„Redheart! Sestro Redheart! Na slovíčko!“
Ve dveřích pokoje se zjevila postava nervózní sestřičky.
„Volal jste, pane doktore? Děje se něco?“
„No, pojďte sem! Pojďte, pojďte, já vás nesežeru… aspoň zatím. Podívejte se na něj. Co vidíte?“
„Já nero – je něco špatně?“
„To bych řekl. Povězte, pamatujete si ještě ze školy třeba… jak poznat dehydrataci pacienta?“
„U Celestie! J-já- “
„Jen nepanikařte. Chápu, že jste nová a je toho na vás asi hodně, ale dávejte si větší pozor. On vám nemůže říct, co mu chybí. To musíte poznat vy, profesionálka. Tak na to myslete, než nám tu vysušíte další vegetativní pacienty.“

Probudil mě tichý zvuk z verandy. Lily spala. Sáhl jsem pod postel a vytáhl samostříl, který jsem vyrobil. Co se v dětství naučíš... Tiše jsem přešel ke dveřím. Když se klika začala otáčet, prudce jsem otevřel. Dovnitř vpadla humanoidní postava. Dobře, nerad ubližuju poníkům. Nastavil jsem vetřelci nohu a když spadl, střelil jsem ho do zadku. Zaskučel a dal se na útěk.
Lily rozsvítila svůj růžek.
„Co to bylo lásko?“
„Nelam si s tím hlavičku miláčku a spi,“ pohladil jsem jí po zadečku, „jen další pobuda. Zítra svolám poradu celého údolí. Mám toho dost. Tu zatracenou knížku musíme dostat zpátky.“

Ten večer vládne v lese hrobové ticho. Monstra stejně jako lidé truchlí pro princeznu.
I vítr tu noc mlčel, a Darx sedí pod hvězdami a pozoruje je.
Co udělal špatně? Proč tu teď Vitalia, Adele a Limet nesedí s ním?
Honba ze přeludem mu zastínila mysl. Největší poklad měl celou dobu u sebe.
Oči hledají jejich tváře, uši jejich smích. Pod rukou mu chybí ruka jemné Hráčky.

Ale co.

Král byl zachráněn.
Lidé je oslavovali jako hrdiny.
I když netušili, že tito hrdinové padli kvůli svým přátelům, ne pro krále.
Darxův tichý pláč se stal jediným zvukem v bezvětří světa.

Zbývalo pár sekund.
„Ukončete nástup, dveře se zavírají,“ slyšel jsem obávanou hlášku. Dveře se mi zabouchly před nosem a souprava se rozjela.
V duchu jsem zanadával. Toto byl poslední noční spoj.
„Jasně, vesmíre, jen se směj...“ zamumlal jsem. Pak jsem si uvědomil, že to hihňání se mi nezdá. Nastražil jsem uši.
Ano. Slyšel jsem ho. Z nejbližšího průjezdu, téměř neslyšitelné.
A připojilo se k němu tiché „klop“.
A další.
Klop. Klop.
Nabíralo na frekvenci.
Rozběhl jsem se pryč.
V jednu chvíli jsem se ohlédl. Spíš jsem vytušil než zahlédl růžovou žížnivou čáru.
A víc už si z toho okamžiku nepamatuji.

Lauren neměla papírování v lásce, ale raději by se zabývala úřadováním než neznámým vandalem, který zneuctil vlajku vlající před zámkem. Teď se nechávala vést vojáky ven, aby se dozvěděla, co přesně se vlajce stalo.
"Ujišťuji vás, princezno, že viníka chytíme co nejdříve!"
Protočila oči: "Není, jak ho chytit. Vůbec nic nevíme."

Na vlajku zírala s otevřenou pusou. Byly do ní vystříhané hvězdičky, děr víc než látky. A taky vzkaz: "VĚČNÁ NOTS OVLÁDNE TENTO SVJET! STŘESTE SE TEMNOTI!!!!!!"
Lauren Faust se ušklíbla a otočila se na vojáky: "Najděte Nightmare Moon a Lunu."

A mezitím se za rohem směje Tia s nůžkami...