"Mabel?" zavolal prastrýček Ford a jeho neteř se vzápětí dostavila. "Nevíš, kde jsou Dipper a Bill? Našel jsem malou trhlinu v časoprostoru a oni v jisté stáli o to ji prozkoumat."
"Ale ano, viděla," přikývla. "Měli jsme další lekci důvěry. Klukům to moc nešlo, ale teď už se od sebe nedokážou odloučit!" Vykouzlila bělostný úsměv.
Ford si ji pořádně prohlédl. Potom se zaposlouchal do hlasů v přízemí nad jeho laboratoří a zaslechl drsné nadávky a chaotický dupot.
"Mabel."
"Ano, prastrýčku Stanforde?"
"Nedokážou se odloučit, hm?"
"Znáš mě tak dobře, prastrýčku Forde. Je to Speciální Antidémonní Laseruodolné Voděodolné Mabelino Domácí Lepidlo."

Tma. Kroky.
A náhle řachot.
„Au! Hrom a blesky! Proč se tady nesvítí?!“
„Budou zavádět nová plynová světla. Odmontovali kvůli tomu všechny louče.“
„To vymýšlela zase která hlava rohatá? Jaký dává smysl odebrat všechna světla před namontováním druhých?“
„Proč sis nevzal lucernu? Myslím, že to doporučovali.“
„Ty snad nějakou nosíš?“
„Jsem batpony. Vidím i potmě.“
„Mrrmff. Celé je to na hlavu postavené. Nosit lucernu kvůli odloučení hradu, deštník než opraví tu střechu, vodu dokud nevykopou studnu… jsem snad Daring Do, abych byl na všechno vždy připraven?“
„Ne, jsi hradní stráž, a proto máš být na všechno vždy připraven.“
„Ále, mlč.“

Klopýtala stále vpřed, bořila se do sněhu pohlcujícího její promrzlé končetiny, ale nepolevovala ve svém snažení.
Byla vyčerpaná a tisíckrát v mysli odolávala představě svoji pouť vzdát a vrátit se zpět k nim…svým milovaným.
„No tak, holka, teď to nesmíš vzdát! Jsi už tak blízko!“ hartusila sama k sobě a snažila se vyburcovat sílu vůle potřebnou k dalšímu putování nekonečným zasněženým polem.
Myšlenky jí opět sklouzly k představě těch, od kterých touto byla cestou odloučena. Milovala je všechny. Dávali jí vše, co teď postrádala…Jak se jí stýskalo po tom pohodlném křesílku, hřejivém radiátoru a oslnivém monitoru! Zatracepená školka!!

Své dítko musím chodit vyzvedávat ze školky ve vedlejší vesnici (protože busy tu moc nejezdí a nemám řidičák ). Chodím tedy většinou lesem a mezi poli po zdejších cestách, ale poslední dva dny jsem jaksi vždy vyrazila z domu pozdě a nestíhala jsem (když ho nevyzvednu včas, ujede nám bus do naší vesnice, další jede až za 2 hodiny a druhá túra tentokrát i s mrňavým dítětem by teď ve sněhu asi byla moje smrt...). Pro urychlení výpravy jsem tedy musela přes ono nekonečné pole, abych neztrácela cenné minuty obcházením ho po cestě. Musím zapracovat na dochvilnosti, páč znovu už přes ně jít vážně nechci!

Vyšplhal na půdu. Prodíral se hromadou různých krámů. Otvíral staré věci a prohrabával jednu hromádku za druhou. Konečně ji našel! Opatrně vytáhl kartónovou krabici a usadil se na špinavou podlahu. Rukou setřel prach. Nůžkami odřízl izolepu a začal si prohlížet jednotlivé věci. Staré fotky, dětské obrázky, knížky, VHS kazety a CDčka, které už nebylo možné v dnešní době přehrát. Vše vyndaval pomalu a opatrně, jakoby se jednalo o artefakty.

A náhle ho našel!

Bílý králík s místy potrhanými švy. Vypadal zuboženě, ale úsměv mu vydržel. Muži se při vzpomínce na dětství sevřelo srdce.

"Rád tě vidím, kamaráde."

Já tebe taky!

Stála tam, v kopýtku držela mikrofon a zpívala stále další a další líbezná slova. Slova, která se skrývala v jazyce kvítků, které jsem jí potají daroval a ona je nakonec… marné vzpomínat.
Miloval jsem ji. Vážně. Už od útlého dětství, od prvního dne, kdy jsem ji potkal ve školce. A své city uchovával po dlouhá pubertální léta.
„Promiň, ale nemohu tě milovat. Jsi pro mě můj nejlepší kamarád. Nevím, jak moc bych tě dokázala milovat,“ jsou slova, která mi tenkrát v Ponyville zlomila srdce.
Celestiežel, opětovné odloučení nejspíš bude nejlepší způsob, jak na ni konečně zapomenout.
Sbohem, můj nejmilejší Zvonečku.