„Tady jste, kapitáne. Už vás očekávám. Kapku vína?“

…

„Dobrá, přejděme tedy přímo k věci. Čelíme jistému delikátnímu problému, který by mohl být nejsnáze vyřešen někým vašich jedinečných dispozic. Doneslo se nám, že v pohraničních oblastech opět operují skupinky samozvaných bojovníků za svobodu, které zasévají do srdcí našich poddaných sémě sváru a rebelie. Za žádných okolností nemůžeme připustit ohrožení jednoty a celistvosti říše, ale intervence ze strany armády by jen posloužila věci rebelů a disent by zakořenil ještě hlouběji. Proto bychom upřednostnili nezávislou stranu, která by mohla účinněji… přesvědčit místní lid o nesporných výhodách loajality. Nějaké otázky?“

„Kolik za to?“

Už ho měla po krk. Zpočátku se snažila jeho drzost a široké portfolio otřepaných „vždyťjetojenomsrand“ ignorovat v marné víře, že ho to omrzí, ale ne, to by ho přecenila. Dnes na ni zase velmi nenápadně číhá za rohem. Nepochybně počká a vybafne. Jak originální.
Prošla kolem. Uslyšela za sebou krůčky provázené dobře známým pubertálním hýkáním. Už toho bylo dost.
Vykopla. Třeba ji nechá, když dostane pecku do kolena. Jenže měla špatný odhad. Kopyto sjelo po vnitřní straně stehna a zamířilo dál. Zakvičel a sesunul se na podlahu jako hromádka neštěstí.
„Přímo do klenotnice… promiň,“ zamumlala omluvně a hbitě se vypařila.

„Tak, děti, kdopak mi poví, které máme živly? Ano, Twist?“

„Sím, paňčelko, živly jsou voda, vzduch, oheň a země.“

„Výborně, Twist!“ Pochválila Cheerilee žačku a pokračovala ve výkladu: „už prastaří filozofové se usnesli na tom, že náš svět tvoří čtyři přírodní živly, kte- ano, Apple Bloom?“

„Prosím, já vím eště o pátém živlu!“

„Opravdu? A jaký živel by to měl být?“

„Víno!“

„Skutečně? O něčem takovém jsem ještě opravdu neslyšela."

„Nevymýšlám si! Bratr Big Mac sa rád ztrácá ve vinném sklépku a to pak naša bábi vždycky povídá: „Podívaj sa na něho, Apple Bloom! Už je zase ve svém živlu!“

Láhev se pomalu zastavila a její hrdlo ukazovalo přímo na Fluttershy.
„Jó!“ Zvolala rozjařeně Rarity a zhluboka si přihla vína, nedbajíc na červené skvrny, které půjdou z její bíle srsti špatně dolů.
„Jo,“ přidala se Pinkie, „a teď chceme slyšet opravdu trapnou historku! Promiň, ale to, že ti došel ptačí zob, není trapné ani trochu!“
„Ale já...“
„Pravidla jsou pravidla,“ řekla nesmiřitelně Applejack, která se zdála nejstřízlivější.
„Ach jo,“ Fluttershy si hluboce povzdechla, „dobře..., povím vám, proč mi naši dali jméno Fluttershy, ale slibte mi, že se nebudete smát...“
„Nebudem, neboj,“ slíbila za všechny Rainbow Dash.
„Fajn. Veřím vám. Takže,...“

Poslušně hlásím: stále žiji. A to i přesto, že se mě Elf snaží permanentně zničit nadměrným pohybem a pitím. Ehm… trik s rybízovou šťávou nalitou ve vinné láhvi, kterou jsem mu slíbila vypít, abych dodržela „tradice slavnosti“, nevyšel… Potom, co si v mé nepřítomnosti (páč jsem byla zrovna trýzněna na parketu s Faileonem) nalil z MOJÍ lahve, nejprve nevěřícně zíral do poháru, pak pohledem vyhledal moji maličkost a začaly krušné chvíle… Od toho okamžiku testoval každý můj pohár, abych ho nepřevezla. A tak má teď o zábavu postaráno, protože po každém dalším poháru moje bezpečnostní bloky proti malérům začínají opadávat. *škyt*

“Vzdej to, Rainbow Dash! Všichni přece vědí, že nejsmělejší pony jsem já.”
“Tohle slovo nemám ve slovníku Applejack! Navíc vidím, jak se potíš! To musí být nepříjemné, cítít, ja ti pot teče pod srstí...“
„Necítím nic,“ řekla Applejack a malinko zezelenala, „ale je divné, že ty necítíš šimrání na křídle...“
„Jaké šimrání?“ Rainbow málem zašilhala dozadu, ale ovládla se.
„No, ten velký chlupatý odporný pavouk, co ti po něm leze...“
„Pavouci jsou... roztomilí,“ Rainbow dalo hodně práce se nepodívat, „Fluttershy to říkala...“
„Ahoj holkýýý!!!“
„Fuj, Pinkie! Hrozně sme se lekly!“
„Jo! Ale ty ses pohla první, Applejack!“
„Cože? Nesmysl! Znovu!“

Dveře se otevřely a Elf se soucitným výrazem na tváři vstoupil do pokoje nesouce čerstvý heřmánkový čaj.
„Jak se cítí má milovaná trpící pacientka? Je jí lépe?“
Eresiel zachumlaná v peřině vyčerpaně zvedla hlavu.
„Umírá… Brzy budeš mít padla.“
S úsměvem nad tou přehnanou dramatičností si sedl k ní na postel a pohladil jí po rozcuchané hlavě.
„Padla mít nebudu, musím dávat první pomoc polovině Niagrothu, která vidí svůj stav podobně záhubně jako ty.“
„Počkej, až to od nás čapneš taky.“
Zasmál se.
„Kdepak, mě jen tak něco neskolí!“
„Moc se nevytahuj,“ ušklíbla se. „Kapesníky ubývají a poslední pere všem.“

„Povídám ti, mě by to taky nebavilo. Šest dní v týdnu dochází přes celé město do práce. Tam je dvanáct hodin denně a dělá bez nároku na obědovou pauzu. Pak se trmácí k ženě, která mu zahejbá a k dvěma dětem. Jedno je ještě malý, takže celou noc vříská. Druhý je starší a svého otce si vůbec neváží. Pořád něco rozbíjí, pořád něco provádí, peníze taky krade. A manželka je snad ještě horší. Neustále jenom křičí a dělá povyk. Všechny peníze dá jen za parádu a víno. Rodiče ho taky nikdy neměli rádi. Vždyť on je to vlastně takový chudáček.“

„To je tak nespravedlivé!“ zalamentovala a praštila kopytem do stolu, až se poháry zatřásly.
„Možná si to přeci jen trochu zasloužil,“ odpověděl opatrně.
„Hloupost! Takovou věc bych nepřála žádnému kolegovi, je to tak frustrující!“ štkala s hlavou v kopýtkách.
„Ale no tak,“ utěšoval ji a pohladil ji po hřívě, „on to jistě zvládne, je přeci profesionál.“
Zvedla hlavu. „Myslíš? Aby to na něm ale nezanechalo nějaké následky. To by bylo strašné…“
Usmál se. „Každý autor někdy zažije pocit, že píše do větru a nikdo ho nevnímá. Teď prostě přišla řada na něho.“
„Chudáček…“ fňukla tiše
„Sil, Frolda to určitě přežije.“