Stála téměř na okraji. Byla si moc dobře vědoma propasti, která se nacházela jen o malý krůček dál. Do ucha mi zoufalým hlasem pošeptala: „Vždyť to nemůžeš myslet vážně.“
„Smrtelně,“ odpověděl jsem.
V jejích očích byl cítit strach. „Nech mě být… prosím!“
„Co za to?“
„Co bys chtěl?“
„Budeš hodná?“
„Budu."
„Políbíš mě?“
„Klidně! Ale hlavně mě tam nepouštěj, PROSÍM!“ hysterčila dál.
Jak snadné.
Už jsem ji chtěl postavit zpátky na zem, když jsme se najednou oba ocitli v ledové vodě. Spatřil jsem kupu naštvaných dětí stojících na mole.
„Naši Káťu nikdo topit nebude!“
„A když, tak my!“
Zatracení parchanti.

„Jméno?“ poručil si plešoun sedící u stolu bez sebemenší námahy zvednout hlavu a podívat se, kdo to před ním stojí.
„Aruala.“
„Jak dál?“
„Přídomek nemám.“
„Věk?“
„Dvacet.“
„Povolání?“
„Různá.“
„Co prosím?“
„Tak, jak slyšíte. Jednou jsem služebnicí války, milenka a spolubojovník rytířů, jindy sekretářka...“
„Jakže znělo vaše jméno, slečno?“
„Laura,“ odpověděla jsem tentokrát pravdivě. „Z Faguoly.“
Rychle strnul. Dovolila jsem mu poslední zděšený pohled a vzápětí podřízla jeho dvojité hrdlo.
„Ubožák,“ neodpustila jsem si a schovala zakrvácenou dýku zpátky do koženého obalu. Při pohledu na váček plný zlatek hned vedle jsem se nemohla nabažit blahem. Alespoň za něco mi stál.

Nakonec se ve stodole sešli všichni. Byla tu štíhlá Quicksilver, která se dokázala poskládat do běžného kufru. Byl tu Thunder, nerychlejší pegas široko daleko. Byli tu i jednorožka Miracle a její parťák, obrovitý hřebec jménem Soft. A já.
“Co je to tentokrát?”
“Jo, hoříme zvědavostí!”
Přistoupil jsem k tabuli a strhl z ní špinavou plachtu. Zavládlo ticho, všichni zírali střídavě na tabuli a na sebe navzájem. A nakonec na mě.
“Ty ses musel zbláznit!”
“Vždyť… je to nemožné!”
Usmál jsem se.
“Nemožné. A proto jsem zavolal vás. My to dokážeme. Ukradneme je z Canterlotu, přímo Celestii pod zadkem. Mám plán…”

"Tak tohle jsou naše klenoty," zašeptal, jakoby mohl předměty uvnitř snad vzbudit. Fluttershy se nelíbilo, jak se okolo těch věcí chová. I tak ale přikročila ke skleněným tubám, v nichž se vznášely duše. "Co znamenají ty barvy?"
"Žlutá je pro spravedlnost. Oranžová znamená statečnost. Fialová je pro poslušnost. Světle modrá je trpělivost, nebo podle jiných vytrvalost. Zelená je laskavost, takže ty budeš mít nejspíš zelenou. A červená, která tu není - odhodlání."
"A tmavě modrá?" promluvila.
Nejdřív neodpověděl. Zalitoval, že to vynesl na povrch. "Upřímnost. Víš co - říkáš lidem svůj názor. A své rodině... svá tajemství..."
"No tak, neplač..."