Čest...
Celou dobu jsem čekal, kdy se ozve "Chcete snad žít věčně?". Právě ten začátek tomu dal šmrnc (nevim, jestli jsi to přepisoval nebo ne, jak jsi sliboval). Postupný přechod do patosu se mi taky líbil. Nebylo to násilné, nedostal jsem šok, akorát jsem si musel dát několikrát pauzu, protože jsem nezdravě slzel, což v práci není zrovna košer.
Po třetí otázce na Velitelovo jméno jsem už byl rozhodnutý, že to je Rainbow Dash. To že jsi to neudělal, mě těší, ale vybruslil jsi z toho moc snadno
.
Prostě Velitel? Ale Nó táááák.
Největší příležitost
Tady jsem byl v trapu a dezorientovaný. Chápu, jak jsi to napsal a že jsi nemohl spoilnout do jakého okruhu to míří, aby to mělo ten správný efekt, ale mám pro tebe špatnou zprávu - já nevím, o co jde v "Rainbow factory". Překvapený? Nedivím se.
Tahle povídka je napsaná sakra dobře. Jenom předpokládá určitou znalost, kterou nemůžeš po čtenáři požadovat předem. To je kámen úrazu a nic s tím nenaděláš. Kdyby existovalo něco jako kroužek fandů rainbow factory, tam to zase nemůže mít kýžený efekt, protože všichni budou očekávat, že to z daného tématu je. Jde tedy o špatně pojatý koncept.
Jediná cesta, jak z toho ven, je napsat to pro dané fanoušky s tím, že vědí, o co jde, ale zaujmeš je jinak. Pro ostatní vepíšeš varování.
