Ten večer bylo moře tak klidné.
“Stáhněte plachty! Takhle nám vichr utrhne stožár!”
On byl ve své kajutě a snažil se nalézt múzu.
“Provazy! Zajistěte ty provazy!”
Jeho dlouhé uši splyne visely, zatímco hladil svou kozí bradku, narostlou díky dlouhým letům jeho života.
“Pane, ty vlny se zvyšují!”
Jeho pozornost ukradly kapky narážející do okna.
“Ten blesk uhodil několik metrů od lodi! Zasáhne nás další!”
Když vyšel na palubu, jeho modrou srst byla okamžitě zmáčena.
“Hej, pane Spisovatel, jděte ihned od toho zábradlí!”
Chtěl jen vidět, jak vypadá moře, když jim zmítá bouře.
“Poník přes palubu!”
Nikdy nebyl dobrým plavcem.

Rozeženu plameňáky dní
Hned ráno popravte posla
Tohle je zpráva poslední
Mě trpělivost došla

Smetla ze stolu verše, které pro něj psala. Jednu báseň za druhou postupně rozervala.
Vtom vešel Marcus a uviděl, jak pálí svoje celoživotní dílo. "Secret?! Co to děláš?!"
Sebral jí magií archy papíru, které se chystala vrhnout do krbu. "Spaluješ svou práci??"
"Všechny příběhy, všechny ty básně, byly pro něj, Marcusi!" vykřikla v hysterii. "Odmítám si nechávat slova věnovaná tomu, tomu-"
"Aha." Její nejvěrnější přítel přikývnul a přiložil do krbu zbylé papíry.

Rozeženu plameňáky dní
Vyplaším vrány noci
Na naší plavbě poslední
Zůstaneš sám, bez pomoci

„Kapitáne! Musíte opustit loď!“ Vykřikla Pearl, poslední věrná členka jeho posádky. Scar Eye se na ni otočil. Mladá klisna držela dveře vlastním tělem před vzpourou venku. „POSLOUCHÁTE MĚ?! MUSÍTE UTÉCT!,“ její oči byly plné slz. „Prosím! Když rozbijete to okno můžete vyletět!“ Pegas ji jen mlčky sledoval. „Přístav je kousek! Vím, že tam dokážete dolétnout!“ Něco do dveří kajuty silně bouchlo a málem je prorazilo. Klisnu náraz odhodil před kopyta hřebce. Zvedla hlavu a pohlédla na něj. Miluji vás. „Prosím,“ špitla, „prosím…“
 „Nenechám tě jim tady na pospas.“ Vytáhl svou starou dobrou šavli a připravil se na prvního zrádného útočníka. 

Rok 1874…

„Pošlete ho dál…,“ povzdechl si. O vteřinu později vpadl do kanceláře rozcuchaný hřebec s náručí plnou papírů.
„Co máš tentokrát, Antonio? Perpetuum mobile? Další létající stroj těžší než vzduch? Nová zázračná zbraň?“
„Nic takového,“ rozložil bez dovolení po stole listiny, které se ukázaly být mapami, „vím, kde je vrak Drakonisu!“
…
Po hodině vysvětlování zabodl kružítko do pergamenu.
„Jsem si jistý, že tady ukončil Drakonis svou poslední plavbu…i s pokladem… tedy skoro…“
„A ode mě chceš… ?!“
„Dva tisíce florénů… na výpravu…“
„Eh…,“ povzdech si zas, ale nakonec položil měšec na stůl. Byl si jistý, že už ho neuvidí…

"Tákže," začal Jake, přezdívaný Drsoň roku za svůj super mega ultra dvojitý flip. "Abychom tě mohli zasvětit do našeho klubu, musíš dokázat, že jseš toho hodna. Musíš sjet po týhle rampě, přeskočit autobus, udělat dvojitý salto přes ten barevnej most, trefit se šutrem do toho starýho auta a zastavit támhle. Zvládneš to, slečinko?"
"Si piš," přikývla jsem a stoupla na skejt.

---

"Dobrá, slečno, máte zlomené obě nohy, obě ruce, na hlavě vydřenou pleš, vyražený zub..."
"Můžete si prosím pěkně nechat ten sarkasmus, doktore?"
"Ach promiňte. Nerad bych vám zlomil ještě srdce. Jinak už máte zlámané všechno."
"...jděte se vycpat, doktore."