Swift Wing se vracel unavený z práce v pozdních nočních hodinách. Podzimní vítr ho bičoval do tváří. Pod jeho těžkými kopyty křupalo barevné listí jako malinkaté kůstky.
 Cesta naštěstí nebyla dlouhá a brzo před sebou spatřil panelový dům tyčící se u malého parčíku s dětským hřištěm. Vichr se opíral do houpaček a kolotoče, které vydávaly zlověstný skřípající zvuk. Wing si toho nevšímal, už chtěl být doma po dlouhé směně a ulehnout do své měkké postele. 

I když jsem po dnešku neměla na nic náladu, rozhodla jsem se stavit na chvíli v klubu naproti mému apartmánu. Oblečená v mém oblíbeném svetru, sukni a baretku, jsem se vydala ven z útulného bytu do chladného jarního podvečeru.
Před dveřmi klubu jsem cítila zápach cigaret, ač mě puch byl velmi nepříjemný, otevřela jsem je. Naskytl se mi pohled na několik mladých ztracených duší u dřevěných stolků, kouřících podlouhlé cigarety a popíjející černou kávu.
Místnost byla osvětlena čajovými svíčkami ve sklenicích na každém stole. Pódium na druhé straně mělo nainstalováné malý reflektor, dokonale osvětlujíce hudebníka, jehož kytara vydávala zvuky lahodící mému sluchu.
Usadila jsem se u nejbližšího stolu u dveří. Bílý nátěr na něm byl popraskaný stářím a místy byla vyřezaná jména.
“Každý den mi připadá stejný,” zněl text písně, která se rozlehla z úst kytaristy po celém klubu, zanechávajíc hořkou pachuť zbytečnosti na každém návštěvníkovi. Kytara smutně zaskučela, jako kdyby chtěla vyjádřit soustrast.
“Je to ta rutina. Je to ta lítost,” pokračoval jeho líbezný hlas.
Srdce se mi sevřelo. Je snad možné, že by zpíval o mě? Každý verš jakoby mnou otřásl, až se mi stáhlo hrdlo a musela jsem se zprudka nadechnout.
A v tom mi to došlo.

Dohrál jsem poslední noty a nechal kytaru vyznít doztracena. Bylo to gesto, které dělal každý hudebník, aby dal prostor publiku jásat, tleskat nebo na co měli zrovna náladu. Věděl, že kromě lysého barmana se nikdo neozve, ale byla to tradice.
Všichni tři členové publika nezklamali, nebo zklamali, a nenechali se rušit od popíjení, každý ve svém rohu. Povzdechl jsem si a podíval zpátky ke stolu, kde jsem si tak živě představoval krásku s baretkou. Ale ne, to by bylo až moc příhodné, kdyby to byla pravda.
Poposedl jsem na židli a hrábl do strun. Chtěl jsem zahrát něco tradičnějšího, víc do country. Něco co by i tyhle vypité hlavy mohly poznat, ale z kytary se začaly linout tóny další smutné písně.
No co už, hrál jsem o dívce, která si mne nikdy nevšimne a o všech těch důvodech, proč by ani neměla. Hleděl jsem při tom na špinavou podlahu před sebou a dupal nohou do rytmu. Tahle i předchozí píseň byly moje dílo. Nic moc, ale promlouval jsem v nich upřímně, pokud nic jiného.
Když jsem konečně vzhlédl, všiml jsem si nové postavy, která nejspíš zrovna přišla. Byla to kráska a vpíjela se do mě očima. Tato už baretku neměla.