Poníci ve snech

[Antarius]

Sny jsou divné...ale realita je občas divnější.

[mudrc Geri]

Mé sny jsou více a více podivnější.
Zdál se mi další podivný sen. Asi to nějak navazovalo na to o té zimě. Byl jsem ve skupině lidí a bylo nás něco kolem 20. Byli jsme v jakési zimní chatě uprostřed lesů. Kolem chaty byl vysoký drátěný plot a dál už jen temný les. Vím, že někteří z těch lidí říkali, že se v té chatě nemsíme zdržovat dlouho, že tam není bezpečno, že to co nás pronásleduje už může být blízko. Po krátkém odpočinku jsme vzali vše nutn a vydali se dál na cestu. Když už jsme opouštěli pozemek chaty, tak jsem si vzpomněl, že jsem tam něco nechal a vydal jsem se zpátky. Když už jsem byl před chatou, tak jsem si všiml, že je někdo nebo něco uvnitř. Slyšel jsem jak se tam rozbíjí skolo a kolem chaty bylo rozházeno hodně věcí. Začal jsem se k ní plížit, ale najednou jsem za sebou uslyšel kroky. Tak jsem se otočil a za mnou stál vkl. Krásný a mohutný vlk. Dívali jsme se z očí do očí a najednou se ten vlk začal dívat za mě. Zvuky z chaty utichly a ten vlk se najednou děsivě naježil, začal hrozně vrčet a jako by dvojnásobně narostl do své velikosti. Už chtěl skočit a v tu chvíli jsem se probudil celý vyděšený a zmrzlý jako bych byl kdesi v zimě.
Divné bylo jen to, že jsem se nebál toho vlka, ale bál jsem se toho něčeho co stálo za mnou. Z toho jsem měl hrůzu a bál se toho i ten vlk. Kdysi jsem měl takových snů hodně a začínají se vracet jen by mě zajímalo co to znamená.

[Orion]

Každý den, každou noc, každý večer před usnutím myslím na MLP. A nikdy nic. Ach jo, závidím.

[Antarius]

To bude kámen úrazu...nemysli na to během dne, nech si to na noc

[Eryane]

Mě se zdálo že nakupuju u vietnamců...a ten jeden mi furt nutil nějaký černý kalhoty. Já je nechtěl, on se proměnil v poníka...tak jsem je nakonec koupil.

[Tails]

Mě se zdálo že nakupuju u vietnamců...a ten jeden mi furt nutil nějaký černý kalhoty. Já je nechtěl, on se proměnil v poníka...tak jsem je nakonec koupil.

To jsou dobrý obchodní triky Mě se tuhle zase zdálo něco, kde se objevili poníci, ale už si nepamatuju, co to bylo.

Každý den, každou noc, každý večer před usnutím myslím na MLP. A nikdy nic. Ach jo, závidím.

Ono to po nějaký době snad přijde samo Mě se teda poníci ve snu občas objeví, ale neni to moc často, tak 1x za měsíc. Já teda od tý doby co jsem brony myslím na poníky opravdu pořád, ráno, přes den, večer, i v noci když se vzbudím, téměř není chvilky, kdy bych na ně nemyslel. Ale zase to má samý pozitivní efekty, rozvíjí mi to fantazii a taky mam díky tomu sám od sebe dobrou náladu, což je něco, co už jsem dlouhý léta neznal. V současný době na ně myslím dokonce i víc než na dopravu (což je v dnešní době a hlavně v Praze věc téměř čistě negativní), tak tím to asi bude, ta dobrá nálada. Já prostě musím pořád na něco myslet a poníci jsou nejlepší voda na můj mlýn myšlenek.

[mudrc Geri]

To máte docela fajn, když se vám o nich zdá. Když už se mě něco zdá, tak je to o nějaké děsivé živelné katastrofě různých druhů a velikostí nebo mám naprosto bezesné noci, při kterých se ráno probouzím zcela nevyspalý a unavený.
Jen taková zajímavost. Jednou se mi zdálo, že jsem při jednom z těch katastrofických snů utržil nehezkou ránu na ruce a když jsem se ráno probudil tak jsem tam měl opravdu krvavý šrám. Jen by mě zajímalo jak se mi to povedlo.

[Jamis]

Po dlouhé době jsem si včera užil spontánní sen s poníky, i když to tak původně vůbec nevypadalo...

...kráčím po chodníku letní ulicí lemovanou živými ploty, které ohraničují zahrady nízkých domku se zkosenou střechou. Silnici lemují vzrostlé listnaté stromy v jejichž listoví se prohání vítr pozdnílo letního odpoledne s oblohou bez mráčku. Ulice je takřka prázdná: žádní chodci, ani auta. Proto mě docela překvapí, když se proti mě na kole objeví dívka, která u mě zastaví. Vím, že ji znám, ale netuším odkud, nebo co je zač.

Zničeho nic udělám nepochopitelnou věc: beru ji za ruku a skoro násilím jí říkám, že půjde se mnou (ne že bych v tu chvíli věděl proč). Je překvapená, trochu se brání, ale ne moc. Kolo schovávám do jednoho z živých plotů, beru ji za ruku a jdeme ulicí spolu. Trochu přemítám nad tím, jestli dělám správnou věc, ale vím, že pokud ji z tohohle prostředí nevytrhnu já, neudělá to nikdo. Držím ji pevně, protože mám strach, že uteče, i když se nebrání, jen slovy prostestuje a dožaduje se vysvětlení, kterého se jí stále nedostává.

Projdeme zatáčkou, přejdeme most a míříme k přístavu. Okolí moc nevnímám, snažím se věnovat jí. Nervozita na obou stranách trochu polevuje a najednou zjišťuju, že se držíme propletenými prsty. Překvapuje mě to, ale nijak to nekomentuju. Když přicházíme k přístavu pro malé lodě, nejdeme dopředu přes most, ale uhýbáme podel kamenné stěny vlevo dolů k vodě. Především proto, že směrem k nám na druhý konec mostu přichází pár známých bronies, někteří v tričkách s logem místního fóra (pamatuju se akorát na Zmoka a Wonderbolta...).

Při pohledu na přístav a moře pronese dívka jakoby mimochodem: "Bydlím ve Fillydelphii už od narození, ale nikdy jsem v přístavu nebyla. Nenapadlo by mě, že tu může být tak krásně!"... chvíli se mi v hlavě ta věta obrací, hlavně proto, že jméno města rozhodně nebylo přeřeknutí...
Když scházíme ve dvou po kamenité cestě dolů k vodě, zastavujeme se, ona se opře zády o zeď a já se opírám oběma rukama o zeď čelem proti ní - moje ruce se opárají o zeď kolem jejích ramen. Nadechuje se že něco řekne, ale nestačí, protože začnu mluvit: o tom, že ji vůbec nechci ublížit, že jsem ji jen chtěl vytáhnout někam ven, protože už se nemůžu koukat na to, co se s ní děje.

Dívce spadnou koutky dolů ve výrazu naprostého překvapení... moment! Tenhle výraz přece moc dobře znám! To je... Twilight! Začíná se mi pomalu měnit před očima, tvář se jí postupně barví do fialova, získává kreslený výraz, stejně jako její vlasy a kamenná zeď za ní. Ze zamyšlení nad tím, co se vlastně děje mě vyvede zvláštní pocit na zádech a s překvapením se dívám na svoje ruce opírající se o zeď, jak mění tvar na kreslená kopýtka, která se pomalu zbarvují do žluta....

... a pak jsem se probudil bohužel už se mi znovu nepodřilo usnout, protože jsem spal skoro 12 hodin. Hrozně by mě zajímalo, co by se dělo dál.

[Survivor]

Ja som mal zatial iba 1 sen ale bol celkom zaujímavý... Si prestavte že píšete dôležitú písomku z Bio a na hodinu príde AppleJack s Dashie

[mudrc Geri]

Po dlouhé době jsem si včera užil spontánní sen s poníky, i když to tak původně vůbec nevypadalo...

...kráčím po chodníku letní ulicí lemovanou živými ploty, které ohraničují zahrady nízkých domku se zkosenou střechou. Silnici lemují vzrostlé listnaté stromy v jejichž listoví se prohání vítr pozdnílo letního odpoledne s oblohou bez mráčku. Ulice je takřka prázdná: žádní chodci, ani auta. Proto mě docela překvapí, když se proti mě na kole objeví dívka, která u mě zastaví. Vím, že ji znám, ale netuším odkud, nebo co je zač.

Zničeho nic udělám nepochopitelnou věc: beru ji za ruku a skoro násilím jí říkám, že půjde se mnou (ne že bych v tu chvíli věděl proč). Je překvapená, trochu se brání, ale ne moc. Kolo schovávám do jednoho z živých plotů, beru ji za ruku a jdeme ulicí spolu. Trochu přemítám nad tím, jestli dělám správnou věc, ale vím, že pokud ji z tohohle prostředí nevytrhnu já, neudělá to nikdo. Držím ji pevně, protože mám strach, že uteče, i když se nebrání, jen slovy prostestuje a dožaduje se vysvětlení, kterého se jí stále nedostává.

Projdeme zatáčkou, přejdeme most a míříme k přístavu. Okolí moc nevnímám, snažím se věnovat jí. Nervozita na obou stranách trochu polevuje a najednou zjišťuju, že se držíme propletenými prsty. Překvapuje mě to, ale nijak to nekomentuju. Když přicházíme k přístavu pro malé lodě, nejdeme dopředu přes most, ale uhýbáme podel kamenné stěny vlevo dolů k vodě. Především proto, že směrem k nám na druhý konec mostu přichází pár známých bronies, někteří v tričkách s logem místního fóra (pamatuju se akorát na Zmoka a Wonderbolta...).

Při pohledu na přístav a moře pronese dívka jakoby mimochodem: "Bydlím ve Fillydelphii už od narození, ale nikdy jsem v přístavu nebyla. Nenapadlo by mě, že tu může být tak krásně!"... chvíli se mi v hlavě ta věta obrací, hlavně proto, že jméno města rozhodně nebylo přeřeknutí...
Když scházíme ve dvou po kamenité cestě dolů k vodě, zastavujeme se, ona se opře zády o zeď a já se opírám oběma rukama o zeď čelem proti ní - moje ruce se opárají o zeď kolem jejích ramen. Nadechuje se že něco řekne, ale nestačí, protože začnu mluvit: o tom, že ji vůbec nechci ublížit, že jsem ji jen chtěl vytáhnout někam ven, protože už se nemůžu koukat na to, co se s ní děje.

Dívce spadnou koutky dolů ve výrazu naprostého překvapení... moment! Tenhle výraz přece moc dobře znám! To je... Twilight! Začíná se mi pomalu měnit před očima, tvář se jí postupně barví do fialova, získává kreslený výraz, stejně jako její vlasy a kamenná zeď za ní. Ze zamyšlení nad tím, co se vlastně děje mě vyvede zvláštní pocit na zádech a s překvapením se dívám na svoje ruce opírající se o zeď, jak mění tvar na kreslená kopýtka, která se pomalu zbarvují do žluta....

... a pak jsem se probudil bohužel už se mi znovu nepodřilo usnout, protože jsem spal skoro 12 hodin. Hrozně by mě zajímalo, co by se dělo dál.

Tak to byl docela zajímavý sen, ale myslím, že se za čas na to místo vrátíš. Mě se neustále opakují ty samé místa i sny. Sice vždy trochu jinak, ale pokaždé jsem si vědom, že něco takového se mi už zdálo. Třeba se dočkáš pokračování někdy v budoucnu.