nedokážou poprat, nebo se s ní nedokážou srovnat tak dobře, jak jiní, a následná deziluze je tak mohutná, že nutně zanechá stopy v duši citlivého člověka v podobě splínů, depek, anebo aji klinické/opravdové deprese. A tato deziluze proběhla v mém případě, i když já si své stavy prožíval ještě předtím, než se ze mne vůbec stal brony.

Dobře napsané. Vlastně - co kdyby bylo spouštěčem melancholických nálad a depresí samotné MLP (no offense) - Lidi utíkají z nepříznivé reality k MLP, ale reálnému světu nelze utéct a jak řekl hviezdosz, pokud je člověk idealista a citlivější, může to být horší.

Jako jo no, citlivý lidi jsou strašný. Ježíšmarjá.