19.10.2017, 08:54
(Tento příspěvek byl naposledy změněn: 19.10.2017, 13:27 uživatelem Hwězda. Edited 3 times in total.)
Chceš kritiku? Máš ju mít. Mám brzké ráno, tak snad to napíšu nějak srozumitelně.
Začátek je hrozně blbý a nudný, a tudíž se mi špatně čte celé dílo. Vůbec mi jakožto čtenářovi nedává šanci zapojit představivost. Co mám z toho, že na stole stojí hrnek naplněný kávou a druhý vyvrácený? Nebo co mám z toho, že oběma (jak Light, tak Nikovi) začala být opravdu velká zima? To mi nic nedává, protože ty mi jen nudně sumarizuješ a popisuješ. Zkus se zaměřit na nějaký detail a nechat čtenáře, aby tento detail interpretoval. Toto je prakticky zlaté pravidlo psaní, říká se mu taky "Ukaž, ale nevyprávěj." (článek na angl. wiki). Nejlíp se toto dělá tak, že působíš na čtenářovy smysly a pocity.
A jak by to mohlo fungovat tady? Dobrá, máme jeden hrnek z půlky naplněný a druhý vyvrácený, Light sedí a čte si noviny.
1. "Light Wire seděla ve své malé laboratoři na kraji Canterlotu. Na stole stál hrnek z poloviny naplněný kávou a druhý vyvrácený. Light si listovala v Canterlot yournal, když se její zrak zaměřil na malý článek o elektrifikaci Ponyville."
srovnej to s tímto (možná to trošku přeženu, snad to bude názorné):
2. "Light Wire seděla celá zadumaná ve své malé laboratoři na kraji Canterlotu. Její nozdry blaženě zachycovaly každou molekulu kafe, co jen mohly. I toho předešlého, které díky její nešikovnosti skapávalo na zem s přesností atomových hodin. Neustálé šustění novinového papíru se zastavilo, když se Lightin zrak zaměřil na malý článek o elektrifikaci Ponyville."
To je úplně stejná scéna, avšak v první verzi je popis/vyprávění, v druhé je ukazání/promítání. Obě dvě předávají ty stejné informace čtenářovi, avšak každá jiným způsobem. Zodpověz si na otázku: která verze upoutá víc čtenářovu pozornost a doslova ho vcucne do děje? Ano, odpovím za tebe, ta druhá. Taky to má nezměrnou výhodu. Promítacím stylem toho můžeš čtenáři sdělit víc, než popisem. Např. akce, vhledy, zážitky a podobně. Už jen v té druhé verzi se dozvíš, že:
Do začátku, než pro tuto věc získáš cit, ti asi poradím jen toto: představ si, že z tebou psaného díla by mělo být něco natočené, nějaký film a tak, a ty jseš jeho režisér. Každý odstavec, který jsi napsal, by byl vyjádřen vizuálně pomocí kamery a herců. Nechal bys spíš promlouvat postavy/herce, nebo bys spíš ukazoval kamerou danou scénu a nechal diváky se kochat? Takhle nějak to funguje v literaturě.
Začátek je hrozně blbý a nudný, a tudíž se mi špatně čte celé dílo. Vůbec mi jakožto čtenářovi nedává šanci zapojit představivost. Co mám z toho, že na stole stojí hrnek naplněný kávou a druhý vyvrácený? Nebo co mám z toho, že oběma (jak Light, tak Nikovi) začala být opravdu velká zima? To mi nic nedává, protože ty mi jen nudně sumarizuješ a popisuješ. Zkus se zaměřit na nějaký detail a nechat čtenáře, aby tento detail interpretoval. Toto je prakticky zlaté pravidlo psaní, říká se mu taky "Ukaž, ale nevyprávěj." (článek na angl. wiki). Nejlíp se toto dělá tak, že působíš na čtenářovy smysly a pocity.
A jak by to mohlo fungovat tady? Dobrá, máme jeden hrnek z půlky naplněný a druhý vyvrácený, Light sedí a čte si noviny.
1. "Light Wire seděla ve své malé laboratoři na kraji Canterlotu. Na stole stál hrnek z poloviny naplněný kávou a druhý vyvrácený. Light si listovala v Canterlot yournal, když se její zrak zaměřil na malý článek o elektrifikaci Ponyville."
srovnej to s tímto (možná to trošku přeženu, snad to bude názorné):
2. "Light Wire seděla celá zadumaná ve své malé laboratoři na kraji Canterlotu. Její nozdry blaženě zachycovaly každou molekulu kafe, co jen mohly. I toho předešlého, které díky její nešikovnosti skapávalo na zem s přesností atomových hodin. Neustálé šustění novinového papíru se zastavilo, když se Lightin zrak zaměřil na malý článek o elektrifikaci Ponyville."
To je úplně stejná scéna, avšak v první verzi je popis/vyprávění, v druhé je ukazání/promítání. Obě dvě předávají ty stejné informace čtenářovi, avšak každá jiným způsobem. Zodpověz si na otázku: která verze upoutá víc čtenářovu pozornost a doslova ho vcucne do děje? Ano, odpovím za tebe, ta druhá. Taky to má nezměrnou výhodu. Promítacím stylem toho můžeš čtenáři sdělit víc, než popisem. Např. akce, vhledy, zážitky a podobně. Už jen v té druhé verzi se dozvíš, že:
- Light ráda přemýšlí (celá zadumaná).
- místností šlo cítit kafe a tudíž ho musela taky pít.
- Light je nešikovná a shodila si jeden hrnek.
- si zrovna čte noviny.
Do začátku, než pro tuto věc získáš cit, ti asi poradím jen toto: představ si, že z tebou psaného díla by mělo být něco natočené, nějaký film a tak, a ty jseš jeho režisér. Každý odstavec, který jsi napsal, by byl vyjádřen vizuálně pomocí kamery a herců. Nechal bys spíš promlouvat postavy/herce, nebo bys spíš ukazoval kamerou danou scénu a nechal diváky se kochat? Takhle nějak to funguje v literaturě.