Drahá Princezno Celestýno,

pokud jde o seriál.. nenaučil jsem se nic.

Je plný úžasných životních morálních lekcí, ale život je jen otázkou vzorů a potřeb. Lekce prezentované tvou žačkou a nejspíš i nástupkyní jsou pro mne buď nepoužitelné, neboť se týkají oblastí, které jsem nikdy neřešil, nebo je vyřešil zcela jinak. Většina je z oblastí, které se mne vůbec netýkají.

Pokud mne nějak ovlivnily, bylo to v tak malém měřítku a nebo postupně v tak dlouhém časovém úseku, že jsem to ani nezaznamenal.

Život je také jen o výměně informací, ať už jde o studium nebo poskytování si lásky a útěchy.

Měl jsem kamarády, přátele i nepřátele, blízké, sousedy. Ti všichni mě časem opustili. Buď žijí v jiném městě a nebo v mém srdci. A nebo jsou zapomenuti. Netřeba pro ně však truchlit. Každý člověk mi může být kontaktem, byť ne zrovna přítelem. Tato definice pro mě již ztratila smysl. Zůstávají ti, kteří jsme si vzájemně prospěšní.

Druhé můžete milovat, chápat, ignorovat, vzhlížet k nim, opovrhovat jimi. K tomu nepotřebujete vymezovat okruh kamarádů.

Člověk se má řídit svým vlastním přesvědčením, a soužívat se svým nejbližším okolím, pokud to soužívá s ním. Pro takové věci získává ponaučení již od svého narození, od svých blízkých, známých i neznámých.

Konflikty a jejich řešení, stejně jako překonávání překážek vedou k rozvoji, pohodlí a komfort vede ke spokojenému životu, ale zakrnění.

Seriál nic neznamená. Alespoň pro mne. Je to oblíbená souhra barev a zvuků v digitální podobě. Je součástí mého vývoje, stejně jako jím byly válečné hry, šikana ve škole, protloukání se životem a získávání sebevědomí, seberealizace ve všech možných i nemožných oborech, stejně tak ale i kočka, která mi přeběhne přes cestu.

Bez poníků bych byl trochu jiným člověkem, a přitom nebyl. Byl bych to stále já. Nezměnil jsem se kvůli poníkům, mám je rád a jejich odkaz je částečně slučitelný, protože jsem takový, jaký jsem.

Protože život je o lidech. Seriál mne možná nedokázal nijak zvlášť utvářet, ale jedno přeci jen přinesl. Další možnost potkávat se s lidmi, kteří mají stejné záliby, i s těmi, kteří je nemají.

Pobývat s lidmi, kteří dělají to samé co vy, a mají rádi to samé co vy, je uspokojující jen do jisté chvíle. Jsem bohužel velmi náročný divák, kterého nic nedokáže zabavit věčně. Z tohoto důvodu jsou vždy zajímavější (nikoliv však důležitější) právě ti ostatní lidé, se kterými si nerozumím a vyznávají zcela jiné hodnoty.

A mezi bronies, stejně jako mezi dalšími lidmi, které jsem v životě potkal, se jich pár nešlo. Je to zdroj nejen poučení, ale i sebereflexe. Není špatné být sám sebou ve svém prostředí. Není vysloveně špatné být sám sebou i ve svém prostředí. Ale je výzva ne se hrbit před společností, abych do ní zapadl, ale snažit se pochopit proč a jak funguje, a pokud seznám, že je to zajímavá cesta, přijmout některé její hodnoty za své.

Život za současného stavu poznání stejně nemá smysl, a nemusíte si nalhávat, že nějaký je. Za veškerým naším snažením padne opona buď ve formě konce naší civilizace, nás samotných a nebo vesmíru, jak jej známe. I tak je důležité jít dál. Jít cestou, která vede k budoucnosti.

Pokud někdo tvrdí, že život není jen o pochopení vesmíru a že ne všechno musí mít nějaký účel, a je potřeba se taky občas jen bavit nebo dát ostatním najevo svou náklonost, tak ten si protiřečí. Vše má svůj důvod, přičinu nebo účel. Jen ho stačí široce vymezit.

Někteří tomu říkají harmonie, jiní přátelství, jiní zdravý rozum. A další jen pragmaticky naplňování živočišných potřeb jednotlivce, druhu, planety.

Nehledejme, v čem je kdo odlišný od nás. Hledejme, v čem je každý jedinečný. Každý ovlivňujeme každého a každý ovlivňuje nás. Ať chceme nebo nechceme. Důležité je najít společnou cestu. Někteří se vydají tam, jiní zase jinam. Časem nás ale stejně všechny svedou dohromady.

Někdo nemusí vyznávat stejné hodnoty nebo stejný pohled na svět. To ale neznamená, že nám nemá co nabídnout.

A pokud šíříme přátelství, děláme to buď pro sebe a nebo nezištně. Nedostatek kladné vazby může mrzet, ale její vyžadování pak více říká o tom člověku, kdo se nad její nepřítomností čílí než o těch, kteří jí neposkytují. Pokud chceme uznání od ostatních, je lepší se zaměřit na to, co člověk nenapsal než napsal, protože napsat kritiku je mnohem snažší než napsat pár vřelých slov, a nebo na to, co člověk udělal, aniž by reportoval. Pokud už bych vehementně něco chtěl, tak si o to řeknu.

Chybovat je lidské. Poučit se z nich není ale samozřemost.

Naučit se lekci neznamená se jí nabiflovat. Teprve až dojde na lámání chleba poznáme, zda nám daná zkušenost k něčemu byla.

Z tohoto důvodu mne seriál nemůže oslovit. Jeho situace, konflikty a řešení jsou natolik mimo mou realitu a životní zkušenosti, že je nelze použít. A pokud přeci jen, nelze říct víc než je "nenaučil jsem se nic, už jsem to dávno věděl".

Má životní lekce je, že budu dál člověkem. Ale mnohem důležitější je být člověkem mezi lidmi. Jinak vlastně nejsem ničím.

Daný text asi od člověka mého typu nedává smysl, čili by to chtělo spíš tlumočníka, ale než abych jej vysvětloval, nechám na každém, aby si z něj vzal, co sám uzná za vhodné a co si bude myslet, že jsem tím či oním chtěl naznačit. Nerad bych někomu bořil jeho ustálené vnímání světa.

Kdyby mi někdo řekl... no to už jsem říkal mockrát, ne? Jinak.

Myslel jsem si, že po všech těch letech mě MLP:FiM už ničím velkým nepřekvapí... eh, mám pocit, že tohle už jsem taky vykládal mockrát. Ještě jinak.

Když jsem tehdy před mnoha lety zakládal tohle vlákno... zní to asi ještě hůř, jak z brony pravěku no i na tom bude něco pravdy.

... a nebo prostě žádná úvodní fráze - ze dvou předchozích je většině jasné, co chci říct a pro ostatní následující text stejně nebude dávat valného smyslu.

Prostě... MLP:FiM mi připravilo další překvapení v podobě prvního dvojdílu 6.sezóny, a sice The Crystalling - v tomhle případě vlastně dvojpřekvapení: dvě situace z pohledu dvou různých postav a dvě velké pravdy, které - stejně jako mnohé jiné - je snadné říct a tak nějak pokývat hlavou (případně je relativizovat a rozplácnout k nepoužití, jak to dělají někteří), ale ve chvíli, kdy jsou podpořeny vlastní životní zkušeností, dívám se na ně úplně jinak. Najedou dává jednání postav daleko větší smysl a až mě mrazí, v jak mnoha detailech jsou si ony události podobny, kolik těch detailů je do epizod zakomponováno a ten prostý fakt, že někteří scénáristé si patrně prošli v životě tímtéž (a když si to spojím s tím, co říkají na svých přednáškách na conech... to radši při psaní tohohle příspěvku nechávám stranou). Tak ale...

Když skončila pátá sezóna a ukázalo se, proč Starlight Glimmer udělala to, co udělala, zahrála tahle epizoda na strunu, která ve mě zůstávala dlouho potichu a když už, tak nebylo moc příjemné poslouchat její hlas. Když se v první dvojepizodě 6. sezóny objevil Sunburst a Starlight vešla do jeho domu, instinktivně jsem po prvním záběru na vnitřek jeho domu epizodu vypnul, anžto mi v hlavě vyvstal možný následující děj, jež kopíroval mé vzpomínky z ne tak vzdálené doby (a taky můj kdysi podobně zařízený pokoj). Ale tak přece nenechám epizodu rozkoukanou, ne? Jenže jak se v jednu chvíli protne příběh postavy ze seriálu (či knížky) s vlastními vzpomínkami, už se od toho neodpoutám a na krátký moment ty dvě dějové linky splynou. Jakože... pro mnoho situací skvělé (WWPD faktor se v tomhle nezapře), jen při spojení s ne úplně příjemnými událostmi mě to tím vším reálným bahnem protáhne znova. Bohužel či bohudík, je to nejspíš nutné, pokud u takové vzpomínky má dojít k sebereflexi, i když je ona zkušenost stará mnoho let. Tak nějak jsem doufal, že se to později v epizodě nestane, ale mýlil jsem se. Stalo se a přesně ve stejném kontextu:

Yeah, well, reading about magic is one thing, but you don't know what it was like at magic school! To know so much and not be able to do any of it!

Tohle bych si patrně měl vytisknout a zarámovat někam na zeď. Když se dnes dívám nazpátek na dobu svých studií na VŠ, patrně bych nenašel pro svou vlastní situaci lepší příměr. Ostatně... vyšší matematika a pokročilejší fyzika se na první pohled od magie zas tak moc neliší v tomhle ohledu se Sunburstem zcela souhlasím - pokud to někdo v takhle velkém měřítku nezažil, je to velmi těžké popsat. A ještě těžší tomu čelit, protože některé věci či pocity můžete po technické/faktické stránce vysvětlit, ale bez zkušenosti/zážitku prostě nebudou ostatním dávat smysl nebo - což je ještě horší - riskujete vážné nedorozumění, často s lidmi, kterých si velmi vážíte. Obojí jsem si zažil na vlastní kůži. Můžete se tvářit, že to tak vlastně je a že se vaše situace kryje s očekáváním ostatních ("yeah... really important wizard") - nakonec i před těmi, kteří jsou schopni váš pochopit. Vidět onu situaci, kdy se Crystal Empire potápí do sněhové bouře a Sunburst stále setrvává ve stavu "I have really important wizard stuff to do"... bylo mi zle. Hlavně proto, že jsem viděl sám sebe tehdy, když se mi stalo totéž. O to hůř, že jsem tehdá neměl odvahu se tomu všemu postavit, a tak moje vlastní životní "Crystal Empire" pohltila věčná zima jen proto, že jsem z pocitu "méněcennosti a natruc celému světu" nedokázal překročit vlastní stín.

Škoda se stala, ale ačkoliv čas nevrátím, může mít ten krok smysl i teď? Tak může i nemusí, ale to nezjistím, dokud jej neudělám. No a tak došlo na další překročení vlastního stínu: neboli v mém případě po mnoha letech překročení prahu vysoké školy, kterou jsem deset let navštěvoval a před mnoha lety odešel za ne moc radostných okolností, bez jakékoliv akademické hodnosti. Jistě, bylo to jen symbolické gesto, která má význam jen pro mě, o to je ale větší. Bylo zvláštní znovu projít onou vrátnicí a zjistit, že si mnozí stále pamatují.

"Měli byste vidět všechny ty knihy u něj doma... " říkala Starlight všem vyděšeným poníkům, když šlo nejvíc do tuhého.... jo, tak nějak. Využívat své znalosti a schopnosti s onou příchutí porážky je něco zcela jiného, než bez ní - chápu Sunburstovu nechuť k tomu všemu. Radši by se s celým městem a jeho obyvateli nechal zavalit sněhovou bouří, než čelit téhle situaci. Ale nakonec to dal. A já po mnoha letech snad taky... ne že by pachuť zmizela jako mávnutím kouzelného proutku, ale je to první krok na cestě lepším směrem. Kdo ví, co si budoucnost v tomhle směru ještě přichystá. Jízda na nepravděpodobnostní pohon je ostatně zárukou toho, že i touhle cestou se věci budou vyvíjet patrně jinak, než čekám. Uvidíme. Ještě se nestalo, aby to nějak nedopadlo

... co se oné druhé věci týče... Twilight. Ten konec by stál za dopis princezně Celestii, i když už je vlastně neposílá a tak nějak mi nedávné události připomněly i tuhle stránku mého počínání. Ne že by zrovna tomuhle Twilight čelila poprvé: shodou okolností to bylo také v Crystal empire na začátku třetí sezóny. Tehdy mi to připomnělo ono dilema "Skutečně postoupím své dobro většině, když mi okolnosti dovolují se bez nátlaku svobodně rozhodnout?", ke kterému se v jakékoliv vedoucí pozici člověk dříve či později dostane a pak se lidově řečeno "láme chleba", protože udělat to co ctím jako správné, není ani zdaleka tak jednoduché, jak se může zdát. Dodneška klobouk dolů za to, že tímhle Twilight začala svou cestu na jejímž konci se stala princeznou-alicornem - 'cause this is what I mean when I say "Princess of Equestria".

...

No každopádně se příměry a hodnoty posouvají s každou sezónou neustále blíž mé vlastní současnosti. Kam až to nakonec asi dojde?

Jamis: [spoiler: "...tento příběh je smyšlený a jakákoliv podobnost se skutečnými postavami či událostmi je čistě náhodná..."]

Jamis: Takže... měníš cosplay?

Já jsem ti říkala, že se v tom najdeš.

@Mácaman: yep - což je lidská verze tvrzení "korelace neznamená kauzalitu"

@Elvea: ne osobnost Fluttershy (nebo charakter, kterým se pomalu v průběhu seriálu stává) je mi nejpodobnější bez ohledu na fakt, že příběhy (více či méně) epizodních postav se v podstatě kryjí s mými životními zkušenostmi.

@Cwossie: nojo... však po mnoha letech poměrně bouřlivého života se více či méně najdu ve všech epizodách, i když tady je ta míra shody až neuvěřitelná.

EDIT: upravil jsem předchozí dlouhý příspěvek - chyběl tam konec ve druhé části.