Vyzvedl jsem Tracy a na otázku, co mám plánu, jsem na ni spinklenecky mrkl.
„Co kdybychom jeli do Ponyvillu? Je to sice trochu z kopyta, ale je tam poslední funkční autokino v téhle části Equestrie. Zaparkujeme bourák, otevřeme lahvinku a strávíme příjemný letní večer popíjením a sledováním nějakého pěkného bijáku,“ navrhl jsem, i když koukání na nějakou romatnickou blbost bylo to poslední, co jsem měl s Tracy v plánu dělat.
„To zní dobře,“ usmála se, “co davají? Doufám, že něco romantického…“
„Moment,“ mrknul jsem na program, „od šesti je Ptákodemie: Děs a hrůza a od devíti jsou Zmasakrované blinkací panenky…“

Nervózně vykoukla z poza opony, ale jediný pohled na publikum ji donutil opět se schovat. Jakmile si uvědomila, jak moc se jí klepou ruce, raději je zkřížila na prsou, aby si třesu nevšiml nikdo jiný.
Tohle byl špatný nápad, ale to tvrdila od počátku. Třebaže zpěv milovala, byla hrozná trémistka. Jenomže její sestra si usmyslila, že jí do té pitomé soutěže přihlásit musela.
Přišla na ní řada. S knedlíkem v krku vyšla před lidi. K jejím uším dolehly tóny písně. Nejprve ze sebe slova musela tahat, ale ke konci se cítila uvolněná.
Nakonec se jí podařilo prolomit kuklu své trémy.

Lucielle s křečovitě stisknutými rty sledovala, jak se Francoeur přidává ke zbytku kapely. Neměla tušení, co jiného mohla v tu chvíli udělat, aniž by hostům podniku odhalila, že ten, koho nazvala “překvapením večera” je jen obří blecha v kabátu, šále a klobouku.
Nadaná blecha, dodala si v duchu. S opravdu pěknýma očima.
Ukazovala mu, co bude ten večer na podiu zpívat, a mohla jen doufat, že je tak geniální, jak se zdál být.
Už už chtěla začít zpívat svou pomalou píseň, ale Francoeur začal hrát na kytaru svižnější rytmus.
A text najednou dostal nový odstín. Její duše vzplanula plamínkem štěstí.

“Tadá!” Raoul ukázal na otevřené prostranství a několik opuštěných aut před ohromnou bílou plochou.
Právě se sem dopravili loďkou. Z tohohle autokina se stal v zatopené Paříži ostrůvek.
“Och, Raoule!” zajásala Lucielle, “tohle je fantastické!”
“Bych řekl,” přikývl její milenec, “tohle je poslední nezatopený autokino. Já mám shodou náhod loď a kamaráda promítače,” poklepal na rameni svého nejlepšího přítele, “takže stačí vybrat film!”
Francoeur nadšeně pozoroval kotouče filmů, které přinesl Emile, a na jeden z nich se zacvrkáním ukázal.
“‘Strange Magic?’ To je pohádka.”
“Inu, je to pohádka s motýlama a spoustou muziky,” pokrčil rameny Raoul. “Jeho výběr dává smysl.”

“Nejhorší nápad, cos kdy měl,” poznamenal Emile. Lucielle přikývla.
“No ták!” zasmál se Raoul, “vyrobil jsem šílenější věci. Navíc, Frank souhlasil.”
Francoeur se zacvrkáním přikývl a oba dva si stoupli na okraj střechy baru Rare Bird.
“Tak co myslíš,” usmál se vynálezce na svoji milenku, “vyskočí výš obří blecha nebo raketový boty?”
“Myslím, že Francoeur je unáhlený a ty si natlučeš.”
“Nesmysl! Ode dneška mi říkejte Kulka Raoul, protože moje boty mě vystřelí k oblakům! Připravit, pozor... TEĎ!”
Než stihl někdo z nich něco udělat, ozvala se hromová rána.
Emile se podíval dolů. “Oblaka jsou druhým směrem, Raoule!”
“Sklapni, Emile.”

Černý jednorožec nebyl ve večerním přítmí téměř vidět a jen díky svému vojenskému výcviku spatřil Neigh na pozadí tmavého lesa pohyb. Trpělivě čekal, až se černokněžník přiblíží a vejde do pasti. Vraný hřebec mezitím došel skoro až k Fluttershyinu domu, za jehož okénkem nechal Neigh hořet petrolejku, aby budila zdání, že měňavec je stále uvnitř, když se náhle pár kroků od jeho dveří zastavil. Zvedl hlavu a nozdrami dlouze nasál večerní vzduch, jakoby ho ochutnával. Pak pro změnu sklopil hlavu k zemi. Neigh si uvědomil, že si prohlíží trávník přede dveřmi, zrovna na místě, kde se ráno vyhrabal ze svého sklepního vězení. Neigh odpoledne díru zasypal a s pomocí Applejack zamaskoval drny tak, že skoro nebylo poznat, že tam kdy byla. Teď za soumraku by na první pohled nemělo být nic patrné…
Jednorožec náhle zvedl hlavu, rozhlédl se na všechny strany a pak se vydal pryč od domu. Buď si něčeho všiml, nebo nebezpečí zkrátka vycítil, ať už pomocí magie, nebo nějakého šestého smyslu. Neigh měl náhle všeho dost. Tělo ho stále ještě bolelo od výprasku, který mu měňavec v podobě Fluttershy uštědřil a také od zápasu, který s ním svedl v jeho hmyzí podobě v ložnici Pinkie Pie. Už měl plné zuby nebezpečných měňavců a tajemných kouzelníků. Toužil prostě už přijít celé té věci na kloub a tenhle jednorožec představoval šanci, jak toho dosáhnout. Zmáčkne ho, jako kdysi v těch krásných časech, když ještě sloužil u policie a doma na něho čekaly Greta a Winter. A ty informace z něj prostě vyždímá a pak si vezme svůj honorář a vrátí se do Klus Yorku a dá si panáka…
Vytáhl pistoli a vyšel ze stínů, ve kterých se ukrýval. Namířil zbraň na jednorožce a hlasitě zvolal:
„Stůj! Pomalu se otoč, kopyta nahoru a žádné kouzlení! Jsi zatčen!“
Černý hřebec ztuhl, pak se pomalu otočil s kopyty nad hlavou, přesně tak, jak mu Neigh poručil. Ve stále hustší tmě se zaleskly jeho tyrkysové oči. Pak se k Neighovu nesmírnému překvapení usmál.
„Zatčen? A za co?“
„Únos klisny, zločinné spiknutí, poškozování životního prostředí a pokus o zničení přátelství,“ vychrlil ze sebe vzteklý Neigh. Jednorožec se upřímně rozesmál.
„Ty musíš být ten potížista, o kterém mi ten blbec Cyrus vyprávěl. Musím uznat, že jsi docela vytrvalý a schopný. No, dohrál jsi…“
Zelenomodře se zablesklo a nějaká nekompromisní síla vytrhla Neighovi pistoli z kopyta. Zbraň doletěla k čaroději a pomalu se mu otáčela před obličejem, kde ji udržoval pomocí své magie.
„Namířit na mě zbraň? Na mě? Jaká pošetilost! Jak vidíš, umím kouzlit rychleji, než ty zmáčknout spoušť. Jistě by ses mě teď chtěl zeptat na spoustu věcí, ale já si na rozdíl od Cyruse na patetické řeči nepotrpím,“ pistole se ve vzduchu ustálila a mířila přímo na Neigha, „adios!“
Třeskl výstřel a ve stejném okamžiku prořízl vzduch další záblesk, tentokrát blankytně modrý. O vteřinu později zíral Neigh fascinovaně na kulku, která se mu vznášela jen kousek před čelem.
„…a pokus o vraždu,“ dodal, když se trochu vzpamatoval a smířil se s faktem, že je stále naživu.
Ve tmě se mezitím zaleskla bílá srst a zpoza křoví, ve kterém se ukrývala, vystoupila Rarity se svítícím rohem.
„Kouzlíš vážně rychle, ale chytit kulku v letu, to hádám ani ty neumíš. Teď si nech tuhle od Neigha nasadit želízka a nepokoušej mě. Jsem už dost naštvaná, to houští mi úplně pocuchalo účes!“
„Jo, přesně tak! Vzdej to,“ řekla Pinkie, která také vylezla ze své skrýše, stejně jako Big Mac.
„Eeeyup!“
Neigh mezitím stáhl kulku ze vzduchu.
„Jestli dovolíš, nechám si ji jako talisman pro štěstí. Zachránila jsi mi život, děkuji ti,“ oslovil Rarity.
„Rádo se stalo. Víš drahoušku, co by to bylo za peklo poslouchat Pinkie, že jsem jí nechala zastřelit manžela?“

Tento den ho přesvědčil, že to má udělat. Jeho zbytečná existence nepomáhala ničemu. Spíše škodil všem okolo sebe svou neschopností a emocionálním ždímáním každého, kdo se mu pokusil pomoct.
Tu zbraň měl po svém otci. Byl to skvělý policista. Bohužel jednou se mu zasekla pistol, když ji potřeboval.
Mladík věděl, že nemusí psát žádný dopis na rozloučenou. Přátele již dávno ztratil a rodina se ho vzdala. Těm co ho najdou bude jasné, že se zabil.
Nabil kvér a zmáčkl spoušť. Naneštěstí jeho pud sebezáchovy na poslední chvíli zareagoval. Kulka mu protnula hrtan a on se se zachroptěním skácel k zemi.