Chodím na výtvarnou školu v Manehattanu. A mám tam jednu zajímavou spolužačku. Je hezká. Je mladší, než já. Je zvláštní. Myslím, že na ni leze deprese, protože poslední dobou říká jen "hm" nebo "mmmmhhh" a jediné, co jsem ji poslední dobou viděla stříhat z papíru, byla kolečka. Kolečka jsou tak smutný tvar!
Ani teď, když čekáme na nového profesora výtvarky, neposlouchá mě a jen zírá kupředu do neznáma.
"Babs Seed!" křiknu na ni konečně. Nadskočila a oklepala se: "Cožetocochcešjánespím!!!"
Se smíchem ji uklidním a zopakuji otázku: "Ptám se, jestli už jsi viděla našeho profesora."
"Nnnne?" protáhla unaveně a s nezájmem. "Upřímně jsem vůbec profesory neřešila. Tohle znělo jako předmět, na kterým se dá spát, takžeeee..."
Protáčím oči v sloup. "Jsi hrozná."
"Jojo."

Tu vstoupil do třídy náš profesor. Přišel na dvou nohou, s úsměvem, s hrnkem kávy v pařátu a s růžovým obláčkem z cukrové vaty nad hlavou.
"Dobrý den, třído. Budu teď vaším profesorem výtvarné výchovy. Jmenuji se Discord P. Sullivan."

Babs Seed znovu rozložila papírové origami a složila ho jinak. Seděla v lavici sama uprostřed třídy.
Je po škole.
Ptáte se proč?
Protože už pátý den v řadě usíná Discordovi ve výuce a ani ex-lord chaosu nemá nekonečnou trpělivost.

Konečně přišel profesor do třídy. Ani nezvedla hlavu.
"Slečna Babs Seed, že?"
Žádná odpověď.
Draconequus si povzdechnul a posadil se na židli před její lavicí. "Slečno, nemůžete mi dál usínat v hodině. Děje se něco?"
"Nebavím se s náhodnejma lidma o něčem, do čeho jim nic není," frkla.
"V tom případě bys měla začít trénovat," Discord vyčaroval odnikud hrnek kávy, dva kousky cheesecake a lavice se proměnila v kávový stolek.
Babs překvapeně zamrkala. "Myslela jsem, že už nečarujete."
"Omyl - nečaruju pro pomoc tvojí sestřence Applejack a jejím kamarádkám. Čaruju, když mám kupříkladu chuť na cheesecake."
Váhavě, opatrně se Babs dotkla koláče. Vypadal dobře, o tom žádná. "Pane profesore, já..." A znovu ji opustil hlas.
Discord se ale usmál. "I to je začátek. Nikam nespěchám. Povídej a neboj se, a dej si ten cheesecake."
Tentokrát si kousla. A měl pravdu, koláč stál za to. "Prostě myslím, že mě výtvarná škola nebaví," přiznala nakonec. Potom dodala: "Hledám po nocích, co jinýho bych chtěla dělat."
"A potom spíš v hodině."
Sklopila oči. Jedno jí to nebylo, ale nevěděla, co s tím.
Lví tlapa ji povzbudivě vzala za rameno. "To stačí. Díky, že jsi mi to řekla."
"Zkusím s tím něco dělat-"
"Ne, já s tím něco udělám. Neměj strach."
"...tak teď mám strach."