"When another author releases his own version of the events in AK Yearling's Daring Do books, Rainbow Dash is furious, while Fluttershy is curious to know the truth."

Byť podaný spíš v humorném stylu, tento díl je pro mne hodně velké překvapení v seriálu, protože rozebírá téma, se kterým si již dlouho dobu hraji a tím je přibližně Morální relativismus. Aneb "dobro ani zlo neexistuje".

Na začátku sice nebylo téma zrovna moc jasné, a jeden přemýšlel o tom, jestli tu knížku náhodou nenapsala sama Daring Doo, protože už chtěla "jít do důchodu", což se vzápětí ukázalo jako mylný předpoklad.

Vůbec většina dílu je pak podaná ve smyslu, že nemáte tušení, jestli Dr.Caballeron alespoň něco z toho myslí upřímně či ne, a dosazená Fluttershy tomu ne zrovna pomáhá, jelikož je to takový vděčný cíl pro manipulaci.

Pak je tu pochopitelně Rainbow Dash, která zase pro změnu v podstatě doktorovi nevěří ani pozdrav a dalo by se říci, že je úplně "indoktrinovaná" svým guru Daring Doo

Epizoda nejen opět ukazuje, že spolupráce je často lepší než soupeření (alepspoň pokud to není sportovní turnaj nebo počítačová hra, byť i tak můžeme bojovat spolu proti AI - a to je někdy o dost složitější než jen prosté "každý na každého", protože nemáte najednou odpovědnost jen za sebe), ale také, jak moc se můžeme mýlit v úsudku, pokud se neukáže "celá pravda", ale jen část příběhu.

Ostatně, takový Harry Potter a backstory profesora Snapa by mohl vyprávět.

Dalším poznatkem, který také není zrovna nový ani můj objev, je ten, že své nepřátele si mnohdy vytváříme sami. Jak se říká: Cesta do pekla je často dlážděna dobrými úmysly.

Někdy i jen pocit zneuznání může slabšího člověka proměnit ve zrůdu.. a ti, kdo mne znají, asi vědí, na koho z naší historie narážím.


Třešnička na dortu je pak Ahuizotl, a teď ruku na srdce: kdo z vás vůbec kdy popřemýšlel nad tím, jaký má motiv dělat to, co dělá. Já tedy ne. Teď si nevzpomínám, jestli jsem kdy vůbec četl nějakou fanfikci na toto téma, ale myslím, že jsme mnozí z nás obecně brali tuto postavu prostě jako "zlo obludu", která je tam podobně jako xenomorf ve Vetřelcích, aby měl klaďas komu nakopat zadek.

Jak se ukazuje, toto myšlení je krátkozraké a často i nebezpečné, ať už samotému mysliteli, a nebo naopak tomu, koho se týká, protože mu tím můžete ublížit.

Jsme naštěstí už tak pokročilá (relativně) společnost, že si můžeme dovolit relativizovat. Je to takové přemýšlení nad situací, jestli "je matka lvice zlá, když uloví matku jiných mláďat, aby nasytila ty své?".

Už tím, že si dáte čas nad podobnými věcmi přemýšlet, se možná jednou dopracujeme k lepšímu světu, který nebude řešit, kdo je ten "hodný" a kdo "zlý", ale takový, ve kterém už nebude alespoň ve většině případů potřeba, aby docházelo k podobným konfliktům (osobně si myslím, že hlavním důvodem pro násilí (ať už fyzické nebo psychické, přímé či nepřímé) je pocit nedostatku - u lvice je to typická potřeba nakrmit sebe a svou rodinu, což ale odnesou mláďata oběti a kdo jsme my, abychom, pokud neumíme nakrmit oboje, soudili, kdo je víc v právu?)

Abych si nemusel vystačit jen s výplody z mé duté hlavy, lepší je citace z filmu Smallfoot (Jeti):

We think they’re monsters, and they think we are. And that is not going to change by us hiding. We have to communicate. So it’s up to us to decide what we want to do.


Provedení epizody mne sice moc nechytlo, ale téma jako takové i morální závěr rozhodně ano, a to stačí.