Drahá princezno Celestie,
dnes mi Rainbow Dash při studiu chromatologie položila otázku, jestli si dokáži představit novou barvu. Ač mě nenapadla odpověď hned, tak mě překvapila jednoduchou odpovědí - ultrafialová.
Přestože to zní jako nesmysl, protože takovou barvu nemůžeme vidět, nic nám nebrání si ji představit. Ba co víc, dokonce nám taková představa onu barvu idealizuje. Může barvoslepý poník být paralelou k poníkovi neschopnému přátelství?
Když se nad tím zamýšlím, tak možná ti, co nedokáží přátelství projevit, jej vnímají jako dokonalý stav, který nejsou schopni pochopit. Třeba nevidí nic než chladné kontrasty, ale nezachytí teploty barev, o které jsou navždy ochuzeni.

"Heeeej! Vrať mi tu pastelku!" vypískla malá holčička na o něco staršího kluka, který jí nestydatě vzal z ruky předmět doličný.
"Ne-e!" vypláznul na ni jazyk. "Máš ji celou dobu! Taky chci kreslit!"
Penny si povzdechla. Ach ne, už zase... Vykročila k dětem. "Srdíčka, copak se děje?"
"Vzal mi pastelku, se kterou kreslím tu legrační krabici!" ukázala na Marionův příbytek.
"Já chci kreslit loutku vevnitř! Ta je důležitější!"
Penny je oba vzala a přivedla ke krabici. "Poslouchejte."
Když ztichli, byla slyšet tichá melodie. Ta najednou ustala a Marion vystřelil z krabice.
"UÁÁÁÁÁ!!!" zaječely děti a utekly.
Ach, hádky o barvy...

Seděla na tvrdé lavici a přemýšlela, co bude dál, jak dlouho bude uvězněná v téhle chladné a nehostinné kobce.
Měla hlad.
V duchu nadávala sama sobě, že se nechala tak hloupě chytit.

Zvedla hlavu, když uslyšela cvaknutí zámku.

„Máte štěstí, že za vás váš kamarád zaplatil kauci,“ řekl policista a pustil ji ven. Na chodbě čekal Loki s Tonym. Gina oba muže objala a vděčně se usmála.

Když odcházeli ze stanice, Tony se otočil na Lokiho.

„Vážně se svlékla a skočila do kašny?“
„Jo,“ přisvědčil Loki.

Oba se rozesmáli. Gina na ně vrhla nasupený pohled, ale pak se rozesmála taky.

Ale ne. On mě hledá! Ví, že jsem tady. Kruci. Doufala jsem, že tohle místo bude nejlepší na schovávačku, ale asi jsem hluboce podcenila jeho síly. Je to zabiják, hledač. Ví, co najít, kde to je a hlavně, proč to hledá!

Bude mě to stát život!

Slyším kroky. Ach ne! Už je tady.

Teď si kleknul. Proboha, on sem natahuje ruku. Cítím, jak se mě dotýká. Neee!

„Tak tady je ta kreditka,“ řekl. „Byla uvězněná pod postelí. Konečně si koupím ten Fallout.“

Jsem tak prázdná a bledá. Cítím, jak mi před očima proběhl život. Pamatujte na mě jako na hrdinku!

Twilight byla uz tři dni vezněm ve své vlastní hlavě. Nevěděla, na jakém principu kouzlo fungovalo, ale fungovalo. Čarodějka teď ovládala její tělo a ona se mohla jen dívat svýma vlastníma očima, ale nebyla schopná nijak zasáhnout. Vyhrožovala, prosila, bušila imaginárními kopyty na vnitřní stranu vlastí lebky, ale nebylo to nic platné.
Sledovala, jak ji její kopyta nesou Canterlotem, až stanula před hospodou u kasáren. Její tělo věšlo dovnitř a vyskočilo na stůl. Cítila, jak otevírá ústa a slyšela se, jak říká opilým vojákům:
„Nazdar hoši, co se trochu pobavit?“
Přísahám, že až se z toho dostanu, zabiju tě Trixie!

Je tam tak stísněný prostor. Nemohu na ni dosáhnout. Při každém mém pokusu mě zaplaví neuvěřitelný bolest. Žár, jenž z toho úzkého prostoru sálá mi nedovolí cokoli podniknout. Mohu se jen dívat, jak trpí. Jak se ztrácí a mění se v doutnající změť něčeho neidentifikovatelného. Vím, že jí nemohu pomoci ale musím. Co mám dělat? Jak ji mohu od tam dostat? Zmateně se rozhlížím kolem až můj zrak konečně dopadne na vidličku na okraji stolu. Okamžitě ji uchopím a se srdceryvným křikem se vrhám k topinkovači. Myslím, že jsem udělal chybu.
Prosím tohle doma nezkoušejte. Životu nebezpečno – odzkoušeno na živo.