Hodnocení tématu:
  • 0 Hlas(ů) - 0 Průměr
  • 1
  • 2
  • 3
  • 4
  • 5
Dyonysina psaníčka
#1
Konečně jsem sepsala nějákou tu povídku, tak se o ni chci s váma všema podělit Pinkiehappy 
Povídka je o mé ponysoně a jejím setkání s mým OC  Twilightsmile
Náhodné setkání
Odpovědět
#2
Tak co, pracuješ už zase na něčem jak jsi říkala, nebo ti to stojí Rainbowlaugh docela nedočkavě očekávám co zase napíšeš. Z toho jak jsi říkala, tak by to mohlo být velice dobré.
Let it Go...Try everything.
How Far I'll Go, on top of the world?
Towards of sun immortals.
When Can I See You Again?
Top of the world.
Telling the world. To the sky!
Just a Dream. Brothers under the Sun
Odpovědět
#3
Píšu teď horovou povídku  Pinkiehappy aaaa ta mi stopla povídlu do sborníku, ale ta taky bude Pinkiesmile
Odpovědět
#4
horor? Tak to jsem zvědavej.
Fluttershy fan, Pinkie and Pinkamena lover und ze Soldier of the night.


The more things change, the more they stay the same (General  Shepherd, CoD MW2).
Except
war. War never changes. (Fallout 4).
And that's why every war is worse than war before.

TELEPORTOVAL JSEM CHLEBÁÁÁÁ
Odpovědět
#5
Tak hororová povídka je hotová  Pinkiehappy ale je tam gore takže pouze na vyžádání

Začátek povídky jako ukázka:
 
  Swift Wing se vracel unavený z práce v pozdních nočních hodinách. Podzimní vítr ho bičoval do tváří. Pod jeho těžkými kopyty křupalo barevné listí jako malinkaté kůstky.
 Cesta naštěstí nebyla dlouhá a brzo před sebou spatřil panelový dům tyčící se u malého parčíku s dětským hřištěm. Vichr se opíral do houpaček a kolotoče, které vydávaly zlověstný skřípající zvuk. Wing si toho nevšímal, už chtěl být doma po dlouhé směně a ulehnout do své měkké postele. 
Odpovědět
#6
Tak tu po delší době zace něco mám a to double drabble collab s Draimem Twilightsmile
Moje část:
I když jsem po dnešku neměla na nic náladu, rozhodla jsem se stavit na chvíli v klubu naproti mému apartmánu. Oblečená v mém oblíbeném svetru, sukni a baretku, jsem se vydala ven z útulného bytu do chladného jarního podvečeru.
Před dveřmi klubu jsem cítila zápach cigaret, ač mě puch byl velmi nepříjemný, otevřela jsem je. Naskytl se mi pohled na několik mladých ztracených duší u dřevěných stolků, kouřících podlouhlé cigarety a popíjející černou kávu.
Místnost byla osvětlena čajovými svíčkami ve sklenicích na každém stole. Pódium na druhé straně mělo nainstalováné malý reflektor, dokonale osvětlujíce hudebníka, jehož kytara vydávala zvuky lahodící mému sluchu.
Usadila jsem se u nejbližšího stolu u dveří. Bílý nátěr na něm byl popraskaný stářím a místy byla vyřezaná jména.
“Každý den mi připadá stejný,” zněl text písně, která se rozlehla z úst kytaristy po celém klubu, zanechávajíc hořkou pachuť zbytečnosti na každém návštěvníkovi. Kytara smutně zaskučela, jako kdyby chtěla vyjádřit soustrast.
“Je to ta rutina. Je to ta lítost,” pokračoval jeho líbezný hlas.
Srdce se mi sevřelo. Je snad možné, že by zpíval o mě? Každý verš jakoby mnou otřásl, až se mi stáhlo hrdlo a musela jsem se zprudka nadechnout.
A v tom mi to došlo.

a Draimova část:
Dohrál jsem poslední noty a nechal kytaru vyznít doztracena. Bylo to gesto, které dělal každý hudebník, aby dal prostor publiku jásat, tleskat nebo na co měli zrovna náladu. Věděl, že kromě lysého barmana se nikdo neozve, ale byla to tradice.
Všichni tři členové publika nezklamali, nebo zklamali, a nenechali se rušit od popíjení, každý ve svém rohu. Povzdechl jsem si a podíval zpátky ke stolu, kde jsem si tak živě představoval krásku s baretkou. Ale ne, to by bylo až moc příhodné, kdyby to byla pravda.
Poposedl jsem na židli a hrábl do strun. Chtěl jsem zahrát něco tradičnějšího, víc do country. Něco co by i tyhle vypité hlavy mohly poznat, ale z kytary se začaly linout tóny další smutné písně.
No co už, hrál jsem o dívce, která si mne nikdy nevšimne a o všech těch důvodech, proč by ani neměla. Hleděl jsem při tom na špinavou podlahu před sebou a dupal nohou do rytmu. Tahle i předchozí píseň byly moje dílo. Nic moc, ale promlouval jsem v nich upřímně, pokud nic jiného.
Když jsem konečně vzhlédl, všiml jsem si nové postavy, která nejspíš zrovna přišla. Byla to kráska a vpíjela se do mě očima. Tato už baretku neměla.
Moje obrázky
Moje psaníčka
I feel that there is nothing more truly artistic than to love people.
Odpovědět
#7
Moc zajímavý nápad. Moc se vám povedl. Doufám že tu uvidím více takových projektů a třeba s více lidmi.
Let it Go...Try everything.
How Far I'll Go, on top of the world?
Towards of sun immortals.
When Can I See You Again?
Top of the world.
Telling the world. To the sky!
Just a Dream. Brothers under the Sun
Odpovědět
#8
Long time no see  Ajsmug

Táákže
Sbírka drabblů (název napovídá, co to bude  Rainbowlaugh )

V RP Pod černou vlajkou je mé OC otrok, který si nedávno získal svobodu a tahle povídka je o tom, co by se stalo, kdyby se tak nestalo
Den klidu 

V dalším RP tentokrát Panství Downhoof, se mé OC trošku sblížilo s Helkeho OC
Věř mi
Moje obrázky
Moje psaníčka
I feel that there is nothing more truly artistic than to love people.
Odpovědět
#9
Tady je moje povídka do sborníku 2017

Láska umělce
Moje obrázky
Moje psaníčka
I feel that there is nothing more truly artistic than to love people.
Odpovědět


Přejít na fórum:


Uživatel(é) prohlížející toto téma: 1 host(ů)