Každý den, když někam jedu, vidím samé zaškareděné tváře. A proč? Proč se nemohou občas srdečně usmát jen tak, z ničeho nic? Tak jsem o úsměvu něco googloval a našel jsem tohle:
http://www.pickthebrain.com/blog/15-fasc...t-smiling/
Řekl jsem si - proč ne? Třeba hned bod 1 funguje, i když jsem si toho nikdy předtím moc nevšímal. A to mě překvapilo.

Zařekl jsem se, že se budu více usmívat na veřejnosti (a vlastně vůbec všude), nejlépe od ucha k uchu. Já zrovna moc smělostí neoplývám. Když třeba vidím někoho, kdo nevypadá zrovna přátelsky, raději se někam vypařím a moc na sebe úsměvem neupozorňuju.
Ale snažím se, nejenom kvůli sobě, ale také kvůli ostatním abych jim rozjasnil den (inspirace ze Smile Smile Smile). Zrovna cestou na tu Karaoke party jsem se snažil usmívat se na lidi. Hned u rohu Jiráskova mostu stála nějaká holka. Jak jsem okolo ní procházel, zadíval jsem se na ní a zeširoka se usmál. Zjevně tím byla okamžik zaskočená, a nevěděla, jestli nejsem třeba násilník nebo co, ale pak mi úsměv opatrně opětovala.
Já jsem šel dál, ale v duchu jsem radostně poskočil a usmál se ještě víc. Také na party jste si mohli všimnout, že jsem pár songů zpíval s širokým úsměvěm - je to úžasný pocit, zpívat a zároveň se smát.

V tomhle tématu samozřejmě nesmí chybět nejpozitivnější písnička z MLP:



Jak často se smějete vy?

3% z mého času, a 2% z toho, závisí na mé představivosti.

Smích není důležitý.

Špatné. Měl by jsi se smát více.

Ne, Neměl. Nikdy jsem to nepotřeboval.

You made Pinkie Pie very sad

Now, when she's sad, i am happy

Podobné nutkání jsem začal mít až v období, kdy mě zcela pohltila první série MLP. Do té doby jsem po většinu času (ve veřejných prostorách) býval věrným členem houfu zamračených obličejů, kterými se to v MHD jenom hemží. Nyní se už nestarám jen o to, aby moje cesta městem proběhla pokud možno s co nejméně interakcemi a očními kontakty. Ne že bych se rázem změnil na jakéhosi tramvajového klauna, který se snaží za každou cenu pobavit cestující, ale zkrátka už nemám větší problémy s rozdáváním úsměvů a jejich oplácením, což často bohatě postačí.
Praktické zkušenosti mám víceméně podobné jako Fun1k. Třeba každotýdenní otravná cesta autobusem na plavání. Šero, ucpaná Průmyslová ulice, já sedím u okna, kyselé obličeje všude okolo. Najednou kolem nás ve vedlejším pruhu pomalu projíždí kamion s hotovým hračkářstvím za oknem a obrovským plyšovým medvědem připoutaným na sedadle spolujezdce. Pro většinu lidí možná nudná událost, ale mně to zrovna připadalo minimálně roztomilé a slečně naproti taktéž. V celém autobusu jsme byli asi jediní, kdo na sebe vrhal úsměvy, které nám opadly až po mnoha zastávkách.
Podobných drobných momentů začínám mít více a více (i bez zjevného nebo jakkoliv racionálního podnětu) a rozhodně se jim nebráním, protože smích je tak krásný. Je možné, že v tom MLP nesehrálo žádnou roli, ale mám důvodné podezření, že za mojí rozvinutou "Pinkie" diagnózu mohou právě oni.

Pokud nemám zrovna vyloženě pokaženou náladu, směju se velice často a když je nablízku někdo, kdo o smích zrovna stojí, vždy se ochotně připojím. Moc rád bych jednou zažil událost jako je ta na videu; rozehnat smutek a šeď.

[video=youtube]www.youtube.com/watch?v=bH3Vwej4o74[/video]

Krásný příspěvek! Sobotní karaoke bylo pro mě tak mimořádně rozjasňující, že mi ani nebylo po ránu špatně.

Heh to jsou otázky ale budiž

no já se směju každy den uplně maximálně co to de
a muj optimistický pohled na svět tomu moc nezabraňuje

heh, jak často se směju, záleží na okolnostech, ... ale třeba když vidím Kentána z Montargis tak se směju pokaždé