„Proč se vlastně vůbec snažím, mami? Už dávno není vlkem, který by bránil svou smečku. Stala se z něj jen vyděšená krysa. Kde jsou ty časy, kdy se nepříteli vysmíval do tváře? Co se to s ním za posledních sto let stalo?“
Eibhile se rozechvěla a zabořila mu tvář do ohybu krku.
Bolelo ho srdce, když uklízel zbytečnou loutku do vaku z pestrobarevných látek. Na pár okamžiků sledoval symbol vyrytý na srdci ochablé hračky. Jen díky téhle značce a kouzlu, které upevňovala, mohli unikat nepříteli všichni tři spolu. To už teď bylo jedno.
Jejich rodina se definitivně roztříštila.
Kvůli… komu?

Hnal se chladným ránem, do tváře ho bičovaly větve a v přecitlivělém nose ho ještě dráždily železité zbytky života. Frkal jako podrážděný kůň, aby se jich zbavil, a marně se pokoušel nasát jiné pachy, než byl tenhle. Obrazy toho, co stalo, toho, co našel po svém návratu, násilím zatlačil do pozadí.
Jak dlouho už běžel, za protestu rozbitých svalů a natříštěných kostí?
Byl to jen záblesk, přesto zabrzdil a poklekl až k zemi. Zhluboka se nadechl.
Nebyly to stopy ničeho, co kdy viděl, a v ten okamžik věděl, že je na správné stopě.
Cize známý pach vše potvrdil.
Našel ho.