14.09.2018, 16:03
http://www.mlpinfo.cz/clanek/ceske-titul...riendship/
Klasické "i dobří přátelé si od sebe potřebují čas od času odpočinout", aneb problém soužití skupinky lidí na menším prostoru po delší čas, který musí řešit i NASA
Asi bych to měl znát, ale moc neznám. Školní akce (na základce nebo na střední), které zahrnovaly i přespávání mimo domov, byly jen asi 2 nebo tři, a zvlášť u základky se dá říct, že jsme si lezli na nervy, ať už jsme byly ve škole nebo na "road-tripu", takže to nehrálo roli a u střední to zase bylo jen pár dnů, a bezkonfliktní kolektiv (alespoň vůči mě).
Otázka je, jak dlouho vlastně spolu Trixie a Starlight cestovaly?
Můj nejdelší výlet býval často jen se členy rodiny. Když pominu dětství, u kterého si toho moc nepamatuji, tak z dospělosti šlo hlavně o mou maminku. Takové to cestování ve dvou. Uzavřený prostor bychom splňovali, protože jsme měli jen auto, ve kterém jsme i spali, a bylo to cca. na 10 dnů.
Jenže to se nepočítá. Se členy rodiny toho máte dost společného, a hlavně se hodně znáte, takže se nehádáte víc, než je obvyklý průměr. Navíc, nové prostředí mimo domov, kde to neznáte, vám nedává moc času řešit osobní neshody, takže ze sebe děláte debila nezávisle na tom druhém A vlastně to docela odlehčuje cestování, protože si máte s tím druhým o čem výprávět a čemu se zasmát. A že o takové chvíle není na "cestě na slepo" nouze..
To byl myslím hlavní problém naší poníkovské dvojice. Ač kamarádky, ještě se moc neznaly. Ostatně by to byl nejspíš i problém třeba manželství narychlo, kde spolu začnete trávit víc času než 1-2 hodiny denně, a najednou zjistíte, že ten druhý chrápe, že si po sobě neuklízí ponožky, atd. Pokud spolu ale žijete nějaký ten čas, už vám ani chrápání moc nevadí (fór je v tom usnout první). Jen nevím, zda bych třeba teď vydržel takové evropské turné se svou sestrou
Takové věci vás celkem rychle vyvedou z komfortní zóny, a když jejich příval neustává, je to pak už spíš na vaší povaze, jak se vyvrbí. Starlight je sud s prachem, zatímco Trixie má ještě ne úplně odbouranou svou minulost, takže vražedná kombinace.
Chtělo by se říci, že si budou nejlépe rozumět ti, co jsou si ve všem podobní. No, někdy ano, někdy ne. Každý máme asi své zápory, které bychom neradi viděli na někom dalším použité proti nám, a zvlášť, když bychom s ním měli trávit delší čast "bez možnosti útěku". Protože některé záporné vlastnosti se nutně váží na ty kladné (sami sobě si můžete třeba říkat, že vaše inteligence je plus, ale když se k ní třeba někdy váže strohost nebo povýšenost, jak byste asi reagovali na svůj klon?).
Já mám naštěstí dost zážitků i z opačného pólu. Sám o sobě bych mohl říct, že jsem zamlklý introvert, ne moc vtipný, tichý, prostě takový nudný patron. Naproti tomu bratr-bratránek je opak. Je to extrovert, nebojí se ze sebe udělat na veřejnosti hlupáka, je mu celkem jedno, co si o něm kdo myslí (alespoň z mého pohledu) a "pochopitelně" k alkoholu, kouření, sexu a drogám máme zcela opačný vztah.
Dalo by se říci: neslučitelná dvojka, a co teprve, kdyby spolu měla trávit delší čas. Inu, i to se stávalo. My jsme sice vyrůstali spolu už od děství, ale co si opravdu vzpomínám, tak společný čas z vlastní vůle jsme trávili až někdy po 10. roce života. Čili, můžeme říct, že jsme se potkali jako Trixie a Starlight. Přeci jen jsme se oba jako děti chovali trochu jinak než teď. Nutno říci, že bratránkovy eskapády, kterých jsem se účastnil, končily často mou hospitalizací v nemocnici
Později jsme spolu jezdili i na dovolené. Klidně 14 denní. A tam to pokračovalo. Asi to nefunguje obecně, ale já jsem se často z introverta docela slušně změnil na ďáblíka. Inu, nechal jsem se "vést". A byla z toho docela sranda. Nemuseli jsme nutně dělat nějaké záškodníky, stačilo úplně vymýšlet nějaké blbosti vůči sobě. Zatímco s maminkou se často ztrapňujeme z neznalosti, s bratránkem jsme do toho šli účelově (napadlo by vás pokřikovat na partu ožralů "dneska je tiežká dóba"? Mě teda ne, až do doby, kdy s tím začal on).
Pomohlo pochopitelně, že jsme o sobě dost věcí věděli, byť o překvapení nebyla rozhodně nouze po celou dobu, aneb (když budu citovat film Básníci): člověk může projít zámek třeba stokrát, a vždycky najde něco nového. A možná právě naše povahy pomohly docela tomu, že jsme se nesežrali za živa: jemu o bylo úplně fuk, a já se bál ozvat (?).
Každopádně si máme po letech stále co vyprávět, a dokážeme se zabavit na dlouhé hodiny jen tím, že vzpomínáme, co jsme na těchto "road-tripech" (a často i mimo ně) zažili. Z mého pohledu sedí přede mnou extrovert-blázen, z jeho pohledu introvert-upozaděnec, a z pohledu třetí osoby jsou tu dva tlemící se šílenci
Celkem se dá dobře chápat i jak Trixie lpěla na "karavanu" jako na svém nejlepším příteli. Když její život zahrnoval prakticky arogantního asociála, dává to smysl. Ostatně i já jsem na svém prvním autě docela lpěl. Ne, že bych ho považoval na přítele, ale byl to takový svatý grál, kde každé smítko muselo být ihned uklizeno. Postupně ale začnete vidět věci jen jako užitečné věci a ne jako předmět úcty nebo snad přítele. Ostatně, je to jen věc. Vzpomínky nebo ne, stejně nakonec skončilo ve šrotu.
Starlightino chování lze také celkem dobře pochopit. Viděla malý prostor jako příčinu jejich konfliktu, a protože neznala vztah Trixie k této věci, udělala jedinou logickou věc, která se v tu v chvíli nabízela. Vlastně, skoro jedinou. Opět si měly nejdřív promluvit, a pak teprve horkokrevně jednat (kolik % lekcí z FIM končí "měli jsme si o tom nejdřív promluvit"? Nevím, jestli alespoň polovina, ale určitě dost).
Holt, nejlepší kamarád ještě nemusí být nejlepší volba pro spolucestujícího nebo spolubydlu, na druhou stranu byste se jeho odmítnutím nejspíš také mohli ochudit o zajímavé zážitky. Ať už to dopadne jakkoliv, budete o něco moudřejší. A pokud jste skuteční kamarádi, sebevětší neshoda se časem urovná a vy alespoň budete vědět, na co si dát příště majzla. Chybami se člověk učí. Úspěchem.. nijak zvlášť.
Epizoda se mi dost líbila, ne ani tak kvůli tomuhle všemu nebo písničce, ale kvůli bohatým emocionálním výrazům, kterých jsme si užili hlavně u Trixie dost a dost.
Starlight, nediv se: Ve dvou se všechno lépe táhne (ve vašem případě doslova)
Klasické "i dobří přátelé si od sebe potřebují čas od času odpočinout", aneb problém soužití skupinky lidí na menším prostoru po delší čas, který musí řešit i NASA
Asi bych to měl znát, ale moc neznám. Školní akce (na základce nebo na střední), které zahrnovaly i přespávání mimo domov, byly jen asi 2 nebo tři, a zvlášť u základky se dá říct, že jsme si lezli na nervy, ať už jsme byly ve škole nebo na "road-tripu", takže to nehrálo roli a u střední to zase bylo jen pár dnů, a bezkonfliktní kolektiv (alespoň vůči mě).
Otázka je, jak dlouho vlastně spolu Trixie a Starlight cestovaly?
Můj nejdelší výlet býval často jen se členy rodiny. Když pominu dětství, u kterého si toho moc nepamatuji, tak z dospělosti šlo hlavně o mou maminku. Takové to cestování ve dvou. Uzavřený prostor bychom splňovali, protože jsme měli jen auto, ve kterém jsme i spali, a bylo to cca. na 10 dnů.
Jenže to se nepočítá. Se členy rodiny toho máte dost společného, a hlavně se hodně znáte, takže se nehádáte víc, než je obvyklý průměr. Navíc, nové prostředí mimo domov, kde to neznáte, vám nedává moc času řešit osobní neshody, takže ze sebe děláte debila nezávisle na tom druhém
A vlastně to docela odlehčuje cestování, protože si máte s tím druhým o čem výprávět a čemu se zasmát. A že o takové chvíle není na "cestě na slepo" nouze..To byl myslím hlavní problém naší poníkovské dvojice. Ač kamarádky, ještě se moc neznaly. Ostatně by to byl nejspíš i problém třeba manželství narychlo, kde spolu začnete trávit víc času než 1-2 hodiny denně, a najednou zjistíte, že ten druhý chrápe, že si po sobě neuklízí ponožky, atd. Pokud spolu ale žijete nějaký ten čas, už vám ani chrápání moc nevadí (fór je v tom usnout první). Jen nevím, zda bych třeba teď vydržel takové evropské turné se svou sestrou
Takové věci vás celkem rychle vyvedou z komfortní zóny, a když jejich příval neustává, je to pak už spíš na vaší povaze, jak se vyvrbí. Starlight je sud s prachem, zatímco Trixie má ještě ne úplně odbouranou svou minulost, takže vražedná kombinace.
Chtělo by se říci, že si budou nejlépe rozumět ti, co jsou si ve všem podobní. No, někdy ano, někdy ne. Každý máme asi své zápory, které bychom neradi viděli na někom dalším použité proti nám, a zvlášť, když bychom s ním měli trávit delší čast "bez možnosti útěku". Protože některé záporné vlastnosti se nutně váží na ty kladné (sami sobě si můžete třeba říkat, že vaše inteligence je plus, ale když se k ní třeba někdy váže strohost nebo povýšenost, jak byste asi reagovali na svůj klon?).
Já mám naštěstí dost zážitků i z opačného pólu. Sám o sobě bych mohl říct, že jsem zamlklý introvert, ne moc vtipný, tichý, prostě takový nudný patron. Naproti tomu bratr-bratránek je opak. Je to extrovert, nebojí se ze sebe udělat na veřejnosti hlupáka, je mu celkem jedno, co si o něm kdo myslí (alespoň z mého pohledu) a "pochopitelně" k alkoholu, kouření, sexu a drogám máme zcela opačný vztah.
Dalo by se říci: neslučitelná dvojka, a co teprve, kdyby spolu měla trávit delší čas. Inu, i to se stávalo. My jsme sice vyrůstali spolu už od děství, ale co si opravdu vzpomínám, tak společný čas z vlastní vůle jsme trávili až někdy po 10. roce života. Čili, můžeme říct, že jsme se potkali jako Trixie a Starlight. Přeci jen jsme se oba jako děti chovali trochu jinak než teď. Nutno říci, že bratránkovy eskapády, kterých jsem se účastnil, končily často mou hospitalizací v nemocnici
Později jsme spolu jezdili i na dovolené. Klidně 14 denní. A tam to pokračovalo. Asi to nefunguje obecně, ale já jsem se často z introverta docela slušně změnil na ďáblíka. Inu, nechal jsem se "vést". A byla z toho docela sranda. Nemuseli jsme nutně dělat nějaké záškodníky, stačilo úplně vymýšlet nějaké blbosti vůči sobě. Zatímco s maminkou se často ztrapňujeme z neznalosti, s bratránkem jsme do toho šli účelově (napadlo by vás pokřikovat na partu ožralů "dneska je tiežká dóba"? Mě teda ne, až do doby, kdy s tím začal on).
Pomohlo pochopitelně, že jsme o sobě dost věcí věděli, byť o překvapení nebyla rozhodně nouze po celou dobu, aneb (když budu citovat film Básníci): člověk může projít zámek třeba stokrát, a vždycky najde něco nového. A možná právě naše povahy pomohly docela tomu, že jsme se nesežrali za živa: jemu o bylo úplně fuk, a já se bál ozvat (?).
Každopádně si máme po letech stále co vyprávět, a dokážeme se zabavit na dlouhé hodiny jen tím, že vzpomínáme, co jsme na těchto "road-tripech" (a často i mimo ně) zažili. Z mého pohledu sedí přede mnou extrovert-blázen, z jeho pohledu introvert-upozaděnec, a z pohledu třetí osoby jsou tu dva tlemící se šílenci
Celkem se dá dobře chápat i jak Trixie lpěla na "karavanu" jako na svém nejlepším příteli. Když její život zahrnoval prakticky arogantního asociála, dává to smysl. Ostatně i já jsem na svém prvním autě docela lpěl. Ne, že bych ho považoval na přítele, ale byl to takový svatý grál, kde každé smítko muselo být ihned uklizeno. Postupně ale začnete vidět věci jen jako užitečné věci a ne jako předmět úcty nebo snad přítele. Ostatně, je to jen věc. Vzpomínky nebo ne, stejně nakonec skončilo ve šrotu.
Starlightino chování lze také celkem dobře pochopit. Viděla malý prostor jako příčinu jejich konfliktu, a protože neznala vztah Trixie k této věci, udělala jedinou logickou věc, která se v tu v chvíli nabízela. Vlastně, skoro jedinou. Opět si měly nejdřív promluvit, a pak teprve horkokrevně jednat (kolik % lekcí z FIM končí "měli jsme si o tom nejdřív promluvit"? Nevím, jestli alespoň polovina, ale určitě dost).
Holt, nejlepší kamarád ještě nemusí být nejlepší volba pro spolucestujícího nebo spolubydlu, na druhou stranu byste se jeho odmítnutím nejspíš také mohli ochudit o zajímavé zážitky. Ať už to dopadne jakkoliv, budete o něco moudřejší. A pokud jste skuteční kamarádi, sebevětší neshoda se časem urovná a vy alespoň budete vědět, na co si dát příště majzla. Chybami se člověk učí. Úspěchem.. nijak zvlášť.
Epizoda se mi dost líbila, ne ani tak kvůli tomuhle všemu nebo písničce, ale kvůli bohatým emocionálním výrazům, kterých jsme si užili hlavně u Trixie dost a dost.
Starlight, nediv se: Ve dvou se všechno lépe táhne (ve vašem případě doslova)
Možná je na to ještě moc brzy (třeba S08E01 tam je naprosto v pohodě).
Jelikož se k počítači dostanu už minimálně a tablet používám krátce, ani nevím, kam se mi soubory pořádně stahují a neumím se v něm řádně hrabat jako na počítači, abych je našla rychle a bez supění, tak je pro mě varianta online mnohem jednodušší a nemusím pak po shlédnutí ještě myslet na to, že musím soubor smazat, aby mi zbyl prostor v paměti (jelikož přídatná karta hlásí poškození a já stále kašlu na to si pořídit jinou