„Podívej, co jsi vyvedla, krabice jedna plechová!“
Mé robotické končetiny se třásly hrůzou. „Já se omlouvám. Nevím, co se pokazilo.“
„Jenom chaos, nic víc! Všecko rozbité! Napadrť! Vyhodíme tě do šrotu!“
„Prosím, dejte mi ještě jednu šanci. Polepším se, slibuju.“
„Možná by tě bylo lepší zrecyklovat. Naděláme z tebe propisky!“
„Já se polepším. Přísahám, že se polepším. Ještě jeden pokus, prosím.“
„Tak dobře. Ještě jeden pokus, ale nepřej si nás. Jestli to ještě jednou pokazíš, na skládku pudeš.“
Odešli. Počkala jsem, až se mi přestanou třást kopyta a zavřela oči.
Tak.
Hlavně nepokazit začátek.
Nejdřív jsem stvořila Celestii a Lunu...

„… a tohle je Karviná. Tady jsem se narodil, a dalo by se říci dlouho i žil a studoval.“
Lyra se přimáčkne na okýnko spolujezdce, a vykulí oči na hromadu paneláků, které lemují ulici sedmnáctého listopadu.
„Karviná? Znamená to něco?“
„Ano. První osadníci mívali velké stáda krav, a tak vznikl moderní název.“
„To je teda nic moc.“ Odfrkne si Lyra.
„No, název města si nevybereš. Ani kde leží.“
„Co tím myslíš?“
Mávnu rukou, a zabočím do boční uličky. „Ale nic. Počkej, zaparkuju, a pak ti ukážu Fryštácký zámek, to je teprve nádhera! A pak tady máme park staré Božky nebožky…“

„Tohle ovoce je divné.“
„Hlavně na něho nešahej. Pamatuj, co říkal Hospodin.“
„Jenom se chci podívat. To snad nikomu neublíží, ne? Navíc, Hospodin říkal, že ho nemáme jíst.“
„Ne, říkal, že ho nemáme trhat.“
„Máš pravdu… ale i tak bych se na něj ráda podívala.“
„Raději to nedělej. Hospodin by nás nevaroval jen tak.“
„Ale jiné takové v celé zahradě není!“
„A to je snad problém? Utrhni si z jakéhokoliv stromu, ale tenhle nech na pokoji.“
„Proč?“
„Protože to Hospodin přikázal. A teď už poď.“
„No jo… ale pořád je divné. Takové zářivé… myslíš, že chutná jak jablko, nebo hruška?“

Říká se, že člověk se bojí tmy proto, že neví, co se v ní skrývá. Proto byl například H.P. Lovecraft tak dobrý v horroru, protože tenhle princip pochopil.
A je to pravda. Nejvíce se bojím toho, o čem nevím, co skrývá. Je to až iracionální, že mě neděsí to, co je venku, ale to, že nevím, co to je. Dítě se dívá pod postel, protože tam ten upír či vlkodlak číhat může a taky nemusí. A ta nejistota z neznáma je naprosto děsivá. Svírá hrdlo, rozbuší srdce.
Já se dívám z okna, a mám podobný pocit.
I během bílého dne.

Bojím se jich jako čert kříže. Když přijde jejich čas, vylezou ven a potulují se po okolí. Vydávají divné zvuky. Není jim rozumět, ale něco říkají. Jejich kopyta vydávají hlasité klap, klap, klap. Úplně mi z toho třeští hlava. Ty zvuky, které ze sebe vyluzují. Pískot a hlasitý křik, který se táhne dovnitř ozvěnou. Jak mám spát?
Občas někdo z nich přijde hodně blízko, já se ještě víc schoulím do klubíčka a tiše doufám, že mě neobjeví, že jim za to nestojím, že prostě jen procházejí kolem...
A pak se karta obrátí a přijde zase chvíle naší vlády. Nastane noc.

Posadil jsem se do otáčecího křesla. Je rozviklané a zapáchá. Těžko říct, čím. Olejem? Potem? Krví?
Navykl jsem té rutině během dvou dnů. Kamery. Hudební skříňka. Hlavní chodba. Dokolečka dokola.
Jen občas se někdo z nich pohne. Jsou to nestvůry. Kdysi hračky pro děti, teď moje malé noční nestvůry. Když se blíží a já na ně blikám, zamávám jim, nebo je pozdravím. Neodpovědí, ale tam někde uvnitř mi mávají ty malé nevinné dušičky. Nebo když se plazí šachtami, aby mě překvapili, hraji s nimi jakoby na schovávanou. Zapykám je a rychle se schovám pod masku.
Jsou mými nestvůrnými nočními přáteli.

Nevím, proč Gena pořád trpím. Lovec odměn a já, student senseie Katsuichiho.
Pokud spolu stále držíme, musí jít o vážné přátelství. Ale mým nejlepším přítelem je Jotaro. A mým synem...
"Usagi, nad čím přemejšlíš?" vyrušil mě Gen.
"Nad tebou. Obíráš mrtvé, ale po dobrodružství s Ostřím Trav jsi dal mnoho peněz Sanshobovi."
"Teď už toho doopravdy lituju," zamručel. Mrzutý Gen.
"Stále se hádáme, a přesto jsi jedním z mých nejlepších přátel."
Zazubil se. "Ušáku, tys měl bejt filozof. Taky nevim, co na tobě je, že tě furt tahám z bryndy.
Možná to, že vypadáš jako roztomilé malé děťátko... Děvčátko..."
"Gene!"